neděle 8. prosince 2019

Cesta podél hranic – den 62.: Ze Sudoměřic na kole 🚲 podél řeky Moravy na Trojmezí, a pak do Břeclavi (24. listopadu 2019)

“Tak co, už jste obešli tu republiku podél hranic?” 
“Né, ještě ne.” 
“A kde už jste?” 
“V Sudoměřicích.” 
“Počkej, tam byl Žižka, ne? To je někde u Tábora…” 
“Nene, to byly jiný Sudoměřice. My jsme v Sudoměřicích u Hodonína.”
“Jo tak u Hodonína… No to ještě nejste moc daleko, co? Jak dlouho že už to jdete?”

Tak nějak by se nejspíš odehrávaly rozhovory s přáteli a kamarády, se kterými se potkávám nyní v adventním čase, kdybychom byli letošní putování podél hranic zakončili Sudoměřicích. Přitom když jsme tam na konci září po přechodu Bílých Karpat dorazili, byl Jirka jednoznačně pro skončit pro letošek právě na tamějším nádraží. Věděl totiž s jistotou, že v říjnu ani začátkem listopadu se na hranice nedostaneme. Já mám ale představu, že s koncem roku by bylo záhodno dojít na nějaké významné, památné či “symbolické” místo. První rok byl takovým místem Boží Dar (uznejte, že to zní dobře). Druhý rok jsem měla zálusk na Sněžku (tehdy mi ale boží vůle, resp. silný vítr a sníh zhatily plány). Třetí rok jsme dosáhli nejvýchodnějšího bodu ČR (byť za cenu brodění se rozvodněným potokem a podobného potýkání se s přírodními živly). No a letos se takový památný bod - Trojmezí mezi Českem, Slovenskem a Rakouskem - nacházel pouhých 44 km od zmíněných Sudoměřic a vedla k němu cyklostezka podél řeky. Je jasné, že jsem byla rozhodnutá tam ještě letos dojet. Přišlo mi celkem snadné v půlce listopadu takovou cestu na kole zvládnout (včetně dalších 20 km do Břeclavi), pokud nebude hustě pršet nebo mrznout. Jirka, který (na rozdíl ode mně) často jezdí na kole, můj optimismus nesdílel. Domluvili jsme se, že rozhodne počasí.  
V půlce listopadu pršelo, zato další víkend vypadal nadějně: předpověď věštila sobotu bez deště s teplotou 9°C. Radostně jsem hlásila, že tedy můžeme vyrazit. Ubytování nepotřebujeme, cestu ze Sudoměřic do Břeclavi ujedeme za pár hodin a přespat pak můžeme v Brně, což je pro nás něco jako druhý domov. Jirka podotkl, že ujet 64 km na kole je i za příznivého počasí docela hodně; já argumentovala cyklostezkou, což byla v mé představě komfortní asfaltka vedoucí malebnou rovinou podél řek (jistě to bude magická a energizující záležitost). Když bylo zřejmé, že racionální argumenty jsou jen plýtvání časem, vymínil si Jirka dvě podmínky: že nebudu fňukat a že připravím pořádné svačiny. Svačiny jsem připravila přímo vzorné J
V sobotu v půl šesté ráno jsme naložili kola a vyrazili autem po D1 k Hodonínu. Cestou jsme poslouchali Radiožurnál. Ve zprávách opakovaně varovali před silným větrem (70, místy až 90 km/hod), a to zvláště na severozápadě Čech, na Vysočině a na jižní Moravě.  Nevyvedlo mě to z klidu; říkala jsem si, že jedeme na východ a Vysočinou jen projíždíme. 

Krátce po 9. hodině jsme dorazili k nádraží v Sudoměřicích. Jirka mě tu podle plánu vyložil i s kolem a po krátkém investigativním rozhovoru (“Máš mobil?” “Ano.” Zapnuté zvonění?” “Jo.” “Mapu v mobilu?” “Mám.”) odjel do Hodonína (hodlal tam nechat auto a připojit se pak ke mně na cyklostezce). Já chvilku bloumala kolem nádraží a fotila si rozcestník i okolní barevné kontrasty; zelená tráva na mezích, červeň dozrálých šípků a hnědá hlína zoraného pole, nad nimiž hnal vítr oblohou kumulovité mraky... fascinující kombinace.  'Přesně jak jsem říkala, magické a energizující', potvrdila jsem si svoje teorie. Pak jsem sedla na kolo a vydala se hledat cyklostezku. Bylo to náročnější, než jsem čekala: cyklostezka tu fyzicky byla, zato značení tu nebylo veškeré žádné a bez mapy v mobilu bych fakt netušila, kudy se dát. Když jsem po pár minutách jízdy v dálce uviděla tzv. Výklopník, technickou památku ležící na břehu Baťova kanálu, zaradovala jsem se, že jedu správným směrem. Vzápětí ale cyklostezka skončila, jako když utne. Prostě konec asfaltu pod prudkým náspem a nikde další cesta. Nezbylo než slézt z kola a pokračovat pod náspem po okraji pole, kde jsem si zoranou hlínu užila nejen na pohled. Následoval travnatý břeh - a Baťův kanál. Výklopník byl na druhém břehu, a stejně tak cesta. Hodil by se mi nějaký mostek nebo lávka, jediné přemostění ale skýtaly vlakové koleje, které ležely na vrcholu onoho náspu. Nezbylo tedy než vyškrábat se s kolem na násep, přenést kolo přes koleje, přejít po “mostě” a na druhé straně slézt i s kolem z náspu dolů na cestu.  

Jen co jsem se octla na cestě, narazila jsem na plot v podobě pletiva, které bylo nataženo napříč přes cestu. Viselo na něm několik cedulí s upozorněním, že je sem zákaz vstupu, cyklostezka je uzavřena a s kolem se sem nesmí. Jako potvrzení veškeré té rizikovosti projel vzápětí po kolejích nade mnou vlak. Chvilku jsem se v tom zorientovávala a ujišťovala se, že území, které je uzavřené a kam se nesmí, je to, odkud jsem přišla. Když jsem se otočila k cedulím zády, rázem se přede mnou rozprostírala travnatá hráz, po které vedla komfortní a pohodlá cesta. Sedla jsem na kolo, s vervou šlápla do pedálů a nabrala rychlost. V ten moment se do mě z boku opřel natolik silný poryv větru, až jsem se zapotácela a sesunula se i s kolem k pravému okraji hráze. Tentokrát mi nepomohla ani mapa v mobilu. Další zhruba půlhodinku jsem zkoušela různé taktiky, jak se udržet na cestě nenechat se “vykolejit“, chvílemi to ale nešlo jinak, než kolo po cyklostezce vést.  

