neděle 17. května 2020

Cesta podél hranic – den 63 a 64: Na kole 🚲 z Břeclavi přes Valtice, Mikulov, Hevlín a Vrbovec do Znojma (9. – 10. května 2020)

Po loňské cestě ze severu na jih podél východní hranice naší republiky (od nejvýchodnějšího bodu ČR po Trojmezí mezi Českem, Slovenskem a Rakouskem) přichází letos obrat západním směrem a cesta podél jižní hranice (po které, jak věřím, dospějeme letos přinejmenším k bodu nejjižnějšímu). Rádi bychom se na tuhle cestu "na západ" vydali už o měsíc či dva dříve, kvůli nouzovému stavu a instrukci “Zůstaňte doma!” (která - jak jsme pochopili - platila úplně nejvíc pro Pražáky) jsme si ale v několika uplynulých víkendech troufli chodit jen po tajných stezkách brdských lesů. 
V květnu našim hraničním záměrům konečně přálo počasí i okolnosti, a tak jsme naložili kola, psa, stan i zásoby jídla a vody (vědomi si toho, že tentokrát žádný penzion, restauraci, kafe ani pivko po cestě neulovíme) a vyrazili autem po D1 do Břeclavi. Auto jsme nechali na parkovišti před nádražím, sedli jsme na kola, psa naložili k Jirkovi do košíku a vydali se vstříc dobrodružství pohraničních cyklostezek vedoucích přes Valtice a Mikulov do Hrušovan nad Jevišovkou, prvnímu z cílů naší dnešní cesty. 
Jak se dalo čekat, nebyli jsme toho dne jediní, kdo se rozhodl zajezdit si na kole: tzv. Anglickou cestou vedoucí k zámečku Pohansko frčela spolu s námi hromada lidí. Velká část z nich se ale rozhodla relaxovat na loukách kolem zámečku; Hraniční cestu a pak cyklostezku 42 vedoucí k Valticím jsme tím pádem absolvovali ve výrazně komornějším počtu.  
Jen co jsme přejeli Dyji, otevřela se před námi natolik malebná krajina, že jsem na místě přehodnotila svůj názor, že se rovina půvabu hor nemůže rovnat. Zdejší území je opravdu krásné, vzhledem ke špatné kvalitě cyklostezky jsem ale neměla moc šanci tu krásu vnímat: zírala jsem před sebe na cestu, vyhýbala se dírám a bolestně vnímala to, jak mi drncáky naklepávají zadek. V duchu jsem si slíbila, že se sem v dohledné době vrátím a projdu si tu krajinu pěšky.  
Asi po hodině jízdy po EV13 jsme dojeli na území mezi vinohrady - a krásu přírodních scenérií vystřídala krajina, do které zasáhl člověk. Nevím, co na to příroda, ale vizuálně je to nádhera. Dlouhatánské řady vinné révy, tmavá hlína, pruhy trávy, modré nebe... Kontrast tvarů a barev mě okouzloval s každým kilometrem víc a víc, až jsem na místě zvaném U Topolů slezla z kola, odložila jej u cesty a vydala se aspoň pár kroků do vinohradu. A ve chvíli jsem měla pocit, že jsem vstoupila do obrazu. Stála jsem tam jako u vytržení, zírala do údolí a na protější svahy na rakouském území, uchvácená krásou, která brala dech. 
Když jsem se vzpamatovala, vrátila jsem se ke kolu a vystoupala na vrchol kopce nad Valticemi, kde mě čekalo další překvapení: monumentální kolonáda. Na kopci uprostřed luk, kde ji rozhodně nečekáte. A přitom se na místním návrší Reisten tyčí už dvě století. Navíc je odtud široký rozhled do okolí, a tak je kolonáda ideálním cílem sobotních výletů a procházek. Proto tu taky byla spousta piknikujících a odpočívajících lidí. V jednom z ochozů tu prodávali víno z lokální produkce - což byl asi nejsilnější motiv, proč se zachovat po vzoru davu, spočinout v trávě, najíst se a taky se napít. A když už byla příležitost, tak jsme si kromě momentální decky alkoholové radosti koupili i celou láhev růžového vína s sebou, aby bylo na co se těšit i v závěru dnešní cesty J 
Po dalších kilometrech drncáků a natřásání jsme se po EV13 přes Úvaly a Sedlec dopracovali k Mikulovu. Zmáhala mě únava a připadalo mi, že mám místo zadku jednu velkou modřinu. Do Hrušovan to ale bylo dalších 23 km, Jirka na mě co chvíli čekal a na žádné nářky tím pádem nebyl zvědavý. Navíc nás tlačil čas: vlak z Hrušovan do Břeclavi jezdí jednou za dvě hodiny a odjezd v 17:26 byl vzhledem k našim dalším plánům ten nejzazší, který připadal v úvahu. A tak jsem zaťala zuby i pomožděný zadek a šlapala dál. Naštěstí se ale výrazně zlepšila kvalita cyklostezky (taky tu ovšem zhoustl provoz a kromě cyklistů se tu proháněli i bruslaři a koloběžkáři), a když jsme pak dorazili k železniční trati a zbývalo posledních 10 km, bylo jasné, že to dám.  
Na hrušovanské nádraží jsme nakonec dojeli s hodinovým předstihem; přivítal nás nápis “Světu mír” a nádražní prostory v přestavbě. Našli jsme lavičku v průchodu mezi kolejemi a venkovním parkovištěm, což byla výhra. Nebylo to tam ani ani hezké, ani pohodlné, ale mohla jsem tu pár hodin s kolama i se psem počkat. Jirka jel zatím vlakem do Břeclavi, aby pak přejel autem do Hrušovan a vyzvedl nás tu. Další plán byl popojet 7 km autem směrem na jih do Hevlína, auto tam zanechat, vzít kola, naložit stan, spacáky a psa a pokračovat na jih k řece Dyji, resp. k tzv. nouzovému nocovišti na jejím břehu, kde jsem chtěli přespat. Seděla jsem na lavičce v polovičním komatu, pes mi spal u nohou a pak na klíně a slunce se mi před očima chýlilo k západu. Živě jsem si představovala, jak Jirka přijede a řekne: “Hele přehodnotil jsem to, je pozdě a jsme fakt unavený. Pojedeme do Brna a přespíme tam.”  V Brně máme druhý domov, bydlí tam Jirkova mamka, ví o nás a ráda nás uvidí. Osprchujeme se, uvaříme si teplou večeři, vyspíme se v posteli a ráno se vrátíme k hranicím… 
Se západem slunce dorazil Jirka s autem, bez sentimentu nás naložil i s kolama,  popojel do Hevlína, vyložil kola a zavelel, ať si rychle pobalím vše potřebné, protože nás čeká ještě pár kilometrů a za chvíli bude tma. Se zbytky racionální mysli jsem na nosič naložila stan, karimatku a spacák, do batohu jídlo a věci na spaní a na kolo sebe, a pak jsem mozek vypla a spolu se psem následovala pokyny pána a vládce.  

