Ve středu 18. 5. 2016 se v Praze
v kinosále paláce Lucerna uskuteční konference s názvem Šťastné Česko 2016 – Den na podporu Hrubého domácího štěstí. Na konferenci vystoupí několik
zajímavých řečníků včetně mezinárodních hvězd typu Deepaka Chopry a Erica Pearla. Téma Hrubého domácího štěstí mě zaujalo, a protože se konference koná už zítra, řekli jsme si v týmu, že jej budeme publikovat mimořádně už dnes, a ne až v neděli odpoledne J
Informace o konferenci na
mne vyskočila z jednoho emailu. Chvíli jsem přemýšlel,
co to vlastně Hrubé domácí štěstí je. Po chvíli jsem si uvědomil, že je to
termín, který používají v Bhútánu namísto našeho Hrubého domácího produktu
(HDP). V této krásné Himalájské zemi nedělají statistiky, kolik čeho vyrobí
a prodají, ale co se stalo takového, že se lidem v zemi lépe žije a jsou
šťastnější. Ten koncept se mi moc líbí.
Na konferenci z pracovních
důvodů jít nemohu, tak jsem si ve své mysli alespoň začal hrát se slovy HRUBÉ
DOMÁCÍ ŠTĚSTÍ. Chvíli jsem si je tak převaloval v hlavě, a pak mi přišlo,
že ta slova k sobě nějak nepasují. Jak může být štěstí hrubé? Existuje
nějaké ne-hrubé štěstí? Existuje třeba nějaké jemné štěstí? Jak se od sebe liší
hrubé a jemné štěstí?
Pak mne zaujalo to
domácí. Domácí štěstí. Co to vlastně je, takové domácí štěstí? V hlavě mi
běží definice: domácí štěstí je štěstí, které jsme si zavřeli doma. Pěkné, dobře opečované domácí štěstí. Takové naše malé štěstíčko schované před ostatními tam venku. Takové vpravdě české štěstí, co je jen pro
domácí. Hostům ani cizákům do našeho domácího štěstí nic není. A basta.
Nakonec mi z toho všeho
zbylo štěstí. Něco, co všichni chtějí, a málokdo má. Jak je to možné? Tolik se
po štěstí pachtíme, a přesto většině lidí nějak proklouzává mezi prsty. Možná je
chyba v použití podstatného jména místo přídavného; možná není potřeba mít
štěstí, ale být šťastný, případně se šťastný cítit. Nejsem si jistý, zda mám nějaké štěstí, ale občas - a docela často - mám pocit, že
jsem šťastný. Někdy vyplyne z láskyplného objetí s mojí ženou, jindy z pěkného
rozhovoru, a někdy se dostaví jen tak, sám od sebe. Taky se vám to stává a jste někdy
šťastní? Věřím, že ano. Možná si ale takových chvil málo všímáte. A tak navrhuji:
pojďme naše osobní okamžiky štěstí zachytávat a zapisovat si je. Snažme se každý den zapsat alespoň něco. Dobře se k tomu hodí Deník vděčnosti.
Deník vděčnosti je jednoduchá metoda, která vám zpříjemní závěr každého dne; i ve dnech, kdy vám není dobře, pomůže cítit se na konci dne lépe. Pokud se pro ni rozhodnete a zavedete ji jako pravidelný rituál, může vám doslova změnit život. Potřebujete k ní běžný diář, zápisník či pár listů papíru, tužku - a chvíli času na konci každého dne. Než jdete spát, najděte si klidné místo (třeba postel) a zamyslete se krátce nad uplynulým dnem. Uvědomte si věci či události, které byly dobré, ze kterých máte příjemný pocit, za které jste vděční. Nemusí to být nic “velkého”, stačí slunečný den, šálek čaje, milé setkání, úsměv či poděkování. Vyberte si tři až pět takových událostí a zapište si je. A pak za ně v duchu či nahlas poděkujte.
Věnujte se tomuto rituálu každý den, i tehdy, kdy jste unavení či máte pocit, že vám chybí síla. Když budete mít zápisník a tužku hned po ruce, zabere vám to opravdu jen pár minut. Vydržíte-li alespoň dva týdny, zjistíte, že jste vůči dobrým věcem vnímavější a že jich ve vašem životě jakoby přibývá. Stojí za to vyzkoušet to.Pokud budeme všichni v Česku vědomě prožívat, a pak zaznamenávat všechny okamžiky štěstí a vděčnosti, možná pak bude Hrubé domácí štěstí České republiky ještě vyšší než v Bhútánu J
Jan František Bím
Žádné komentáře:
Okomentovat