Cesta podél hranic 5 – den 9., 10. a 11.: z Vejprt do Českého Jiřetína (8.-10. dubna 2017)

Na první letošní cestu podél hranic bych byla nejraději vyrazila už začátkem března; nějaký čas ale trvalo, než roztál sníh, počasí se ustálilo nad nulou a já si mohla vzít volno z práce. Když už tohle všechno “klaplo” a shodli jsme se na termínu, objevila se ještě jedna komplikace: ubytování. Snažila jsem se najít po cestě místo k přespání, ale nedařilo se mi to. Přizvala jsem tedy k mapě Jirku a chtěla se s ním poradit, zda se ubytovat na německé straně, kde je podél hranic přece jen hustší osídlení.

Můj plán byl přijet v sobotu ráno autem do Karlových Varů, přesednout na autobus, dojet do Božího Daru a odtud se vydat přes Vejprty k německému Jöhnstadtu. Jirka kouknul na mapu a zjistil, že 15 km cesty mezi Božím Darem a Vejprty vede po dopravní silnici. Ukazovala jsem mu, že jinak to nejde a že i na německé straně vede podél hranic podobná silnice, on ale říkal, že to přece po našem psovi nemůžu chtít, aby šel tři hodiny po silnici, kde jezdí auta a koneckonců i autobus, a že ani my dva z takové cesty nebudeme mít žádnou radost. Nakonec jsme se dohodli, že tedy těch 15 km pojedeme se psem autobusem. Začala jsem hledat ubytování o nějakých 10 až 15 km dál, ale ani na české, ani na německé straně se mi to nepovedlo: buď měli ještě zavřeno, nebo měli plno, nebo ubytovávali jen na vícero nocí, anebo nebylo možné mít s sebou psa. Ani dopravní spojení z místa, kam dojdeme pěšky, k nějakému většímu městu, kde bychom mohli přespat, se mi nepodařilo najít. Vzpomněla jsem si tedy na kamaráda na Doupově a zavolala mu, zda by byl ochotný nechat nás u sebe v hájovně znovu bydlet. Byl. A pokud jde o to, jak se dostat od hranic na Doupov a pak zase zpátky k hranicím, Jirka vymyslel variantu takříkajíc “pro princeznu”: ráno mě zaveze na místo, odkud budeme ten den začínat, přejede do cíle cesty, nechá tu auto a půjdou mi se psem naproti.

Teprve cestou do Karlových Varů mi došlo, že náš plán zdolat úsek Boží Dar – Vejprty autobusem je při variantě “pro princeznu” vlastně pitomost: znamenalo by to, že mě Jirka na Božím Daru vysadí, a vzápětí oba pojedeme po téže silnici, on autem a já autobusem. Rozhodla jsem se tedy zůstat v autě a požádala ho, ať alespoň jede pomalu, abych si mohla cestu pořádně prohlídnout. K pomalé jízdě ho nebylo potřeba přemlouvat: nahoře byla mlha jak v prádelně a viditelnost sotva na pár desítek metrů. Jít po té silnici zrovna toho dne pěšky by tedy tak jako tak nebyl dobrý nápad. 

             

