Cesta podél hranic – den 74 a 75: na kole z Vyšebrodského průsmyku přes Studánky, Hvězdnou, Kapličky a Pasečnou do Kyselova, a pak do Zadní Zvonkové (8. – 9. května 2021)

Voilà, máme tu další rok našeho putování podél hranic. A možná bude i poslední😊 Byť mě covid časy naučily zbytečně se netěšit a neplánovat moc dopředu. I tak je ale fajn mít záměr. Vloni to taky moc nevypadalo, a nakonec to vyšlo. Když jsme se tenkrát vrátili domů, spočítala jsem si, že nám do Aše (z níž jsme v září roku 2016 vycházeli) zbývá 405 km. To mi přišlo smělé, ale ne šílené. Začátkem roku jsem se tedy v rámci záměru zmínila, že by bylo hezké tu cestu podél hranic letos dojít. Ale že uvidíme, jak se bude situace vyvíjet. Rozhodně to nebudeme hrotit.

Jirka, který si to přeložil jako „jestli letos nedojdeme do Aše, nebude klid“, vyhlížel příhodné cestovní dny už od března. Povedlo se to začátkem května. Z mapy jsme zjistili, že je před námi 50 km cyklostezek a prakticky nulová možnost využít vlak či autobus. Rozhodli jsme se tedy pro kola a pro variantu „pojedeme si naproti“. V sobotu ráno jsme naložili kola, stan a košík na psa i se psem a vyrazili jsme autem do Vyšebrodského průsmyku.

Na hraničním přechodu bylo pusto stejně jako vloni. Vyfotila jsem si pomník hraničářům, sedla na kolo a vydala se po státovce 161 zpět do Studánek, a odtud po cyklostezce 1205 přes Mnichovice a Hvězdnou do Kapliček. Jirka s Bondym pokračovali autem do Kyselova; ten je posledním místem na jižní straně lipenské vodní nádrže, kam lze z Vyšebrodského průsmyku autem dojet (chcete-li zajet dál, musíte celou nádrž objet po její severní straně). Z Kyselova mi pak vyrazili na kole naproti. Dělilo nás 40 km a potkali jsme se téměř přesně v půlce.

Během první třetiny cesty mě čekalo 500 metrů stoupání, a za odměnu pak výškově stejné, ale pozvolnější a zvlněnější klesání. Silnice byly prázdné, asfalt hladký, počasí krásné a počáteční stoupání jen mírné. U Mnichovic za Bombardištěm cyklostezka odbočuje na lesní cestu zvanou „Divoká cesta“ a začíná stoupat k vrcholu Hvězda. U rozcestníku na místě bývalé obce Frantoly jsem se rozhodla dopřát si od té „divokosti“ oddech. Kolo jsem odložila u cesty, shodila batoh, vytáhla mobil, přihodila k batohu bundu, vyfotila si rozcestník, odložila mobil na hromádku věcí vedle kola, snědla jablko, naházela zbytné oblečení do batohu a pokračovala do kopce směr Hvězda. To, co zůstalo ležet u cesty, byl můj „nepracovní“ mobil. Krom něj mám ještě jeden, pracovní. Ten je novější, má větší displej a baterii s delší výdrží, a tak je první na řadě, když se potřebuji během cesty mrknout do mapy. Můj „nepracovní“ mobil je starý a unavený, jenže moc hezky fotí. Fotka frantolského rozcestníku byla nicméně tím posledním, co vyfotil, než jsem ho u cesty zapomněla.

Že nemám mobil jsem zjistila poté, co jsem vystoupala na vrchol Hvězdné (kde nebylo nic k vidění), a pak sjela po Svahovce na rozcestí u bývalé obce Kapličky (kde jsem si to chtěla vyfotit). Následovalo volání na mobil s tím, že mi někde zazvoní (volané číslo nedostupné), rozborka a sborka batohu, prohledávání kapes a tak dále, až mi nezbývalo, než si přiznat, že nejspíš leží u cesty v signálem nedotčených Frantolech. Co teď? Vystoupat po Svahovce na Hvězdnou, sjet po Divoké cestě do Frantol, a pak to celé absolvovat zpátky do Kapliček? Do toho se mi nechtělo ani trochu. Pokračovat v cestě, potkat se s Jirkou, přeříkat mu varianty, co by se dalo udělat, a pak se nějak rozhodnout? To mi v danou chvíli přišlo lepší. Tak tedy vzhůru na cyklostezku 1033, ať se co nejdříve potkáme.

Jenže jsem se po té 1033 vydala na opačnou stranu. Frčela jsem z kopce vstříc setkání, užívala si hlaďoučký asfalt a přebírala si v hlavě ony různé varianty, když se objevila křižovatka, která mi přišla divná. Vytáhla jsem pracovní mobil s mapou, spolkla další prohru, otočila se o 180° a vystoupala ty 3 km zpět ke Kapličkám. Tady se nabízela druhá šance vydat se do Frantol, ale nechtělo se mi ani tentokrát. Sjela jsem z Kapliček, minula rozcestí u Spáleniště a pokračovala odtud po cyklostezce 1033 dál.