Když jsem dorazila k jezu u Rohatec a přešla na slovenskou stranu Baťova kanálu, situace se o dost zlepšila. Zpevněná cyklostezka tu vedla průsekem lužního lesa. Jela jsem, co to dá, vyhýbala se dírám na cestě a vnímala hukot a praskot stromů, které jsem míjela a které fungovaly jako větrolam. Krátce před Hodonínem jsem vyjela z lesa a vítr mě opět přiměl sesednout z kola. V tu chvíli jsem potkala Jirku, který mi jel naproti a který rázem převzal velení. “Sedni na kolo a šlapem. Jo a přehoď si.” 

Po mostě přes řeku Moravu jsme se vrátili na moravskou stranu, dojeli do Hodonína a odbočili po zelené značce na cestu podél meadrující Staré Moravy. Ta nás dovedla zpět k regulovanému korytu Moravy. Od té chvíle se do mě vítr opíral z protisměru. I když jsem šlapala do pedálů, co to šlo, téměř jsem se nehýbala z místa. Na dohled přede mnou ležel bělostný a architektonicky působivý most, já šlapala jako ďas a most ne a ne se přiblížit. Povrch cyklostezky byl navíc nepřátelsky kamenitý a jelo se po něm mizerně i bez ohledu na vítr. Drncalo to, bylo mi vedro a jímala mě beznaděj. Jirkovi, který na mě neustále čekal, byla naopak zima a jímala ho popudlivost.  

Když jsem se dohrabala k mostu a zorientovala se v mapě, zjistila jsem, že poblíž leží Mikulčice a z Mikulčic je to kousek do Hodonína. Vznesla jsem návrh, že to pro dnešek vzdáme, dojedem do Hodonína a pak autem do Brna. Jirka řekl: “Chtělas na Trojmezí, tak dojedem na Trojmezí. A dělej, musíme to stihnout do tmy.” Neplakala jsem, jen jsem se trochu vztekala a trochu fňukala, a pak si do rytmu šlapání začala zpívat song o odhodlané duši, pravé víře a pevné naději. Brzy se po pravé straně objevil les, který vítr částečně pohltil, a mně se jelo o dost snáze, i když byl povrch cyklostezky i nadále nevlídný. Nabrali jsme tempo, podjeli dálnici, pokračovali lesnatou krajinou a krátce po 14. hodině jsme dojeli k Hraniční cestě a odtud na Trojmezí. 

Hranici  mezi Českem, Slovenskem a Rakouskem tvoří soutok dvou řek, Moravy a Dyje. Není tu žádné přemostění ani jiné propojení, a tak nevím, jak to vypadá na opačných březích v dalších dvou zemích. Na české straně je tu dřevěné “molo”, které vede lužním lesem kolem tereziánského hraničního kamene téměř až k soutoku. Nenajdete tu žádný “monument”, je tu jen kovová cedule s českou vlajkou a před ní obyčejný hraniční patník. Ten se dobře hodil jako podklad pro překvapení, které jsem s sebou přivezla v batohu: malou láhev španělského sektu Cava, kterou jsem pár měsíců předtím dostala od kamarádky Pavly k narozeninám. Prý se mi může hodit pro nějakou speciální příležitost, která nás potká na cestě podél hranic. Na tomto speciálním místě jsem tedy láhev vytáhla a spolu se dvěma plastovými skleničkami (rovněž cestovními) jsem ji postavila na hraniční kámen. Hohó, konečně jsem u Jiřika získala nějaké plusové body: bylo to dobré, bylo to fotogenické a s ohledem na následné řízení auta toho bylo tak akorát. Potěšili jsme se výhledem na soutok (“Jak hezky by tu bylo na jaře…,” poznamenal Jirka), vyfotili jsme Cava–pozdrav Pavle, zabalili skleničky i prázdnou láhev a vydali se zpět k Hraniční cestě.  

Nevím, zda to bylo tím sektem, nebo tím, že i vítr už se unavil, ale tahle cyklostezka byla konečně taková, jakou jsem si ji v září představovala: široká rovná liduprázdná asfaltka, po které to do Břeclavi jelo skoro samo. Dojeli jsme tam krátce po 16. hodině prakticky za tmy. 

V Břeclavi sedl Jirka do vlaku a vyrazil do Hodonína, aby tam sedl do auta a vrátil se do Břeclavi pro kola i pro mě. Zatímco jsem na něj čekala, dostihla mě únava. Byla mi zima, tělo mě bolelo a dosažení Trojmezí mi v tu chvíli připadalo spíš jako pitomost než jako symbolický závěr letošní podélhraniční cesty. S odstupem času se ale tělo zregenerovalo a vynaložená námaha se zhodnotila. Na otázku, kam až jsme došli, teď odpovídám: “Na Trojmezí, na hranici mezi Českem, Slovenskem a Rakouskem. Skončili jsme v Břeclavi, a na jaře vyrazíme po jižní hranici zpátky směrem k Aši.” J 


                                                                                                                 Ingrid

neděle 29. září 2019

Cesta podél hranic – den 60. a 61.: Z Květné přes Velkou Javořinu a Kobylu na Čertoryje, a pak opět podél hranic z Bukoviny přes Šmatlavé hlisko a Mlýnky do Sudoměřic. (20. – 22. září 2019)