Cestou do Vejprt se mlha rozplynula; když mě Jirka vysadil u vejprtského nádraží, ujistil se, že vidím modrou značku daleko dopředu. Já ho zase ujistila, že se té modré budu držet, dokud se někde na půli cesty nepotkáme. Vystoupala jsem nad Vejprty a vnořila se do lesa. Přede mnou cesta rovná jako podle pravítka, podél cesty potok, kterým se valila jarní voda. Po pár minutách mi začalo vadit šustění mé bundy; sundala jsem ji a zavřela ji do batohu. Rázem mě obklopilo šumění lesa ve větru, zvuky zurčící vody a zpěv, nebo spíš překřikování se spousty ptáků. Překvapilo mě, jak je to jiné. Když jdeme dva a pes, zvuky vnímám spíš okrajově; i když po cestě téměř nemluvíme, sleduju psa, uvědomuji si přítomnost Jirky, víc koukám kolem a občas něco fotím. Když teď jdu sama, zvuky vnímám mnohem intenzivněji a mých pět smyslů obecně funguje nějak jinak. Snažím se to pozorovat a zároveň to prožívat a ještě při tom sledovat cestu, což mě na nějaký čas plně vytíží. Na monotónní asfaltce nad Černým Potokem ale moje pozornost poleví a já začnu myslet na to, co bude v práci. Co tam potřebuju vyřešit a co potřebujeme probrat a jak se to vlastně řekne anglicky a jak to teda nejlíp udělat atd. Cesta vede z kopce, mysl překotně pracuje a nohy přecházejí to téměř běžeckého tempa. Do přítomnosti se vracím ve chvíli, kdy zaslechnu vesnici a štěkot psů. V ten moment mi dojde, že už jsem dlouho neviděla modrou značku. Zastavím se, vytáhnu mapu, a zjistím, že za nejbližší zatáčkou začínají Kryštofovy Hamry a že jsem nahoře na kopci měla z asfaltky odbočit. Zaplaví mě vlna frustrace, a místo co bych nad tou mapou ještě chvíli pouvažovala, otočím se a vyrazím zpátky do kopce. Držím ostré tempo a představuju si, jak budu muset Jirkovi vysvětlovat, kde jsem se “zasekla”. K odbočce na kopci dorazím zchvácená a vystresovaná, vytáhnu čokoládu, naráz schroustám “svoji” půlku a uháním z dalšího kopce dolů k Přísečnické přehradě, kde se máme potkat. Jirka se psem na mě s úsměvem a v pohodě čekají u přehrady a já z rozcestníku zjistím, že kdybych se byla nad tou mapou aspoň trochu zamyslela, zjistila bych, že z Kryštofových Hamrů dojdu k přehradě kilometr a půl rovinkou po žluté značce. To mě rozhodí ještě víc, mele se ve mně něco mezi vztekem a zoufalstvím a přímo fyzicky cítím, jak mi odtéká energie. I když si to uvědomuji, nedokážu to “utnout” a nechat to být. Vleču se další asfaltkou do táhlého kopce, emoce hořko-kyselé, mysl se cyklí a všechno je na prd. Do Hory sv. Šebestiána dorazím úplně vyřízená, v autě se zanořím do sedadla a celá ta pohraniční cesta mi připadá jako úplně blbej nápad. Když ale dojedeme na Doupov, vlídná hájovna, horká sprcha, a hlavně klid a nadhled dvou chlapů mě rychle přeladí a navrátí mi optimismus. Uvaříme večeři, dáme si deci vína a já jdu spát a tím, že zítra bude všechno lepší.

                                                                                                             

 Druhý den mě Jirka vysadí u hraničního přejezdu nad Horou sv. Šebestiána, odkud vede modrá značka a pak cyklostezka po silnici do Kalku. Cesta se vine lesem, od Načetína pak vede téměr přímo po hranicích a skýtá výhled na německou stranu a na tamnější usedlosti. Od hraničního přejezdu v Kalku vede podél Načetínského potoka zelená a později modrá značka, potok tvoří státní hranici, cesta je pohodlná, rovinatá a moc hezká. Potkávám se tu s Jirkou, pes mě vítá, jako bychom se týdny neviděli, rozdělíme se o čokoládu a společně pak dojdeme do Brandova. Po 27 kilometrech jsem sice dost utrmácená, ale tentokrát v pohodě. Ubytování máme domluvené v Hoře sv. Kateřiny v penzionu Praha; srdečně nás tu přivítají a v pokoji je příjemně zatopeno.