Jirku s Bondym jsem potkala kousek před Pasečnou. Podělila jsem se o příběh o ztraceném mobilu a nastínila varianty. Bylo půl třetí a návrat do Frantol mi nyní po dalších sedmi kilometrech klesání přišel jako utrpení. Jirkovi se do toho nechtělo zrovna tak. Varianta, že bychom po dojezdu do Kyselova sedli do auta, zajeli do Mnichovic a došli odtud pěšky po žluté do Frantol, ztroskotala na tom, že jedna cesta autem trvá 40 min a všechno dohromady by nám to tudíž zabralo téměř 3 hodiny, přičemž výsledek je nejistý. Mobil je vložený v pouzdře, pouzdro má všitou kapsičku, a v té je schovaná moje vizitka s telefonním číslem na pracovní mobil. Kdyby tedy mobil někdo našel, najde i vizitku a snad mi zavolá. Pak by byla cesta k frantolskému rozcestníku zbytečná... Nakonec bude tedy nejlepší odložit pátrací akci na druhý den, kdy pojedeme autem zpět, a odbočka do Mnichovic bude tím pádem při cestě.

Rozhodnutí bylo učiněno a mně se navrátila radost z cesty a schopnost všímat si míst, kterými projíždíme: na loukách u Pasečné se jako z povinnosti pasou krávy, cyklostezka 1019 skýtá překrásné výhledy, podél cesty kvetou blatouchy, stromy jsou v květu a jaro je ve své nejjarnější podobě. 

Místem, kde chvíli pobydeme, je bývalá vesnice Rychnůvek. Stranou od silnice leží malé návrší a na něm zbytky hřbitova a kříž s kamenným oltářem; je to připomínka kostela, který byl v roce 1959 odstřelen a srovnán se zemí (stejně jako celý Rychnůvek). Visí tu i lapač snů. 

U Korandy potkáváme další dílo, které stojí za pozornost: Schwarzenbergský plavební kanál. Kanál je 44 km dlouhý a sloužil (mezi roky 1793 a 1962) k plavení dříví. Poskytoval práci stovkám lidí a podnítil zakládání osad a vesnic podél jeho břehů. Kanál vypadá impozantně i dnes (v současnosti se dokončuje jeho rekonstrukce). Vede podél něho cyklostezka, míří ale za hranice do Rakouska. Tak někdy příště…

"Hraniční cestou“ po chvíli dojedeme až k Lipenské vodní nádrži. Na mostě v Rakouské zátoce odložím kolo a fascinovaně zírám na spoustu vody zalitou odpoledním sluncem. Mohla bych tu zírat klidně hodinu. Jirka mě ale ujistí, že v Kyselově si vodní nádrž taky užiju, a tak odtrhnu zrak, sednu na kolo a zdolám závěrečné dva kilometry. 

Z bývalé osady Kyselov nezbylo nic než její jméno. Končí tu silnice, a to přímo ve vodní nádrži. Z protější Přední Vltavice sem zajíždí přívoz, a podle všeho uveze i auto (v provozu bude až za týden, tak si nemůžeme ověřit). Kromě nás tu nikdo není. Na travnatém břehu u písečné plážičky stojí dřevěné plato, které si zvolíme jako ideální místo k odpočinku, odpolední kávě, zírání do kraje, povečeření a později i přespání. Večer si tu užiju západ slunce, a ráno v 5:30 zase jeho východ 😊

Druhý den zbývá dojet poslední úsek do Zadní Zvonkové, a pak se vrátit zpět k autu.  Cyklostezka 1033 nabízí dvě možnosti, kudy to vzít; můžeme to tedy pojmout jako okruh. Cestou tam jedeme po komfortnější cestě přes Přední Zvonkovou (ta je dnes znovu osídlená, ale žádný z domů není původní). V Zadní Zvonkové, kterou prochází Schwarzenbergský plavební kanál, stávalo kdysi na dvě stě domů včetně několika hostinců, kvetla tu řemesla, bývala tu škola, celní úřad, a dokonce i chudobinec. Po válce tu zůstal jen kostel, fara a škola, kam se nastěhovala pohraniční stráž. Kostel sloužil jako tělocvična a později jako sklad, jeho věž se používala ke strážení pohraničního prostoru, postupně chátral, až se nakonec téměř rozpadl. Za to, že byl krátce po sametové revoluci zrekonstruován a znovu vysvěcen, vděčí především původním německým obyvatelům. Obnoven byl i hřbitov kolem kostela a dnes je tu asi stovka původních náhrobků. Čas na věžních hodinách je trvale nastaven na „za pět minut dvanáct“ jako připomínka toho, že byl kostel zachráněn na poslední chvíli. 

Zpět do Kyselova se vracíme po cyklostezce 1033A. Stezka zpočátku lemuje Schwarzenbergský kanál, pak odbočí a protíná louky a lesy pod Zvonkovským a Pestřickým vrchem. Tuhle cestu by se mi líbilo jít pěšky: vede krásnou krajinou a prochází soustavou vlhkých luk a rašelinišť. Pro jízdu na kole se ale vzhledem k povrchu a jisté subtilnosti nehodí. O to víc si v závěrečných kilometrech vážím asfaltu.