Naše cesta tentokrát začala něčím, u čeho nevím, jak to nazvat. Do Květné jsme totiž dojeli autobusem z Uherského Brodu (kam jsme dorazili vlakem) už v pátek v 18:10 hod, a potřebovali jsme odtud co nejrychleji dojít po zelené značce na Velkou Javořinu k Holubyho chatě. I když je to jen něco přes pět kilometrů, mapy.cz nám tu cestu s ohledem na převýšení naplánovaly na téměř 2,5 hodiny. Věděli jsme, že tolik času nemáme (protože v sedm večer bude tma) a že tentokrát nemusíme brát ohled na psa (Bondy zůstal v domácí péči), a tak jsme nasadili svižné tempo a drželi se ho, co to šlo. I tak nás ale v závěru cesty provázela tma jako v pytli. Když se v dáli objevilo světýlko z Holubyho chaty, upínala jsem se k němu jako k vysvobození z útrap J. Cestu jsme ušli za hodinu a dvacet minut. V chatě nad talířem zelňačky jsem si pak říkala: mám to počítat jako 60. den cesty? To asi ne, ale jestli ne, tak jak to nazvat? Pre-work? Předehra? Předskokan? Po jídle došlo na sklenku červeného vína, a otázka zůstala nevyřešená.
Zato sobota už byla regulerním 60. dnem beze všech pochybností: před námi bylo dlouhých 32 km. Ráno bylo chladné, času nebylo na rozdávání a Jirka tedy opět počítal s ostřejším tempem; vrchol Javořiny ale skýtal daleké rozhledy, na kterých “ujíždím”, a tak jsem ze začátku dost zdržovala. Když jsme přešli vrchol a vnořili se do lesa, důrazně jsem přidala do kroku, abych si napravila reputaci. Brzy se ale ozvala bolest v nedávno operované noze, a sílila, a sílila. Napřed jsem se snažila myslet na něco jiného, a pak postupně vyzkoušela všechny  mentální techniky, které znám: řekla jsem bolesti “vítej!”, prodýchávala ji, vedla světlo, i lásku jsem posílala! Bolest to ale nijak nedojalo, a než jsme kousek za Dibrovovým pomníkem odbočili z červené na zelenou značku, postupně prostoupila i koleno a kyčel. Na Kubíkově vrchu (což je další místo krásným výhledem) jsem se rozhodla skončit se šamanismem a zvolit pragmatismus: spolkla jsem ibuprofen, bolest se po chvíli rozplynula a já jsem pak úsekem po modré přes Krúžok, Novou Horu a Vysoký vršek proplouvala tempem postarší laně.  

U rozcestí Nad Machovou se značka od hranic odklání a vede oklikou, my jsme se ale rozhodli hranice se držet a cestu si tím zkrátit. Stezka je tu prošlapaná a jde to dobře, jedinou komplikací je přechod přes trať vedoucí z Vrbovců do Myjavy, kde je dobré se rozhlédnout, než člověk vkročí na koleje. Za kolejemi jsme se připojili na červenou značku a po krátkém úseku vedoucím přes vesnici Šance jsme vystoupali lesem ke Třem kamenům. Je to hezké místo s příběhem a pěkným rozhledem, v době našeho příchodu tu ale zrovna zaparkovalo auto, s křikem z něj vyběhly děti a začaly po zdejších památných kamenech lézt, a tak jsme se tu nezdrželi a pokračovali dál na Kobylu. Za Kobylou jsme se rázem ocitli na známém území: po naučné stezce “Orchideová” jsme sešli Vojšickými loukami dolů na Čertoryje a na louku u potoka Járkovce, kde jsem se před třiatřiceti lety v rámci akce “Prázdniny z Brontosaurem” na akci “Expedice Nova” s Jirkou seznámila. Louku jsme i po desítkách let našli, i když se mi zdála menší, než jak jsem si ji pamatovala, a okolní krajina mi taky přišla trochu jiná. Okraje louky, kterou nikdo neobhospodařuje, si les postupně bere zpátky, potok je vyschlý, “posvátný” strom tu ale stojí dodnes. Tenkrát jsme tu bydleli ve velkém teepee, kosili okolní louky, hrabali seno a zachraňovali zdejší orchideje. Později jsme se sem v rámci brontousauřích akcí ještě několikrát vrátili. 

Starala se o nás tehdy Ivana z CHKO a skamarádili jsme se spolu. Tatáž Ivana, když jsme jí zavolali po nějakých dvaceti letech, co jsme se neviděli, řekla, že to je super, že budeme na Čertoryjích, a že si pro nás na Lučinu přijede. Dorazila i s manželem, který je Holanďan a do Karpat ho před dvaatřiceti lety přivedl zájem o botaniku a zdejší traviny. Do krajiny i do Ivany se zamiloval, přestěhoval se do Veselí a začal na gymnáziu ve Strážnici učit angličtinu. S Ivanou tu žije dodnes a angličtinu na strážnickém gymplu učí stejně jako tenkrát. Vzali nás na burčák a pak k sobě domů a strávili jsme s nimi moc hezký večer.  
Ivana nás další den ráno odvezla autem zpátky na Lučinu a pak silnicí k rozcestí Návdanky, odkud jsme po modré značce vystoupali k hranicím. Cesta tu vede podél oplocení rozlehlé obory Radějov. Šli jsme nejprve šest kilometrů lesem po červené, potom terénem podél oplocenky přímo po hranicích, a pak dalších 8 km podél téže oplocenky po cyklostezce. Nebylo tu moc podnětů k pozorování, souvislý plot po levici vyvolával trochu tísnivý pocit nesvobody, a tak jsem měla spoustu volné kapacity k přemítání. Přemýšlela jsem o Ivaně, o Holanďanovi i o všem dalším, co jsme předchozí večer probírali. A taky o tom, jak mě těch pár tehdejších pobytů formovalo a co mi z toho dnes zůstalo. Na Čertoryje tehdy nevedla žádná cesta, kterou by se dalo přijet, jen pěší cesta přes louky a přes potok. V jednom teepee tu bydlelo v kruhu pohromadě 20 lidí, myli jsme se v potoce, vařili na peci z místního potočního jílu a topili dřevem z okolních lesů. Pro pitnou vodu jsme chodili s dvoukolákem a s kanysty dva kilometry do hájovny a pro jídlo ještě kousek dál ke koupališti na Lučině. Na loukách tehdy žila mračna ovádů, bylo povětšinou vedro, úlomky sena a hmyzí štípance jsme měli doslova všude a voda v potoce byla nevlídně studená. Zjistila jsem, že je lepší toho moc nepotřebovat, a naučila se snášet diskomfort. Uprostřed prvního pobytu nás opustil zdravotník a lékárna byla opravdu daleko, zároveň tu ale rostla spousta léčivek, které se daly použít na většinu potíží, které nás potkávaly. To mě přivedlo k bylinkám. Další, co si dodnes pamatuju, bylo “splývání s krajinou”: kluci chodili v tmavých džínách nebo maskáčových kalhách a v zelených košilích a tmavých tričkách, a když jsem je na zdejších cestách potkávala (hlavně po ránu, kdy se z luk zvedala mlha), fascinovalo mě, jak se “vynořují” z krajiny, ve které předtím téměř nebyli vidět. Dodnes se snažím po loukách a po lesích chodit pokud možno potichu a v barvách, jaké má okolní krajina. Ticho i barvy také zůstávají na Vojšických loukách stejné, jaké jsem si je pamatovala. A taky mi dodnes zůstal manžel, do kterého jsem se tu zamilovala o rok dříve, než Holanďan do Ivany.
Jak jsem si tak mudrovala, cesta mi pěkně ubíhala. Po cyklostezce jsme postupně přešli přes Šmatlavé uhlisko a kolem jedné odpolední dorazili do Mlýnků. Odtud jsme se vydali po  zelené značce a prošli chatovou oblastí až k vodní nádrži, kde jsme na chvíli spočinuli a snědli si oběd.  