                                                        

 Třetí den se vydám přes Novou Ves v Horách po červené značce do Českého Jiřetína. Na kopci před Mníškem přicházím k magicky půvabnému místu s dřevěným křížem a rozhledem do kraje. Tady bych uměla strávit hodiny; dlouho se tu ale nezdržím, mám před sebou dalších 15 kilometrů a těším se na setkání s naproti mi jdoucím mužem. Krušnohorská magistrála pak vede smrkovým lesem většinou přímo po hranici. V místě zvaném Klínská brána se potkávají německé a české cesty i rozcestníky, o kousek dál se potkáváme s Jirkou, u Pstružného potoka sníme dnešní svačinu a kolem druhé odpolední dorazíme k hraničnímu přechodu v Českém Jiřetíně, což je cíl naší dubnové cesty. Za měsíc se odtud vydáme podél hranic směrem k Moldavě a Cínovci.

                                                                                                                                  Ingrid Němečková

                                                                        

Cesta podél hranic 4 - den osmý: z Potůčků na Boží Dar (30. prosinec 2016)

Říjnovou reportáž z cesty podél hranic jsem uzavřela s tím, že když to počasí dovolí a pořídím si pořádné boty, budeme v listopadu v cestě pokračovat. Boty jsem si koupila hned dvoje: jedny nízké, lehké, s nádechem do zelena, do kterých jsem se zamilovala na první obutí, a jedny solidní, kotníkové, temně modré, k nimž mě přemluvili chlapci v prodejně Hanibal s tím, že vyrazit v zimě do hor v těch zelenkavých by bylo čiré bláznovství. S cestou to ale nakonec na poslední chvíli nevyšlo. 

Zato v prosinci se nám povedlo vydat se podél hranic alespoň na jeden den. Přelom roku jsme strávili v hájovně u kamaráda, který žije a pracuje ve vojenském prostoru na Doupově, Karlovy Vary jsou odtud jen kousek a nám se podařilo vyrazit z Prahy o den dříve.

Vlhké a mlhavé počasí ve Varech k výletu ani trochu nelákalo a po sněhu tu nebylo ani památky; proto mě překvapilo značné množství lidí, kteří s námi nastupovali do vlaku v 9:41 a v rukou třímali běžky. V Perninku, kde všichni vystoupili, bylo zářivě slunečno a sněhu spousta. V Potůčkách, kde jsme vystupovali my, sníh sice scházel, ale jen co jsme po červené značce vyšplhali Sluneční strání trochu výš, obklopila nás “ladovsky” bílá zima.  

                                                             

Na neznačené cestě mezi Rudnou a  Podlesím jsme se brodili nejen sněhem, ale i suchým listím a mokřady pod ním, a já duchu děkovala chlapcům z Hanibalu, že mě přesvědčili k pořádnému zimnímu obutí. V Podlesí jsme s povděkem uvítali silnici a pokračovali po cyklostezce 2002A. Silnice po chvíli zmizela pod sněhem a přibyla upravená běžkařská stopa, o kterou byl toho dne opravdu zájem: běžkařů z Čech i z Německa nás ten den minuly stovky, zatímco my dva pěší se psem jsme byli vcelku rarita. 

V místech, kde býval Mílov, stojí půvabná Kaple Sv. Jana Nepomuckého, kde jsem se dle pokynů psaných uvnitř na zdi pomodlilaJ Následovala poměrně monotónní cesta dlouhými průseky smrkovým lesem. O poznání půvabnější Ježíškova cesta severně za Myslivnami pak skýtala aspoň občasný výhled do krajiny. Počasí bylo překrásné a bílý sníh v odpoledním slunci až oslňující, chůze v těžkém sněhu byla ale přece jen namáhavější a kilometry ubývaly pomalu.

                                                

S blížícím se Božím Darem přibývalo i pěších výletníků a cesta se nakonec natolik zahustila, že jsme na vstup do městečka téměř stáli frontu. Davy lidí i aut jsme se nakonec úspěšně propracovali k autobusové zastávce, autobusem dojeli zpět do Karlových Varů a odtud pak pokračovali autem na Doupov. Liduprázná oblast skýtala vítaný azyl, viditelná hvězdná obloha nás naplňovala úžasem, a ač jsme byli na okraji vojenského prostoru, silvestrovská půlnoc tady proběhla v naprostém tichu J

             

         

                                                                                                                        Ingrid Němečková