V Kyselově si krátce odpočineme na „našem“ dřevěném platu u „pláže“, pak naložíme kola a psa a vydáme se na cestu domů. Podle plánu odbočíme krátce před Vyšším Brodem k osadě Mnichovice a dojdeme odtud pěšky po žluté k frantolskému rozcestníku. Šťastné shledání se ale nekoná: mobil tu na mě nečeká. Cestou zpět krotím emoce a přebírám si v hlavě scénáře, co se mohlo stát. Takže ho někdo našel. Proč mi teda nezavolal, když je v kapsičce pouzdra moje vizitka? Třeba ještě zavolá… Když dorazíme k autu, volám já. Mobil vyzvání, nikdo ho nebere. V následující hodině to zkouším ještě několikrát, ale bez výsledku. Po hodině zablokovávám SIM kartu. Pak mlčím a cítím se všelijak. Mrzí mě ztráta kontaktů a fotek. V duchu se loučím s přístrojem, který mi sloužil téměř do roztrhání „těla“ (na jednom konci slepený vteřinovým lepidlem, na druhém sepnutý svorkou). Připomínám si, že bych neměla lpět na věcech a měla bych je umět pouštět. Vyčítám si, že jsem se pro něj od Kapliček nevrátila … Hmmm. Když po cestě zastavíme a koupíme si kafe, rozhodnu se výčitky černou tekutinou spláchnout a dál se v tom nehrabat. V pondělí si vyzvednu novou SIMku, vložím si ji do duálního pracovního telefonu, a je to.

V úterý mi volá dcera, že jí přes messenger píše nějaká slečna a ptá se, zda někdo z rodiny neztratil mobil. Slečny matka totiž jeden našla. Brzy si telefonuji s paní, která si od soboty dělá starosti, jak se dopátrat majitele mobilu, který ve Frantálech našla. Projížděla tudy na cestě, která byla podobná té mojí, a na které se pak protijedoucích cyklistů ptala, zda neztratili mobil (kéž bych se byla vydala nazpět; mohly jsme se potkat!). V době, kdy jsem na mobil volala, byla paní buďto mimo signál, anebo jela na kole s mobilem v brašně (kde zvonil prakticky neslyšně). Vizitku v kapsičce pouzdra nenašla (žádná tam nebyla, jak jsem později zjistila), zato si všimla, že na displeji přistávají gratulace k svátku matek. Jedna z mých dcer má méně časté křestní jméno, a tak požádala svoji dceru, zda by zkusila dívku toho jména vypátrat. A tak má díky paní Aleně a její dceři a mojí dceři tenhle příběh happy end 😊

Cesta podél hranic – den 72 a 73: z Dolního Přibrání přes Cetviny, Dolní Dvořiště a Horní Dvořiště k nejjižnějšímu bodu ČR, a pak do Vyšebrodského průsmyku (6. a 7. listopadu 2020)

    Jak už víte, na konci roku mám vždycky potřebu dojít na naší cestě k nějakému symbolickému místu. Sněžka mi nevyšla, ale s nejvýchodnějším bodem ČR i s Trojmezím mezi Českem, Slovenskem a Rakouskem to vyšlo (byť zejména to druhé jsem měla sto chutí vzdát). Pro letošek jsem si vyhlídla nejjižnější bod ČR. Z Trojmezí to bylo docela daleko, ale říkala jsem si, že záleží jen na nás, jestli to dáme. S covidovou situací se ukázalo, že to na nás nezáleží téměř vůbec. Pak to bylo chvíli nadějné, a pak zase ne. Tak jsem to nechala být. Až mi pak 25. října u rozcestníku v Dolním Přibrání došlo, že k tomu bodu opravdu můžeme dojít. Ideálně tedy ještě předtím, než napadne sníh 😊

    Za dva týdny jsme tu cestu uskutečnili; nebyla ale zdaleka tak spontánní, jako naše předchozí cesta. Tentokrát jsme to zvažovali a rozhodovali se. Na straně "pro" byla poměrně optimistická předpověď počasí (slunečno, jen místy mlhy), a taky přehledný terén a cesta bez výraznějších převýšení. Na straně „proti“ pak poměrně dlouhá vzdálenost, mrazivá rána, krátký den, složitá logistika (nezbylo než opět zvolit variantu „půjdeme si naproti“) - a nouzový stav, který nám ukládal být v devět hodin večer doma, nebo alespoň někde „jako doma“. S každým z těchto „proti“ jsme si pak na cestě užili své.

    Prvním protivenstvím byla mlha. Kraj jihočeských rybníků je pro ni jako stvořený, takže jsme s ní mohli počítat, ale nepočítali. Cesta autem nám tím pádem trvala déle, než jsme předpokládali, čímž se zkrátil čas na to, abychom plánovaných 20 km zvládli ujít za světla.

    Kousek za Kaplicí se mlha k naší radosti rozplynula a do Dolního Přibrání jsme dorazili v zářivém slunci. Těšila jsem se, jak vystoupím z auta, hodím batoh na záda a hurá po zelené značce do Cetvin. Vystoupila jsem - a zima mi málem vyrazila dech. Jirka neotálel, otočil auto a odjeli s Bondym do Cetvin s tím, že se na té zelené za hoďku potkáme. Já chvíli věřila, že mě chůze zahřeje, ale brzy mě to přešlo a navlékla jsem na sebe většinu toho, čím jsem mohla zimě konkurovat: svetr, šátek na krk, čepici, rukavice. Fascinovaně jsem zírala na sluncem zalitou přírodu v barvách vrcholného podzimu, a přitom napůl zmrzlou. Vizuálně babí léto, pocitově prosinec.

     S Jirkou a s Bondym jsem se potkali podle plánu. Společně jsme se pak vydali po žluté značce, kterou lemuje místní křížová cesta. Ta začíná u cetvinského kostela Narození Panny Marie, tvoří ji 14 zastavení a končí u kaple Panny Marie Lurdské, u níž pramení zázračná voda. Žlutá značka pak vede dál ke kamennému mostu, který je pěším přechodem do Rakouska (i když nyní vlastně není); my jsme se vydali po zelené značce údolím podél řeky Malše zpátky do Cetvin. 