Kousek dál u rozcestí Mezi starými horami jsme opustili asfalt a pokračovali k Sudoměřicím. Hory zůstaly za námi a před námi se otevřela úplně jiná krajina. Cesta vedla mezi poli a loukami a pak pod starými vinohrady, potkali jsme tu koňský povoz, rostly tu ořešáky, foukal vítr a pod nohy nám každou chvíli padaly ořechy. Po stránce smyslů to bylo téměř dokonalé - vizuálně, čichově, hmatově i chuťově - jen sluch si to, vzhledem k intenzivní “střelbě” z plašiček ptáků rozmístěných ve vinohradech všude kolem, příliš neužíval.  

Sudoměřice byly v nědělním odpoledni téměř pusté, zato na nádraží za vsí jsme se hned cítili vítáni: pan výpravčí nás osobně pozdravil a informoval nás, kdy nám to jede. Vlak v 15:34 nás během chvíle dovezl do Hodonína a další pak do Břeclavi, odkud jsme bez dalších přestupů a téměř bez zpozdění dojeli do Prahy.  

Ve vlaku jsme chvíli řešili otázku, jak to s cestou podél hranic udělat dál. Už nyní víme, že dříve než v druhé polovině listopadu se na hranice nedostaneme. Pro Jirku by to bylo úplně v pohodě skončit pro letošek v září v Sudoměřicích, mně to nepřipadá dost “cool”. Láká mě Trojmezí mezi Českem, Slovenskem a Rakouskem, které leží od Sudoměřic pouhých 44 km. Vede sem cyklostezka přímo podél hranice, kterou tu tvoří řeka Morava. Cestu jsme letos začali na nejvýchodnějším bodě ČR a skončit ji na Trojmezí by bylo hezké. Jirka si myslí, že v půlce listopadu bude zima jak v morně a jet při tom podél řeky na kole bude utrpení. Já si ale myslím, že to tak drsné nebude. Uvidíme J

                                                                                                                        Ingrid


neděle 8. září 2019

Cesta podél hranic – den 56. až 59: Ze Střelné přes Sidonii, Vlárský průsmyk, Javorník, Žítkovou, Starý Hrozenkov, Vyškovec a Velký Lopeník do Květné (13., 14., 16. a 17. srpna 2019)

Řadu let se potkáváme s Jirkou mamkou a jeho sestrou, sestřinými dětmi, našimi dětmi a psy z obou stran na tzv. “rodinné dovolené”.  Pronajmeme si někde chatu nebo chalupu a prožijeme tam společný týden. Letos jsme se rozhodli pro Moravské Kopanice a kraj žítkovských bohyň a vybrali si chalupu ve Starém Hrozenkově. Víceméně náhodou jsme se tak ocitli cca 50 km od Střelné, kam jsme tři týdny předtím na naší cestě podél hranic došli. Chalupa v Hrozenkově ležela navíc od státní hranice jen kousek. S Jirkou jsme si řekli, že když bude příležitost, tak ten úsek ze Střelné do Hrozenkova dojdeme. 
Když jsme se na chalupě potkali s příbuzenstvem a s fenkou našeho synovce, dověděli jsme se, že fenka zrovna hárá. Našemu psovi to bylo taky zřejmé a jeho zájem byl od té chvíle dost jednostranný; nejedl, nespal, nereagoval na pokyny a nebylo s ním k vydržení. Dvoudenní cesta podél hranic se tak velmi brzy ukázala jako dobrý plán.  
Synovec nás v úterý ráno odvezl autem do Střelné, kde jsme minule skončili. Čekala nás 24 km dlouhá cesta po červené značce do Vlárského průsmyku. Počítali jsme i s pár kilometry navíc na Vršatec, kam jsme se chtěli podívat, protože je to místo proslulé překrásnými výhledy. Pes šel pochopitelně taky. 
Na cestě nás potkalo pár překvapení. To první přišlo krátce poté, kdy jsme po půlhodince chůze mezi poli a pastvinami vešli do lesa. Kousek od nás totiž náhle ozval hlasitý staccatový rachot, což Jirka vzápětí označil jako střelbu ze samopalu. Se psem to naštěstí nehnulo (vzhledem k věku je už trochu nahluchlý), zato já jsem nejspíš na chvíli přestala i dýchat. Nechápala jsem to: byli jsme přece na cestě s červenou turistickou značkou !?  Po pár desítkách metrů přibyly podél cesty "vysvětlující" cedule s nápisem “Pozor střelba! Životu nebezpečno.” a mně došlo, od čeho má obec Střelná svoje jméno. Docela vážně jsem ale uvažovala, zda bych tou cestou neměla plížit.   
Přešli jsme Končitou, vyšli jsme z lesa, střelba ustala a před námi se otevřelo jedno z nejkrásnějších území, které jsme na cestě zatím potkali. Požár, Pasecké Lazy, Vysoká, Kaňůr, Okršlisko – kdybych měla tahle místa nějak konvenčně popsat, hodila by se “pastva pro oči”, “balzám na nervy”, “pecka!” anebo “wow!”. Vyjdete z lesa, ocitnete se na louce s překrásnými výhledy, přejdete ji, na chvíli se opět ponoříte do lesa, a vzápětí se před vámi otevře další louka a další krása. V lese pak míjíte spoustu lesních kapliček a svatých míst jako svědectví toho, že tohle území je zrovna tak i “potravou pro duši”.  
Kaplička Panny Marie na Brezovej je kouzelné místo, které přímo svádí k odpočinku. My jsme tu ale namísto odpočívání obočili na modrou značku a vydali se do sedla poblíž hradu Vršatec s tím, že kouzlu podlehneme až tam. Vyhlídka od chaty Vršatec, která se v sedle nachází, je totiž svou krásou přímo pověstná. Když jsme sem ale kolem třetí hodiny odpolední dorazili, zjistili jsme, že se k vyhlídce nedá dostat. Území kolem chaty je vylité betonem a všude jsou cedule se zákazem vstupu. Vydali jsme se tedy místo toho na Chmeľovou, na kterou se dá z vršateckého parkoviště vystoupat po žluté značce. Stoupání je to zejména v závěru opravdu náročné a v srpnovém vedru to bylo dvojnásob úmorné, výhled z vrcholu Chmeľové ale za tu námahu stál. 
Když jsme pak stejnou cestou po modré značce došli zpět k brezovské kapličce, bylo pět hodin odpoledne a my měli před sebou ještě dobré dvě hodiny cesty. Nocleh jsme měli domluvený u kamaráda Petra, který bydlí ve Slavičíně. Od Vlárského průsmyku to není daleko, neviděli jsme se hromadu let a tohle byla, jak se ukázalo, oboustranně vítaná příležitost znovu se potkat.                            


