V dubnu jsem s kamarády opět putoval ve Španělsku dva týdny směr Santiago de Compostela. Stejně jako v předchozích
letech jsme se na pouť dopravovali mým mikrobusem. Tam dojel celkem bez potíží,
ale na cestu zpět již nenastartoval. Nefungoval imobilizér. V servisu si napřed
mysleli, že se porouchal čip v klíči, ale ukázalo se, že problém je v řídící
jednotce a v nějakém kabelu u motoru. Museli jsme se s kamarády vrátit vlakem do Barcelony a z ní letadlem domů.
Doma jsem sehnal
příslušné náhradní díly, objednal letenku a vlakovou jízdenku. Na cestu jsem
vyrazil v pondělí dopoledne. První změny proti mému očekávání nastaly hned
na letišti. Přestože se můj batoh již mnohokrát vešel svými rozměry jako kabinové
zavazadlo, tentokrát ne. Chvíli jsem to zkoušel. Paní za přepážkou napřed
říkala, že si za něj budu muset připlatit. Nakonec nabídla, že jej mohu poslat v zavazadlovém
prostoru zdarma. Díky. Počítač mi předělil místo do poslední řady, bez okének
a bez možnosti sklopit sedačku. Nevadí. Dvě hodiny to vydržím. Najednou přišla
letuška, že letadlo je na ocase moc těžké, a přemístila mne ještě s jedním pánem
do druhé řady na sedadla první třídy. Díky.
V Barceloně jsou
vyhlášené zácpy. Měl jsem obavu, jestli stihnu vlak do Pamplony. Zácpa byla, všechno stálo, ale jen ve směru na letiště. Cesta do středu města byla volná a
autobus bez většího zpoždění projel. Díky. Vlak byl povinně místenkový a úplně
plný. Jen vedle mne zůstalo volné sedadlo a já si mohl natáhnout nohy. Díky. V Pamploně
je obtížné sehnat levnější ubytování; jsou tu jen hotely kolem 50 EUR za noc. Zastavil jsem se v místní ubytovně pro svatojakubské poutníky, ale moc
nadějí jsem si nedělal. Obvykle je po 16. hodině plno a teď bylo skoro osm večer. Měli
dvě poslední volné postele. Díky.
Druhý den ráno jsem již
před začátkem pracovní doby čekal u brány servisu. Očekával jsem, že řídící
jednotku zasunou, kabel připojí a za hodinku či maximálně za dvě vyrazím k domovu.
Ne ne. Oprava trvala až do 18 hodin. Udělal jsem si tedy malou pouť do městečka
Irache, kde teče z kohoutku na zdi víno pro poutníky zdarma. Díky.
Přes den mi přišla sms od
syna, že ve Francii jsou velké stávky, při kterých stávkující obsadili
rafinérie na benzin a většina pump zavřela. Ach jo. Chtěl jsem projet nejkratší
cestou – dlouho Franciií a pak Německem. Francii ale na jednu nádrž neprojedu.
Musím jet Španelskem kolem Pyrenejí. Nabrat plnou nádrž před hranicí a projet Provence
do Itálie. Cesta se protáhne asi o 500 km.
Vyrážím po 18. hodině a v jednu v noci jsem u poslední španělské pumpy. Otevírají v šest ráno. Spím v autě
u pumpy, ráno v šest nabírám plnou nádrž a vyrážím. Snažím se jet mimo placené úseky
dálnic. Postupně se dostávám až do Montpelier, jde to ale velmi pomalu. Hledám
nějakou kratší cestu. Navigace mne vede na pobřeží krajem Camarque. Jsou zde
laguny, bažiny, bílí divocí koně a nádherní ptáci. Nejkrásnější jsou
plameňáci. Když se celé hejno něčeho lekne a přeletí mi těsně před autem, je to, jako kdyby mi před oknem letěly ohnivé šípy. Nádhera.
Najednou se objevila
cedule Santes Maries de la Mer. Kdysi jsem někde zahlédl něco o tom, že se do
Provence připlavily Ježíšovy Marie. Intuitivně se rozhoduji, že se do městečka
podívám. Za chvíli jsem u něj, všude plno aut. Policisté nás odklánějí k parkování
na louce. To je divné. Zaparkuji a jdu ke kostelíku. Přicházím v 11 hodin.
V okamžiku, kdy jsem došel až ke kostelu, se najednou silně rozezněly
zvony. Za chviličku se z kostela vyhrnul dav lidí. Protlačil jsem se
bočním vchodem dovnitř a zjišťuji, že jsem ke kostelu přišel přesně v okamžiku,
kdy zpět na své místo dosedla schrána s ostatky Marie Jakubovy – matky apoštola
Jakuba staršího a Marie Salomé, matky apoštola Jakuba menšího. Byla totiž
pravidelná slavnost Marií, během které se schrána vyjímá z kostela ven a
se zpěvy věřících putuje městečkem. Slavnost se koná vždy 25. 5. - v den a
hodinu, kdy jsem dorazil! Díky.
Schrány se mohu dotknout. Velmi silný okamžik. Pod oltářem se schránou je krypta a proudí do
ní davy lidí. To jsem zvědav, co tam je. Vystojím frontu a dole se
mohu dotknout sochy svaté Sáry.
Podle oficiální církevní verze to byla služka
obou Marií. Podle neoficiální verze byla na lodi ještě třetí Marie – Marie Magdaléna, a Sára prý byla její a Ježíšova dcera. Kdo ví. Každopádně Sára je hlavní svatou
Cikánů a tuláků. Jsem takový tulák, a tak je tedy Sára i mojí svatou. Díky. Před
kostelem mne odchytila stará slepá cikánka. Dává mi požehnání na ruce a za dost
euro mi dává (tedy spíše prodává) přívěšek se svatou Sárou. Díky.
I další cesta byla jiná, než jsem počítal. Musel jsem na placené dálnice. V Itálii jsou ale k mému
překvapení relativně levné oproti Francii. Cestou několik zácp, jedna bohužel i v mém směru. Před půlnocí jsem dorazil k synovi do Rovereta, přespal v posteli, a další den jsem s několika zácpami (naštěstí ty
bez pohybu, dlouhé mnoho kilometrů, byly v protisměru) postupně dorazil až
domů. Za 49 hodin jsem ujel 2500 km a řídil 29 hodin.
Jsem osudu a své intuici
velmi vděčný za tuto cestu, hlavně za zážitek v Camarque a v kostele Marií
z moře, které se vrátily na své místo přesně ve správnou dobu. I vám se
mohou dít podobné věci, když se otevřete své intuici. Základní pravidla práce s intuicí
najdete i v naší knize.
Jan František Bím
Žádné komentáře:
Okomentovat