    V Cetvinách Jirka s Bondym sedli do auta a vyrazili do Dolního Dvořiště, cíle naší dnešní cesty. Já se vydala po cyklostezce 34 stejným směrem. Cesta vede moc hezkou krajinou a křižují ji drobné potůčky - přítoky řeky Malše. Byť to bylo občas náročné, dokázala jsem si i přes ty potůčky udržet sucho v botách. Jirka takové štěstí neměl. Když jsme se potkali, informoval mě, že mě v dalším úseku čeká močálek, který si, stejně jako on, užiju až po kotníky. Ale ne :-) I tady se mi povedlo najít schůdnou cestu a úsek jsme překonali bez kneippování.  Ale zdrželo nás to; slunce se klonilo k západu a s časem to začínalo být nahnuté.

   U rybníka na potoce Tichá jsme ještě dobře viděli na rozcestník (pokračovali jsme odtud po červené), brzy nato začal ale náš černý pes splývat s krajinou. Pak zmizel ve tmě docela a nebýt vodítka, neměli bychom o něm přehled. Hodně se ochladilo a do mě se dala zima. Když jsme krátce po 17. hodině dorazili do Dolního Dvořiště, byla to úleva. Autem jsme se odtud vydali do Třeboně, kde jsme měli toho dne náhradní domov. Tma jako v ranci, a opět mlha. Až do Třeboně jsme z ní nevybředli. 

    V Třeboni najdete záchrannou stanici pro zraněná a hendikepovaná zvířata, kterou provozuje náš kamarád Honza. Stanice se před lety nastěhovala do poměrně rozsáhlého a značně zchátralého objektu bývalých jatek. Od té doby se tu se zvířaty zachází úplně opačně: dostanou tu první pomoc i veterinární ošetření a mají tu dobré podmínky pro rekonvalescenci. Jakmile to jde, vrací se uzdravená zvířata zpět do volné přírody. A když to nejde, zůstávají tu natrvalo nebo jsou převezena do okolních stanic pro handicapované živočichy. Budete-li mít cestu do Třeboně, určitě se tu zastavte. Zblízka tu spatříte dravé ptáky, vydry, lišku, domácího ježka nebo třeba mluvícího krkavce. Záchranu zvířat provází i postupná rekonstrukce objektu a kultivace okolního prostředí. Voliéry s dravci, záhony s lichořeřišnicí, rozhlehlý prostor pro vzdělávací programy, přírodní učebna, komunitní zahrada, kde si děti můžou pohrát i s vodou a pískem, environmentální výchova, ekoporadenství, zážitkové dny… Genius loci. Říká se, že karma je zdarma, Honzova cesta do nebe bude ale nejspíš poctivě odpracovaná. Pokaždé, když sem přijedu, je to tu o kousek účelnější, krásnější a lepší. Tentokrát tu navíc můžeme i přespat; naše zvíře sice nepotřebuje záchranu, pro nás s Jirkou to ale znamená řešení nouzového stavu 😊

    Druhý den je tím velkým dnem, kdy chceme dojít k nejjižnějšímu bodu. Proplujeme mlhou k Dolnímu Dvořišti, kde mě Jirka vyloží z auta a pokračuje do Horního Dvořiště. Podle názvu jsou to příbuzné obce, ve skutečnosti je ale od sebe dělí hezkých pár kilometrů. Ze dvou možností - cyklostezka 34 vedoucí blíže k hranicím a protínající Český Heršlák, anebo přímočařejší cesta po modré značce - volím modrou, protože je o 4 km kratší. I tak mě čeká cca 25 km a den je, jak víme, krátký. Jirka s Bondym mi po modré značce půjdou naproti.

    Cestu přes obec Rybník a první kilometry po modré zvládnu hladce, i když je mlha. Pak se mlha zvedne a cesta přede mnou se zdá být jasná a přehledná; něco se ale zvrtne a já pár set metrů před rozcestníkem u Lučínského potoka zabloudím, i když to tak nevypadá. Jdu po cestě, která má všechny parametry cesty předchozí, jen mi po čase dojde, že jsem dlouho neviděla modrou značku. Mrknu na mapu v mobilu a zjistím, že jsem dávno jinde a že se blížím k oné cyklostezce, po které jsem původně jít nechtěla... Naštěstí je tu signál. Volám Jirkovi a říkám mu, že dorazím později, odjinud a jinam. Nezní nadšeně, což se nedivím. Snažím se pak jít co nejrychleji a nezdržovat se ani focením;  Český Heršlák je ale natolik fotogenický, že se neovládnu :-)

    Z Horního Dvořiště přejíždí Jirka autem do Vyšebrodského průsmyku, zatímco já se vydám po modré značce směrem na Mlýnec. 6 km dlouhý úsek nevypadá podle mapy nijak složitě. Není to složité ani ve skutečnosti, ale trvá mi to déle, než jsem čekala. Cesta vede nejprve mezi loukami a pastvinami, a pak se zanoří do lesa, kde se potkává s Větší Vltavicí a Hajským potokem. Citelně se ochladí, ve vzduchu je vlhkost, pod nohama zamrzlé kaluže, tělo se vyrovnává se změnou teploty. Snažím se šetřit energií. Když se z lesa vynořím, následuje stoupání a já cítím únavu. Zbývající 3 km do Mlýnce mi přijdou opravdu dlouhé.

