Muž, který sázel stromy

Několik let zpátky, když jsem ještě byl ředitelem CK Adventura, jsem měl v ředitelské kanceláři nástěnku. Na ní byly různé manažerské věci, obrázky a grafy. V rohu bylo písmem, které bylo tak velké, abych ho přečetl ze své pracovní židle, a tak malé, aby ostatní nepřitahovalo, napsáno jméno Elzéard Bouffier. Někteří ho možná znají, většině lidem asi nic neříká. Je to jméno mého největšího duchovního učitele.

Elzéard Bouffier je hrdina knížky Jeana Giona Muž, který sázel stromy. Do svých padesáti let žil běžným životem. Měl ženu, děti a nějakou práci. V knize jsou žena a děti pouze naznačeny, o práci tam není nic. Kam se žena a děti poděly, není známo. Již nebyly. Muž byl ostatními a asi i sám sebou považován za starého a neužitečného. Odstěhoval se tedy do předhůří Alp, které po rychlém vytěžení lesů koncem 19. století vypadalo jako poušť. Měl psa a několik ovcí, které pásl. Rozhodl se, že v té poušti začne sázet stromy. Ne proto, aby udělal dobrý skutek nebo aby se cítil užitečný. Ne. Jen proto, že mu to přišlo jako dobrý nápad. Každý večer vybral z velkého pytlíku 100 dobrých žaludů a namočil je přes noc do vody. Druhý den šel se svými ovcemi, železnou tyčí stokrát rýpl do země, udělal důlek, do něj umístil žalud a nohou nahrnul hlínu. Nic těžkého a velkého. Mohl by to udělat kterýkoliv člověk, který má dvě ruce a dvě nohy.

Takto to dělal každý den. Každý den zasadil 100 dubů, později přidal javory, buky, břízy, olše či jasany. V Evropě zuřila první světová válka. Náš muž o ní nevěděl. Sázel každý den své stromy. Po válce přišlo oživení a pak velká krize. Náš muž ani o jednom nevěděl. Chodil po horách, kde se část pouště proměnila v háje mladých stromů. Každý den zasadil svých 100 stromů. Již nechodil s ovcemi, protože mu okusovaly jeho malé stromky. Přišla a zase odešla druhá světová válka. Náš muž o ní nic nevěděl. Chodil po horách a sázel stromy.

Takto chodil a sázel stromy asi 35 let. Začal kolem padesátky a skončil kolem osmdesáti pěti let. Nikdo nevěděl (kromě autora knihy, který ho občas jezdil navštěvovat), že stromy sází on. Všichni včetně Státní správy lesů si mysleli, že les vyrostl sám od sebe. Po 35 letech každodenní práce velký les. Miliony stromů. Mezi stromy začaly znovu zurčet potoky. Objevila se divoká zvířata. Na okraji lesa našlo své domovy kolem 10 000 lidí. Jak píše autor knihy: „vzniklo dílo hodné Boha“.

Toto neuvěřitelné dílo vykonal jeden prostý muž po skončení svého aktivního pracovního života. Vykonal jej nikoli proto, aby mu někdo poděkoval, aby ho někdo ocenil, aby si vydělal velké nebo malé peníze. Ne. Vykonal ho proto, že mu to přišlo dobré. Jen tak.

V rámci tohoto díla hodného Boha ale nedělal nic zvláštního. Dělal úplně obyčejné věci, které může udělat skoro každý zdravý člověk. Večer vybral 100 pěkných žaludů. Druhý den chodil krajinou, rýpal tyčí do země a zašlapoval žaludy. Jen to dělal každý den a dělal to dost dlouho.

Podle knihy je natočen krásný animovaný film, ve kterém text knihy čte Marek Eben. Podívejte se na youtube. 

Nedávno jsem na internetu objevil současného muže, který sází stromy v poušti. Jmenuje se Yacouba Sawadogo a žije v Burkině Faso. Za 30 let usilovné práce lokálně zastavil rozšiřování Sahary úplně stejným způsobem jako Elzéard Bouffier před zhruba 100 lety v jižní Francii. Přečíst si o něm můžete na http://www.rozhlas.cz/plus/svet/_zprava/muz-ktery-zastavil-poust--1604158.

Osobně znám jednoho muže, který sice nesází fyzické stromy, ale dělá podobnou záslužnou činnost. Jmenuje se Pavel Třešňák. Jeho osobní příběh je hodně těžký. Jeden z nejsilnějších, které znám. Jeho obtíže stále pokračují. Přesto se zhruba ve stejných letech života jako Elzéard Bouffier rozhodl „sázet své stromy“. Každé pondělí ráno rozesílá lidem, kteří se o to přihlásili na http://pondelrano.blogspot.cz/, krátký email s povzbuzujícím textem a pěknou fotografií, kterou sám vyfotil. Je pro mne velkou inspirací. Jen tak. Nic za to nechce. Prostě mu to přijde dobré.

Možná, že i vy jste připraveni začít „sázet své stromy“. Stačí dělat něco obyčejného často (nejlépe každý den) a dostatečně dlouho. Stejně jako Elzéard Bouffier.

V naší knize Cesta (ne)obyčejného člověka 1 najdete cvičení, které ve vás může tuto touhu a schopnost probudit. Jedná se o Cvičení semene.

Klekněte si na zem, sedněte na paty a předkloňte se tak, aby se vaše čelo dotklo země. Ruce položte dozadu volně podél těla.

Soustřeďte se na svůj dech a úplně se zklidněte. Jste jako malé semínko, které spí v půdě a čeká na svoji příležitost vyklíčit. Začněte trochu rychleji dýchat. Uvnitř srdce najednou cítíte, jak semínko ve vás dostává impuls. Cítíte, jak se z hloubi vašeho srdce šíří vlna vzrušení a pohybu. Projeví se drobným pohnutím konců prstů. Vlna roste. Prsty se pohybují stále více. Za chvíli se rozpohybují celé ruce, zlehka se chvějí a chtějí se zvednout. Na vlnu energie reaguje i vaše tělo a pomalu se narovnává. Semínko klíčí a převádí svoji vnitřní sílu do pohybu. Za chvíli je tělo již vzpřímené a ruce se jakoby samy zvedají vzhůru. Předkročíte jednu nohu a postupně se postavíte. Cítíte, jak vás zevnitř něco táhne vzhůru. Je to síla semene ve vás. Už stojíte, ruce se stále vztahují vzhůru. Nakonec vás tah v rukách přinutí stoupnout si na špičky.

Stále se zvedáte, tělo se napíná a plní energií. Již to nejde dál; obrovské napětí, něco ve vás chce stále výš, ale tělo již výš nedosáhne. Najednou přijde impuls, něco z vašeho srdce prudce vyletí vzhůru a z úst se ozve nesrozumitelný výkřik – prudké vydechnutí. Jste uvolnění a radostní.
Toto cvičení provádějte minimálně po dobu 7 dní, nejlépe po ránu a pokud možno vždy ve stejnou dobu. Velkou změnu přinese, když vydržíte toto cvičení praktikovat každý den po dobu 40 dní.

Jan František Bím