Krátce před setměním jsme dorazili k řece na nouzové tábořiště, které bylo zarostlé vysokou travou. Kromě nás a hromady zvířat (jak se dalo usuzovat podle zvuků) tu ale široko daleko nikdo nebyl. V posledních zbytcích světla jsme postavili stan a šli se umýt do Dyje. Za tmy jsme pak snědli večeři a vypili onu láhev růžového vína z kolonády. Bylo dva dny po úplňku, noc byla teplá a plná intenzivních žabých skřeků a já usínala s pocitem, že život je krásný J
Nedělní ráno začalo ošplíchnutím se v Dyji (Jirka, který se už dva měsíce sprchuje studenou vodou, se do řeky radostně nořil), následovalo přefiltrování říční vody, vločková kaše a čaj, sbalení stanu, smazání stop po našem pobytu a opuštění tábořiště. Cestou podél Dyje jsme pak pokračovali kolem lanového mostu a pěchotních srubů k silnici, po které jsme dojeli do Dyjákovic. Tady jsme si s Bondym udělali doupátko ve stínu před Obecním úřadem a počkali tu na Jirku, který zajel na kole zpět do Hevlína, přejel odtud autem k hrušovanskému nádraží, a pak se opět na kole navrátil k nám do Dyjákovic. Společně jsme pak vyrazili dále po EV13 do Jaroslavic, a pak po 5007 do Dyjákoviček a přes Vrbovec do Znojma.  

Úsek mezi Jaroslavicemi a rozcestím k Dyjákovičkám je od obzoru k obzoru rovný jako podle pravítka, platí to ale jen vzdušnou čarou. Na zemi je to “terénka” s rozbitým povrchem, táhlým stoupáním a místy docela drsným klesáním. Od Dyjákoviček přes Vrbovec až ke Znojmu vede cyklostezka po komfortní dopravní silnici s velmi mírným automobilovým provozem (zato ve Znojmě je potřeba zvládnout i jízdu mezi auty a řazení se do správných silničních pruhů).  
Na nádraží ve Znojmě opět došlo na čekání na Jirku, který se vracel vlakem do Hrušovan pro auto. Tentokrát se nám ale s Bondym čekalo o hodně líp. Fyzicky jsme na tom byli lépe (ujeli jsme 37 km na rozdíl od včerejších 60 km, navíc povětšinou na lepším povrchu než včera), nádraží je nově zrekonstruované a dalo se tu koupit kafe (což Bondy neocenil, ale já rozhodně ano). Než Jirka přijel, promyslela jsem si další úsek naší cesty, který odtud půjdeme pěšky. Těším se už teď J  
                                                                                                                                                                            

                              
                                                                                                    Ingrid