    Na rozcestí v Mlýnci na mě čekají Jirka s Bondym. Jirka vypadá … nervózně. Vysvětluje mi, že byť to tak možná nevypadá, jsme v časovém presu. Je téměř druhá odpolední, k nejjižnějšímu bodu to máme přes hodinu cesty, což by se dalo, ale není to konec; čeká nás ještě kus cesty lesním terénem přes kopec k průsmyku. V půl páté bude tma, a cesta temným lesem s černým psem v černočerné tmě… Temná představa. Je mi to jasné. Tak pojďme.

    Cesta po žluté přes bývalý Radvanov k pěšímu hraničnímu přechodu Radvanov/Rading je jako za odměnu: komfortní, pohodlná, se širokým rozhledem do kraje. K nejjižnějšímu bodu, který je odtud na dohled, dorazíme v 15:10. Shodíme batohy, vytáhneme mobily a čekáme, až se místem pokochá rodina, která dorazila před námi (je to tu poměrně těsné). Navzájem se vyfotíme (my je a oni nás), pak se rozloučíme - a místo je jen naše. Fotíme obelisk s památnou plaketou, fotíme rozcestník s nápisem Nejjižnější bod ČR, fotíme společné selfie. Pozdně odpolední slunce nám svítí do očí, takže je těžké tvářit se přirozeně, kolem rozcestníku je mokřad, takže není, kam šlápnout, no a je fakt náročné ulovit fotku, se kterou bychom byli oba spokojení... Čas letí, takže to s fotkou nakonec vzdáme a vracíme se zpět k hraničnímu přechodu. Kousek nad ním pak opustíme cestu a vydáme napříč lesem k Vyšebrodskému průsmyku.

   Pokud nebereme v úvahu rakouskou stranu, kde by to šlo jen pár set kroků od hraničního přechodu, tak je Vyšebrodský průsmyk opravdu nejbližší místo, kde se dá zaparkovat. Neznamená to ale, že je snadno dostupné. Znamená to přejít Radvanovský vrch a pak pokračovat po okraji lesa (ale ne příliš po okraji, aby nás nebylo vidět), a taky přejít Boršíkovský potok (což je snazší, než jsem si myslela), a pak zdolat ještě jeden kopec. Podaří se nám to zvládnout za světla, resp. za šera. U auta jsme chvíli před půl pátou.

    Hraniční přechod ve Vyšebrodském průsmyku je úplně pustý a já si chvíli prohlížím, co je tu k vidění: česká vlajka, památník československým hraničářům, hraniční kameny, a taky obrázek svatého Jiřího, kterak na bílém koni zabíjí draka. To mi přijde na závěr naší letošní cesty opravdu symbolické 😊

    Cesta domů je hodně náročná: mlha jak v prádelně, silnice namrzá, tvoří se kolony. Domů dorazíme fyzicky odrovnaní a psychicky vyřízení. Říkám si, že to má být přece cesta pro radost... a jestli to tedy stálo za to. Za pár dní mě to ale přejde. Jasně že stálo 😊

A co dál? Šumava a Český les. Do Aše to máme ještě 405 km.                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                (Ingrid)

Cesta podél hranic - den 70. a 71: z Dobré Vody přes Černé Údolí, Terčinu Huť, Stříbné a Janovy Hutě do Pohoří, a pak podél hranic do Dolního Přibrání (24. a 25. října 2020)

Tuhle cestu si budu pamatovat z několika důvodů. Tím prvním je fakt, že jsem s ní vůbec nepočítala. Uprostřed léta jsem sice pevně věřila, že se letos na hranice ještě několikrát vydáme, pak ale vyběhla covidová čísla opět vzhůru, a já se den za dnem smiřovala s tím, že si krásu podzimní přírody pro letošek užiju jen v okolních parcích. A tak když mi Jirka koncem října v pátek večer řekl: “Hele, pojeďme na hranice! O víkendu má být krásně a já bych rád šel kus pěšky.” -  chvíli jsem na něj zírala jako na Marťana. Vzápětí jsem vybalila pár svých “Ale…”, zatímco se mi to přeskládávalo v hlavě, pak jsme si otevřeli mapu a vymysleli plán, pak jsem si šla sbalit batoh, a v deset večer jsem se začala těšit 😊 

Et voilà, v sobotu 24. října jsme opět v Dobré Vodě u Nových Hradů. Já začínám svoji další podélhraniční cestu právě tady, zatímco Jirka s Bondym přejedou autem do Pohoří, odkud mi půjdou naproti. Ještě než se rozloučíme, Jirka se ujišťuje, že vím, kudy půjdu a kde se potkáme. Jeho nervozitu chápu: když se za chůze trochu zasním, umím zabloudit i cestou na nákup. Stejně tak beru vážně jeho větu “Když potkáš nápisy v němčině, tak je to problém.” S ohledem na uzavřené hranice jsem ale zvolila trasu, na které snad ani zabloudit nejde, a jsem rozhodnutá snít tentokrát jen minimálně. Ještě předtím se ale na pár chvil zasním v dobrovodském Kostele Panny Marie Těšitelky; tohle místo mám nesmírně ráda a jsem vděčná za možnost tu chvíli být. Pak vyrazím na cestu, nejprve po silnici přes Hojnou Vodu do Černého Údolí, a pak po zelené značce přes Žofín k Huťskému rybníku.

Hojnou Vodou jen proběhnu; od zdejšího Zvonu setkávání je krásný rozhled do kraje, dnes je tu ale hodně lidí. I další cca 6 km dlouhý úsek po silnici do Černého Údolí projdu co nejrychleji (je to povětšinou z kopce, takže to jde samo). V Černém Údolí opouštím standardní civilizaci a odbočuji po zelené značce na území zaniklých vsí, vojenských signálek a zakázaných cest. Počasí je příjemné, cesta pohodlná, nikde nikdo, jen já a podzim v plné kráse. 