S Petrem jsme byli domluvení, že se ve Vlárském průsmyku potkáme kolem sedmé hodiny. Rozhodli jsme se tedy posedět u kapličky a u místního pramene jen velmi krátce, a pak frčet co nejrychleji z kopců dolů do údolí, abychom to stihli. Ve všem tom spěchu jsme ale sešli z cesty, a jakkoli překrásná byla louka, kterou jsme právě procházeli, správně jsme měli procházet lesem přibližně o kilometr vpravo.  Nechtělo se  nám vracet se kus do kopce a řízli jsme to terénem, čímž byla cesta ještě o trochu delší a o poznání méně pohodlná. Když jsme pak znovu narazili na červenou a sešli do Sidonie, pes dal jasně najevo, že dneska už nikam nejde. Jirka ho od té chvíle nesl v náručí; Sidonie je 5 km dlouhá a je to po asfaltu, a tak když nám Petr přijel autem údolím naproti, vítali jsme ho jako osvoboditele. Cestou do Slavičína Petr ještě zastavil na místě s krásnou vyhlídkou, nás ale mnohem víc dojala večeře, kterou nám s láskou a péčí připravila jeho žena Hanka. 
Petr nás druhý den ráno odvezl do Vlárského průsmyku a odjel do práce, zatímco my jsme vyrazili podél hranic opět po červené. Překročili jsme říčku Vláru a železniční trať a pokračovali lesem po staré asfaltce, která vede podél Čakanovského potoka k rozcestí Pod Hrachovou a přes Grófovou k Javorníku. Od Javorníku jsme pak šli po tzv. Třešňové cestě, podél které se po pár kilometrech začaly objevovat latríny. Kadibudky nebývají uprostřed lesa zpravidla bez důvodu, a taky že ne: po chvíli jsme došli k místu, které bylo evidentně určené pro nějaké větší shromáždění. Skupinka mužů, kteří to tu zvelebovali, nás zasvětila do tradice setkávání moravských a slovenských obyvatel, která se na zdějším vrcholu Peňažná odehrávají už od roku 2000. Vzápětí jsme si o tom přečetli i na zdejší informační tabuli a na výzvu jsme se zapsali i do místní pamětní knihy. Pak jsme pokračovali dál po Třešňové cestě, která po pár kilometrech vyústila na širokou a podivně nedokonalou silnici. Byla to jakási upěchovaná masa bílého kamení a nedalo se po ní téměř jít. Přilehlým lesem jsme se pak propracovali až k místu se symbolickým názvem “Na Koncích”, kde jsme se se silnicí i s červenou značkou bez lítosti rozloučili, odbočili na lesní cestu a po žluté značce pak došli k přehradě u Žítkové a nakonec i do Hrozenkova. Když jsme dorazili k chalupě, měli jsme za ten den v nohách 25 km a byli jsme hodně unavení. Ale sláva, dali jsme to. 
Další den jsem si odpočinula. A hned následujícího dne v pátek mě napadlo, že bych ještě kousek šla. Jirkovi se moc nechtělo a Bondymu už vůbec ne. Mně se do toho ale s postupujícím dnem chtělo čím dál víc. Nakonec jsme se domluvili, že půjdu tentokrát sama a Jirka že se zatím zajede podívat do bývalé pískovny a do lomu kousek od Hrozenkova. Našla jsem si v mapě, že z Hrozenkova dojdu podél hranic po 14 kilometrech na Mikulčin vrch, odhadla to na nějaké 4 hodiny chůze a dohodla se s Jirkou, že mě cestou z pískovny u rozcestníku na Mikulčině vrchu vyzvedne. 
Prvních 2,5 km od chalupy jsem šla podél státovky, která je hlavním tahem aut a kamionů na Slovensko a pochopitelně to nebylo nic moc. Kousek za hranicemi jsem ale u Koliby Drietomica odbočila na žlutou značku, přešla stejnojmenný potok a vkročila do lesa - a obklopilo mě ticho, klid a samota. Stoupala jsem lesem do kopce a funěla u toho jak hroch. Po půl hodině začalo hřmít a vzápětí i pršet. Oblékla jsem si pláštěnku a pokračovala v cestě, dokud to šlo. Když už pršelo opravdu hodně, schovala jsem se v lese pod stromy a čekala, až to přejde. Cesta se mezitím proměnila v rozblácené koryto, bouřka ustávala jen zvolna a já si v duchu připomnínala modlitbu za odhodlanou duši.  


Nakonec déšť ustal a já se propracovala rozbahněnou cestou nahoru. Když jsem vyšla z lesa a došla na vyhlídku na vrchu Machnáč, na moravské straně hranice se obloha postupně protrhávala, zatímco nad slovenskými horami se bouřka přelévala dál. Výhled je z Machnáče opravdu fantastický, zároveň je to ale holý kopec s vysokým dřevěným křížem; blesky nad slovenským územím působily i přes poměrně bezpečnou vzdálenost poněkud zlověstně, a tak jsem se tu dlouho nerozhlížela a rozběhla se po červené značce na Kykulu. Tříkilometrovou "Cestou hrdinů SNP" jsem kráčela jako v tranzu: nalevo divoké slovenské hory, napravo moravské kopanice, nad hlavou temná mračna s občasnými průzory slunce, pod nohama rovinatá louka, na obzoru Kykula a nikde nikdo. 


Když jsem došla na Kykulu, obloha ještě víc potemněla, a než jsem sestoupala k točně autobusu na konci Vyškovce, přišel déšť. Zbývající 3 km po silnici na Mikulčin vrch jsem tedy absolvovala ve své svítivé žlutozelené pláštěnce, a byla tak na silnici dobře vidět. K rozcestníku na Mikulčině vrchu jsem dorazila kolem půl šesté, a téměř vzápětí se objevili Jirka s Bondym a autem. Bouřka je potkala cestou z lomu, oba byli mokří, a tak jsme si hned mohli o svých bouřkách vyprávět. 