Cestou přes Žofín k Huťskému rybníku se počasí promění a u rybníka prší natolik, že musím vytáhnout pláštěnku. Rybník tone v zádumčivé atmosféře. Pokračuji dál po cyklostezce 1193. Déšť postupně ustává, brzy potkám Jirku s Bondym a zbývajících 9 km dojdeme společně. Krajina, kterou procházíme, je místy tak odlehlá, až si kladu otázku, zda tu nerušíme... V místech zaniklých osad a sklářských hutí je ale zřejmé, že tu žili lidé. Po cestě leží bývalá Terčí Huť, Stříbrné Hutě, Janovy Hutě – sklárny, které kdysi vyráběly nejlepší křišťál v Čechách a jejichž rubínové, broušené či malované sklo nacházelo odbyt ve Vídni, v Terstu, ve Francii a řadě dalších zemí. Do dnešních dnů z nich nezbylo nic, přítomnost lidí je ale v krajině dosud patrná. Stejně jako schopnost přírody vzít si nazpět to, co jsme si na ní před pár desítkami let vydobyli. 

Cesta rychle ubíhá a my ještě před setměním dorazíme k Pohoří, kde se nám spolu se západem slunce poštěstí uvidět i duhu. To je další z důvodů, proč si tuhle cestu budu pamatovat.

Ráno je mrazivé, slunce ale rychle nabírá na síle a jinovatka roztaje dřív, než si ji stihnu vyfotit. Pohoří je v ranním slunci a podzimních barvách velmi fotogenické a já doufám, že jeho krása bude na rozdíl od jinovatky trvalá. Místo, které téměř zaniklo a postupně zase vzniká, se neodvážím popisovat, abych to nepokazila. V tichosti jím projdeme, chvíli se zdržíme v prostoru kostela Panny Marie Dobré rady, a pak zamíříme po zelené značce na 3 km vzdálený Kamenec - nejvyšší vrchol české části Novohradských hor, který leží kousek od česko-rakouské hranice. 

Cesta vede malebnými Pohořskými slatěmi, které jsou prameništěm Pohořského potoka, vrchol Kamence je ale ukryt v lesích. Tvoří jej několik impozantních skalních útvarů, mezi nimiž objevíme i sošku strážce zdejšího místa (alespoň si to myslíme). Z vrcholu kopce se vrátíme kousek zpět a po neznačených cestách dojdeme na Třítankovou cestu. Já tu navážu na svou starou známou cyklostezku 1193, zatímco Jirka se s Bondym vrátí do Pohoří k autu, aby pak přejeli do Dolního Přibrání, odkud mi půjdou naproti. 

Cca 9 km dlouhý úsek, kterým procházím, vede tzv. Spodním zakázaným prostorem; z levé strany jej lemuje Hranický potok a později řeka Malše, po pravici se občas objeví skalní útvar, jinak je ale cesta poměrně monotónní. Na kole by to bylo rychlejší, takhle mám ale šanci tohle území opravdu vidět. Podzim je pro mě nejkrásnějším ročním obdobím a toho, co na něm miluji, je tady na rozdávání: záplava barev, podzimní slunce, vlhkost ve vzduchu, spadané listí pod nohama, hořká vůně tlení... Ale nezasním se přespříliš, nezabloudím a po hodině a půl potkám Jirku s Bondym. Společně dojdeme lesem a loukami do Dolního Přibrání, odkud pojedeme domů. 

V Dolním Přibrání koukám na rozcestník a tyjo, Vyšší Brod je odsud pouhých 42 km... Vzpomenu si na své plány na začátku roku, kdy jsem si říkala, že letos by bylo fajn dojít na nejjižnější bod České republiky. A ten leží na hranicích právě pod Vyšším Brodem. Byť jsem to v průběhu roku (s ohledem na covid situaci) vyhodnotila  jako nereálné, u rozcestníku v Dolním Přibrání to vypadá jako dobrý plán. Tím pádem to nejspíš brzy budu já, kdo přijde s větou: "Hele, pojeďme na hranice!" 😊

                                                                                                                                  (Ingrid)

Cesta podél hranic – den 67. až 69.: Na kole 🚲 z Vranova nad Dyjí přes Slavonice, Novou Bystřici, České Velenice a Nové Hrady do Dobré Vody (24. - 26. července 2020)

Když se podíváte do mapy na možnosti, kudy pokračovat z Vranova nad Dyjí podél hranic, zjistíte, že prakticky až na Lipno je to samá silnice. Není tedy divu, že jsme se rozhodli projet tenhle úsek na kole. Když jsem cestu plánovala, odhadovala jsem to (vzhledem k mojí výkonnosti v horském terénu) tak na max. 40 km denně. To je pro Jirku jako nic, a tak přišel s návrhem, který mu nespíš připadal jako „win-win“ řešení: Co kdybych si půjčila elektrokolo? ... Nejprve mě to zaskočilo (jsem snad senior ?!), a pak trochu pobouřilo (nejen že si tu cestu podél hranic usnadňuji jízdou na kole; teď bych ji snad měla kus projet "na motorce" !?). Jirka řekl, že by možná stálo za to něco si o tom zjistit a třeba si to i vyzkoušet, a pak se rozhodnout. A tak jsem si na netu našla půjčovnu elektrokol, vyptala se na pár základních otázek a domluvila se, že si to přijdu vyzkoušet. Na místě mi pak představili dámské kolo Kent (ohromilo mě svou velikostí, ale menší se prý nevyrábí a dětské mi půjčit nechtěli) a vyzvali mě, ať se na něm projedu po okolí, včetně závěrečné jízdy kopce.

Z projížďky jsem se vrátila s tím, že si to kolo rozhodně půjčím. Ano, moje pochyby, zda je poctivé si cestu až tak usnadňovat, vzaly za své až příliš rychle. Ale znáte snad nějakou jinou pětapadesátiletou ženu s pětapadesáti kilo živé váhy, která ještě nedávno najela na kole v průměru pětapadesát kilometrů za rok (zatímco její partner jich najede tisíce) - a která by odolala? Je to těžké. Zvlášť když zjistíte, že elektrokolo není motorka a že do pedálů je potřeba šlapat stejně jako na normálním kole; nicméně když jedete do kopce a k vlastnímu úsilí přidáte trochu „elektro“, tak skutečně jedete do kopce. Wow. Tohle pro mě byla zásadní změna. Standardně totiž šlapu do pedálu jako divá, a přesto se téměř nehnu z místa. Po pár desítkách metrů to vzdávám a kolo do kopce vyvedu. Jirka mezitím na kopci vyndá psa z košíku, nechá ho proběhnout, a pak se společně nudí a čekají na mě. Hned na té první cvičné projížďce mi bylo jasné, že elektrokolo mi v tohle ohledu změní život. A Jirkovi taky 😊 

První satisfakce přišla hned v úvodu cesty. Z Vranova nad Dyjí jsme vyrazili po cyklostezce 48 směrem na Slavonice, což je do kopce. Na dvou kilometrech stoupání jsem si vyzkoušela všech 5 stupňů „přípomoci“; do vranovského kopce mi v pohodě stačily dvojka a trojka. Na kopci jsem se lehce zadýchaná těšila z výhledu do kraje a čekala, až se s terénem popasuje Jirka. Jen co dorazil, jeli jsme dál; však si na rovině odpočine. Silnice byla hlaďoučká, frčeli jsme rychlostí 20 km/hod a z kopce jsem si troufala až na 35 km/hod. V kopcích jsem si sem tam dopřála „přípomoc“, ale maximálně jsem s ní šetřila ve strachu, aby mi během cesty nedošla baterie. Holt začátečník 😊

Na „terénní“ Graselově stezce a pak na cyklostezce 1001 vedoucí přímo po hranici s Rakouskem se ukázalo, že velké a těžké kolo má i svoje nevýhody. Na hrbolech a kamení se mi hůře ovládalo a při každém sesednutí jsem se kapku potloukla o středovou tyč, přes kterou jsem dosahovala nohama na zem jen s obtížemi. Tím pádem bylo nejlepší jet a nezastavovat se. Rozbahněným úsekem vedoucím těsně podél Dyje jsem ovšem neprojela. Nezbylo než slézt a kolo, které vážilo téměř polovinu toho, co já, náročným terénem provést. Kolo se mi kapku vymykalo z rukou, zatímco místní komáři i bahno se mě drželi s mimořádnou příchylností. Komáři mě konzumovali v tichosti, bahno vydávalo mlaskavé zvuky a kapku páchlo.

Když jsme krátce nato jsme dorazili do Slavonic, připadala jsem si mezi spoustou hezky oblečených a voňavých lidí poněkud nemístně. Hlad byl ale silnější než rozpaky, a tak jsem zabojovala o stůl na zahrádce před restaurací Beseda. Byla jsem těsně první. Rakouské dvojici, která skončila těsně druhá, jsem nabídla, že se s nimi o stůl podělíme. Asi měli taky hlad, protože se štítivě neodtáhli a přisedli si. Z jídelního lístku, který byl spíše formální (řada nabízených jídel „už nebyla“), jsme si pak my i Rakušani svorně vybrali kombinaci smaženého sýru s šopským salátem (brambory už nebyly).

Ze Slavonic jsme pokračovali po cyklostezce 1003 přes Maříž, kde si Jirka koupil hrnek na čaj, a dále k hraničnímu kameni Trojmezí. Kámen leží na rozhraní tří historických území - Čech, Moravy a Rakouska a vede k němu takový krpál, takže jsem se zapotila i na elektrokole. Zbývající úsek přes Staré Město pod Landštejnem do Nové Bystřice jsme absolvovali po cyklostezce 1006. Ta vede přes Klášter, kde stojí krásný kostel, a přes Albeř, kde jsem kdysi ve výcvikovém středisku UK absolvovala sportovní soustředění. Na výcvik si pamatuji dodnes, zato Albeř jsem si nepamatovala vůbec. Před Hostincem Bobas jsem tu z kola spíš spadla než slezla, a když se mi po pár pokusech povedlo jakž takž bezbolestně dosednout, koukala jsem na místní viadukt, jako bych ho viděla poprvé. Kola jsem měla plné zuby a s osudem mě (kromě piva) smiřovalo jen to, že Jirka byl zrovna tak fyzicky odrovnaný (výrazně méně totiž odpočíval). 

Do Nové Bystřice to pak už bylo jen pár minut z kopce. Penzion Ovčárna, ve kterém jsme bydleli, vypadal jako z katalogu a byl poněkud nad standardem toho, jak by dle mého názoru mělo vypadat poutnické ubytování. Nic skromnějšího se mi ale nepovedlo sehnat - a nakonec jsem nelitovala: po takové cestě jsme si luxus zasloužili. Jediné, čeho jsem litovala, byla moje přehnaná obava o to, abych si na kole nevypotřebovala baterii. Zůstala totiž nabitá téměř na 100%. 