Další den byla sobota a končila naše rodinná dovolená. Když jsme si ráno sbalili věci a naložili je do auta, předali chatu majitelce a rozloučili se s příbuzenstvem, zeptal se mě Jirka, jestli pojedeme rovnou domů, anebo jestli chci ještě někam jet. Poctivě jsem se nad tím zamyslela a pak mu řekla, že bych došla po hranicích ještě kousek. Počasí bylo opět krásné, my měli ten den výročí sňatku. Kdysi dávno jsme se seznámili právě v Bílých Karpatech, a tak mi přišlo symbolické vypravit se třeba na Velký Lopeník, kde jsem před těmi dávnými lety byla a který byl shodou okolností zrovna po cestě. Z Lopeníku bychom pak mohli sejít do Květné, odkud by bylo o dost jednodušší začínat, až se vypravíme na příští cestu. 
Jirkovi se moc nechtělo a Bondymu už vůbec ne. Ukázalo se také, že "logisticky" by to bylo docela komplikované. Nakonec jsme se domluvili, že dojedeme autem na Mikulčin vrch, půjdeme odtud společně 5 km na Velký Lopeník, a já pak dojdu dalších 7 km do Květné, zatímco Jirka se s Bondym vrátí k autu a do Květné si pro mě dojedou.  


Na Lopeník se toho dne vypravila spousta lidí a závěrečný kilometr mezi Malým a Velkým Lopeníkem připomínal národní pouť. Na kopci jsme si na střídačku vystáli frontu na rozhlednu, zatímco druhý hlídal pod rozhlednou Bondyho, a pak jsme se na pár hodin rozloučili. Když  jsem sestupovala z druhé strany Lopeníku dolů, byla jsem na cestě zcela sama. Nedivila jsem se: z téhle strany je totiž stoupání nahoru výrazně delší a strmější a mně by se do toho taky nechtělo. Měla jsem co dělat, abych tu  cestu zvládla směrem dolů.  

Když jsem kousek za osadou Staré Díly překročila potok Hrubár, začala cesta opět stoupat. Prameny Březovské kyselky v místním lese, na které jsem se docela těšila, byly vyschlé, potěšily mě ale krásné rozhledy z Nové hory. Při závěrečného sestupu do Květné, kdy jsem před sebou měla protější vrchol Velké Javořiny jako na dlani, jsem si uvědomovala, že to dneska bylo s těmi kopci dobré a že příště bude hůř. V Květné jsem se šťastně potkala s Jirkou i s  Bonďasem, sedli jsme do auta a vydali se napříč republikou do Prahy. Velká Javořina, Kobyla a ta část Bílých Karpat, kde jsme se před třiatřiceti lety poprvé potkali, budou na programu příště. 


                                                                                                Ingrid                                                                                                                   

pondělí 26. srpna 2019

Cesta podél hranic – den 52. až 55: Z Visalají přes Bílý kříž, Masarykovu chatu, Bumbálku, Makovský průsmyk, Veľký a Malý Javorník, Portáš, Makytu a Francovu Lhotu do Střelné (25. – 28. července 2019)

Od našeho posledního putování uběhlo 18 týdnů, a tak si možná říkáte, co s děje, kde to vázne a jestli jsme tu cestu podél hranic nakonec nevzdali. Nevzdali jsme to a důvody, kde to vázlo, by se daly shrnout Jirkovou hláškou “furt něco”. Přestože jsem hned od chvíle, kdy se mi nožka zmátořila z operace, začala trpět abstinenčními příznaky, a taky nervozitou, že neplníme plán, nevyšlo nám to dříve než za těch dlouhých 18 týdnů. Ke konci července jsme se ale každopádně na hranice vrátili.  

Kvůli dlouhé přestávce, odlehlejší lokalitě a komplikovanému dopravnímu spojení jsme si tentokrát na cestu vyhradili celé 4 dny.  Chtěli jsme během nich projít beskydské Zadní hory a pak Javorníky. Čekaly nás opravdové hory, přepověď věštila vedro, šel s námi Bondy a já si vzhledem k plánovanému spaní venku nesla na zádech o kus větší batoh než obvykle, a tak jsme počítali jsme s tím, že kilometry budou ubíhat pomaleji a všechno nám bude trvat  o trochu déle.   


Začínali jsme ve Visalajích, kde minule skončil náš pochod sněhem a beskydskými polomy. Na Visalaje jsme dorazili ve středu večer autobusem (přijíždí sem od nádraží z Frýdku Místku, kam jsme dojeli přes Ostravu vlakem) a přespali tu v místním hotelu, abychom mohli ve čtvrtek hned ráno vyrazit, vystoupat na Bílý Kříž a pokračovat odtud podél hranic dál k Masarykově chatě. 
Pohled do mapy sliboval pěkné výhledy a řadu příležitostí k odpočinku, které jsem hodlala využít. Hned první odpočívání nastalo po sedmi kilometrech na vyhlídce u chaty Doroťanka, kde jsme si kromě piva dali i polévku a borůvkové knedlíky (nešlo odolat). Po dalších třech kilometrech jsme přešli hraniční přechod Bílá/Klokočov a u stánku s občerstvením ve vsi se symbolickým názvem “Konečná” jsme se posadili ke kávě a nanukům “Míša”. Následující příhodné místo k odpočinku jsme potkali na vrchu Bobek; tady to bylo sice bez občerstvení, ale rovněž s panoramatickým výhledem. Krátce před cílem jsme míjeli ještě chatu Kmínek, ale ovládli jsme se a vydrželi až na Masarykovu chatu, kde jsme měli domluvené ubytování. 
Masarykova chata je skvělým místem k odpočinku. Došli jsme sem v pozdním odpoleni unavení, propocení a zmožení sluncem (já navíc rozbolavělá z většího batohu), během krátké chvíle jsme si tu ale připadali jako na dovolené. Empatické přijetí, půllitr piva, půvabné prostředí chaty a horká sprcha s masážními tryskami (!) mě vzpružily natolik, že jsem na večeři dorazila opět v kondici. Večeřeli jsme na terase s dalekým rozhledem, jídlo bylo výborné a červené víno se dobře hodilo k západu slunce. Kromě slunce mě těšilo pozorovat i partu různě starých dětí, které tu byly s rodiči na dovolené; v celkem rozsáhlém, a přitom přehledném prostoru se tu mohly volně pohybovat, prozkoumávat okolí a divočit. V průběhu večera hrály na schovku, stopovaly kočku, chvíli hulákaly a “lítaly”, pak se kus od chaty se o něčem dohadovaly, a pak zmizely v chatě, kde měly v přízemí na chodbě barevnou a komfortně vybavenou hernu. Dověděla jsem se, že sem s rodiči jezdí každý rok a pokaždé se sebe navzájem  těší J   