Druhý den to vypadalo, že si nesednu ani k snídani, natož na kolo. To, co mě přimělo na něj sednout a absolvovat dalších 70 km, byla vidina toho, co bude na konci: Nové Hrady. Město, které miluji a kde setkáme s kamarádem Tomášem a půjdeme společně na večeři. Jirka byl s Tomášem domluvený, že ho pak Tomáš odveze zpět do Vranova nad Dyjí k našemu autu, a Jirka pak s autem přejede do Nových Hradů (bez Tomášovy ochoty a asistence by byla cesta zpět pro auto těžko řešitelná). 

Vyrazili jsme po cyklostezce 1007 do lesů přírodního parku Homolka – Vojířov a těšili se na kávu v půvabném lesním hotelu Peršlák. Měli zavřeno, což bylo smutné. Okolní meditativní lesy nám ale pomohly vzít to se zenovým klidem a komárům u nejsevernějšího bodu Rakouska, který leží kousek odtud, jsme chutnali i bez kofeinu. Když jsme vyjeli z lesa a narazili ve Staňkově na otevřenou Restauraci U Trpaslíka, dali jsme si tu namísto kávy hned zelňačku. Bylo 11 hod, na oběd docela brzy, ale zkušenost nás naučila, že další takovou příležitost nemusíme potkat. Pak jsme pokračovali cyklostezce 1010 k rybníku Svobodný. Byl tak krásný, že jsme si k němu sedli a dobrou půlhodinu na něj zírali. Cyklostezka 341 nás pak hladce a spolehlivě dovedla až do Českých Velenic. Tady jsem chtěla vidět nádraží a Jirka mi to ochotně splnil, protože ho nádraží také zajímají. Na nádraží byla krásná nádražní hospoda, do které byl vchod přímo z peronu; objednali jsme si točený birell, vzali si ho ven a zírali na koleje a na vlaky. 

Do Nových Hradů nám zbývalo posledních 15 km po cyklostezce 34, byl to ale ten nejhorší úsek, který jsme na téhle cestě potkali. Na signálce vedoucí mokřady kolem Vyšenského potoka jsem si v jednu chvíli vůbec nevěděla rady. Namísto cesty tu byl močál a já netušila, jak se přes něj s kolem dostat. Kdybych tu byla sama, musela bych se otočit, vrátit se do Velenic a jet jinudy. Jirka to nějak dokázal projet. Pak na mě přes močál křikl, ať kolo odložím u cesty a přejdu to bez kola. A že pak převezmu jeho kolo se psem v košíku a on se vrátí pro moje kolo. Jakmile jsem položila kolo do bahna u cesty, místním komárům začal hodokvas. Cpali se jak zjednaní, zatímco já jsem se zpocená a po chvíli nejpíš i anemická zvolna propracovávala čvachtou a blátem. Jirka vzhledem k dramatičnosti akce mlčel (i když bylo jasné, co si myslí), počkal, až se k němu dohrabu, předal mi kolo se psem a převedl přes močál mého zatraceně těžkého Kenta. K dovršení mých fyzických útrap následoval za mokřady obzvláště kamenitý úsek, jehož drncáky mi naklepaly zadek s razancí paličky na maso.

Příjezd do Nových Hradů naštěstí zafungoval na moje bebíčka jako hojivý obvaz. Ubytovali jsme se v hotelu Máj, který je v rekonstrukci a je to spíše „ubytovna hotelového typu“. Každopádně tu byla horká sprcha, čistá postel a přátelská atmosféra. Jen co jsme se trochu zcivilizovali, dorazil kamarád Tomáš a šli jsme společně na večeři. V pozdně odpoledním slunci jsme pak usedli v restaurační zahrádce na novohradském náměstí a celé setkání bylo lidsky, esteticky i chuťově velmi hezké. 

Tomáš s Jirkou se pak vydali autem do Vranova, Bondy jel s nimi a já zůstala v Nových Hradech pár hodin sama. I přes fyzickou únavu jsem v tom „darovaném“ čase s povděkem prošla všechna místa, která tam mám ráda. Jirka naproti tomu strávil 4 hodiny na silnicích a když kolem 22:30 konečně dorazil, krása Nových Hradů byla tím posledním, čím ho dojmout. Dvoudenní únava, náročná logistika i nevlídná předpověď počasí nás dovedly k rychlému závěru: druhý den popojedeme na kole už jenom kousek, a pak se vydáme domů. 

V neděli jsme cyklostezkami podél hranic dojeli přes bývalou Jedlici a Šejby do Dobré Vody ke Kostelu Panny Marie Těšitelky. Tohle je další místo, kde bych mohla zůstat celé hodiny; kolem poledne ale měla přijít bouřka, a tak jsme se po půlhodince vydali zpět do Nových Hradů, tentokrát přes Horní Stropnici a Světví. V Horní Stropnici jsme se zastavili na místním koupališti s bazénem, který je 55 metrů dlouhý, čisťoučký a průzračně modrý, ale studený je tak, že ho měl Jirka sám pro sebe 😊.

Na náměstí v Nových Hradech jsme dorazili půl hodiny před bouřkou, takže jsme si stihli zasucha dát oběd a naložit kola. Následná průtrž mračen naši třídenní cestu vcelku symbolicky ukončila.