Další ráno bylo potřeba se důkladně nasnídat; bylo totiž jasné, že den bude náročný. Čekal nás téměř 30 km dlouhý úsek krásným, ale opuštěným pohořím Javorníků; počítali jsme s přespáním venku a s nutností zacházet s rozvahou s pitnou vodou, protože následných 40 km nebude po cestě žádná chata ani příležitost k občerstvení, a studánky budou dost možná také bez vody. Vedro panovalo už od rána, takže jsme moc neotáleli a kolem půl deváté vyrazili. U rozcestí Nad Bumbálkou jsme se drželi červené značky a došli tak omylem k rozhledně Súkenická. Když už jsme tu byli, zaplatili jsme vstupné, vylezli nahoru a užili si rozhled do kraje. Zpátky na zemi jsme pak chvíli pátrali, kudy pokračovat dál k Makovskému průsmyku. Nakonec jsme se zorientovali podle mapy v mobilu a vydali se po cestě, kde zřejmě ještě nedávno byla červená značka, ale dnes je tu žlutě značená cyklostezka. Po dvou kilometrech jsme došli k silnici v Makovském průsmyku; zaujala nás tu poměrně dramatická socha partyzána, asfaltová výheň a hluk aut nás ale přiměly tohle místo co rychle opustit a zanořit se do lesa. 

Od té chvíle jsme byli v horách prakticky sami. Les nám poskytoval stín, otevřená krajina zase daleké výhledy na moravské i slovenské hory a pohoří. Dupačka, Oselná, Lemešná, Hričovec, Butorky – cesta byla dlouhá a k Veľkému Javorníku jsme postupovali bez jediné zastávky. Na vrcholu Veľkého Javorníku hodně foukalo, bez dechu jsme zírali na okolní majestátné hory a užili si tu spoustu zralých borůvek. U rozhledny na Stratenci by se Jirkovi bývalo líbilo přespat, blížila se ale bouřka, a já si proto přála strávit noc někde jinde než na vrcholu kopce. Sešli jsme tedy o kilometr níže k rozcestí Bukovina, kde stál turistický přístřešek. Nakrmili a napojili jsme psa (ten den toho na něj bylo až dost), najedli jsme se a uvařili si jeden společný čaj; studánka, která je tu v lese kousek stranou od hlavní cesty, byla téměř vyschlá a vody nebylo nazbyt. Mezitím na nás uschnul pot a trochu se ochladilo. Bouřka hřměla docela nedaleko, ale nepršelo. Připravili jsme si nocleh, lehli si do spacáků a usnuli ještě před setměním.  

Bouřka nás nakonec minula, jen nad ránem přišla krátká přeháňka. Vstali jsme brzy, Jirka došel pro trochu vody ke studánce, v miskách jsme si rozmíchali instantní kaši, uvařili si čaj a probrali plán dnešní cesty: opět jsme počítali s nocováním venku, čekal nás ale o trochu kratší úsek (cca 25 km), a po 7 km chůze taky možnost se na chatě Portáš občerstvit a doplnit vodu. Téměř v závěru cesty jsme pak měli domluvené jídlo na chatě Antarik. Neměli tam ale volné ubytování, a tak jsme plánovali ujít po jídle ještě pár dalších kilometrů ke kapli sv. Huberta a přespat tam.  

Když jsme se kolem půl osmé vydali na cestu, vypadalo to s počasím celkem vlídně a já se už viděla na chatě Potráš s ranní kávou a koláčem. Jirka, znalec předpovědi Aladin, můj optimismus nesdílel - a Aladin měl jako obvykle pravdu: průtrž mračen dorazila na minutu přesně podle předpovědi. Uháněli jsme z kopce od Malého Javorníku a jen tak tak doběhli do přístřešku ve Frňovském sedle, kde právě snídala rodina z Valašského Meziříčí. Vzali nás pod střechu a společně jsme pak čekali, než se to přežene. Když déšť po 40 minutách ustal, rozloučili se s novými známými (mířili opačným směrem) a pokračovali v cestě, která se mezitím proměnila v bahnité korýtko. Liják nás vzápětí dostihl ještě jednou (tentokrát jsme jej přečkali v lese navlečení v pláštěnkách, které nad Bondym vytvářely jakýsi stan) a na Portáš jsme tak dorazili až kolem poledne. Byli jsme mokří a notně zablácení a mezi čisťoučkými rodinami s malými dětmi, kterých tu bylo plno, jsme působili dost nepatřičně. Namísto kafe s koláčem jsme si dali polévku, čaj a slivovici, a jakmile to počasí dovolilo, šli jsme dál. Úsekem ke Kohútce proudily davy lidí, když jsme se ale za Kohútkou opět vnořili do lesa, lidí citelně ubylo. Přešli jsme ještě jeden Malý Javorník, potom Javorník pod Černíkovem, a pak přišlo místo, které už svým názvem nevěstilo nic dobrého: Krkostěna. Tenhle úsek, který je nejspíš i za vlídného počasí docela drškopád, pro mě po nedávných polomech a za rozbahněného stavu představoval něco jako hlavolam. Každý krok jsem si promýšlela jako tah na šachovnici, cestu jsem šněrovala sem a tam a přidržovala se všeho, čeho se dalo (včetně země). Do Papajského sedla jsem tím pádem sestupovala doslova helmýždím tempem, a navíc znovu začalo pršet. Jirka mezitím s Bondym (kterého nesl) dorazil do sedla, našel úkryt před deštěm, opečoval psa a uvařil kafe; po nějaké (delší) době byl už natolik nervózní, že nechal psa v úkrytu a šel mě hledat. Potkal mě v závěrečném rovinatém úseku, oddechl si, vzal mi batoh a uháněl za psem. Když jsem se do sedla dopracovala i já, vypili jsme kafe, počkali, až přestane pršet, a pak pokračovali v cestě. Následující výstup na Makytu je při sestupu dolů nejspíš obdobná drsňárna jako Krkostěna, cestu nahoru ale zvládám lépe a další drama se tak naštěstí nekonalo. Z Makyty nás pak čekal už jen pozvolný sestup po modré značce směrem k Francově Lhotě.  


Po hodině chůze jsme dorazili k chatě Antarik. Chata leží uprostřed lesů a pastvin v krajině se spoustou panoramatických výhledů. V minulosti tu bývala celnice a kasárna, později pak podnikové rekreační středisko a pionýrský tábor Radost. Současní majitelé, kteří se před pár lety pustili do rekonstrukce a přestavby, chtěli vytvořit “oázu uprostřed přírody”, kde lidé naleznou klid a načerpají novou energii. Záměr se naplnil a chata je dnes proslulá mimořádně krásným prostředím,  harmonickým zázemím a výbornou vegetariánskou kuchyní. Během roku se tu koná řada akcí a kurzů věnovaných joze, sebepoznání či výrobě barefoot mokasín; zároveň je to i dobré místo pro rodiny s dětmi, a stejně tak i pro někoho, kdo by si chtěl pár dní odpočinout, meditovat, procházet se krajinou a přemýšlet o životě. Když jsem sem několik dní před cestou volala, ubytovací kapacita byla beznadějně plná; paní majitelka mi nicméně nabídla alespoň možnost stavit se tu na jídlo.

Na Antariku se vaří jednotné denní menu primárně pro ubytované hosty, když o vás ale vědí den předem, uvaří porci i pro vás. Večeře tu bývají v sedm hodin; to pro nás bylo pozdě, a tak jsme se domluvili, že nám schovají jídlo od oběda.  Dorazili jsme sem kolem páté hodiny s deštěm a nevlídným počasím v patách. Když jsme vstoupili do zdejšího feng-šuej prostředí, hned ve dveřích nás přepadl ostych a pocit nepatřičnosti: čisté, světlé, harmonické a voňavé prostory, vyklidnění, čistí a usměvaví lidé - a my dva zablácení, zpocení a navlečení v pláštěnkách, ze kterých kapala voda. Pes vypadal zrovna tak málo reprezentativně. Připadala jsem si jako bezdomovec v luxusním hotelu. Co nejnenápadněji jsem se šla zeptat do restaurace, zda s námi počítají. Počítali. Naše vizáž je vůbec nerozhodila, řekli nám, ať si sedneme kamkoli, kde se nám líbí, a že jídlo bude během chvilky. Nejvíc bychom se asi hodili na terasu, tam ale skupinka lidí cvičila jogu, a tak jsme se rozhodli zůstat v prostoru kavárny, která byla v tu chvíli prázdná. Sundala jsem pláštěnku, odložila batoh, vybalila čisté oblečení a požádala o možnost jít se osprchovat. Jirkovi to připadalo poněkud drzé, já jsem se ale zkrátka v tu chvíli potřebovala umýt a zcivilizovat. Po dvou dnech bez vody mě horká sprcha přivedla téměř k extázi; čistá a převlečená do toho nejlepšího, co jsem s sebou měla, jsem se pak v prostředí Antariku rázem  začala cítit dobře. Jídlo bylo vynikající, po jídle jsme seděli v kavárně nad hrnky s čajem, dívky, které se o nás staraly, byly moc milé a venku postupně přestávalo pršet. 

Za nějakou chvíli bylo načase se zvednout, obout si mokré boty a vydat se další 2 km ke kapli sv. Huberta, kde jsme chtěli přespat. Říkali jsme si, že tam třeba bude nějaký přístřešek anebo kousek místa někde pod střechou, a když ne, tak že si ten přístřešek provizorně postavíme. Dívkám se nás ale sželelo (i když možná víc Bondyho než nás) a rozhodly se prověřit lokální možnosti. A přišly s tím, že se vzhledem k nevlídnému počasí nečekaně uvolnila jedna chatička; podmínky jsou tam ale poněkud spartánské, takže je potřeba, abychom se na to šli nejprve podívat, a pak se rozhodli. Jirka řekl, že spartánské to pro nás bude ten den vůbec nejlepší, pak se šel podívat a vrátil se s tím, že to bude super. Krátce na to jsme se tedy nastěhovali do chatičky č. 6. Byla to jakási obdoba stanu z dob pionýrského tábora Radost: dvě lůžka s matrací, žárovka na stropě, a jinak nic. Nádhera Špinavé boty jsme nechali hned za dveřmi, mokré oblečení rozložili tak, aby do rána uschlo, chvíli jsme lelkovali a trochu si četli, brzy jsme ale ulehli do spacáků a Bondy do pelíšku a šli jsme spát. 

Vstali jsme brzy, uvařili si kaši a čaj, nasnídali se, pobalili si suché věci a kolem půl osmé se vydali na poslední úsek cesty. Po pár kilometrech jsme došli ke kapli sv. Huberta a zůstali tu dobře půl hodiny. Dřevěná kaplička tu stojí od roku 2012, spolu s ní je tu několik dalších dřevořezeb, je to až magicky krásné místo s dech beroucími výhledy do kraje kolem a dokázala bych tu sedět celý den. Před námi bylo ale dalších 9 km a dealine v podobě odjezdu vlaku v 11:38 ze Střelné, takže jsme se zvedli a pokračovali dál do Francovy Lhoty a po modré značce dál na Čubův kopec, kde jsme víceméně z povinnosti vylezli na zdejší rozhlednu. Lesem jsme pak pokračovali k rozcestí Střelenský vrch a odbočili tu na červenou značku vedoucí do Střelné. Kousek nad Střelnou jsme vyšli z lesa a ocitli se na dalším místě s dřevenou kaplí, zvoničkou a krásným výhledem. Tady je to rovněž hezké chvíli pobýt a případně i přenocovat. Do Střelné, kam už to pak bylo jen kousek, jsme došli půl hodinky před příjezdem vlaku. Ten nás pak doslova za pár minut dovezl do Horní Lideče, odkud nám ve 12:33 jel “Valašský expres” přímo do Prahy. K mému úžasu tu i přes poměrně brzkou hodinu čekalo na vlak dalších cca 120 lidí. Nemít místenku, neměli bychom šanci si sednout, a na další zastávce ve Vsetíně asi už ani stoupnout K 

Podle krokoměru jsme za těch 3,5 dne ušli 76 km. Cesta to byla docela náročná, v lesních úsecích povětšinou monotónní a osamělá, a ve volné krajině  - díky výhledům i určitému nadhledu nad krajinou - zase svobodná a povznášející. Kaple sv. Huberta, krajina kolem Antariku i samotný Antarik mě nadchly natolik, že jsem se rozhodla vrátit se tam za pár týdnů, kdy jsme byli 50 km odtud na rodinné dovolené, a vzít celou tu rodinu s sebou. Líbilo se jim tam zrovna tak jako mně J
                                     Ingrid