Příběhy (ne)obyčejných mužů – meteorolog Arnold L. Snyder

V polovině 60.let minulého století se svět pomalu vzpamatovával z Karibské krize. Noví vůdcové na obou stranách barikády – prezident Lyndon B. Johnson a první tajemník UV KSSS Leonid Brežněv přitvrdili ve vzájemné rétorice a rozeběhli další kolo atomového zbrojení. Sověti měli převahu v raketové technice a Američané zas ve strategických bombardérech a jaderných ponorkách. Spojené státy vytvořily síť pěti silných radarů včasné výstrahy BMWES (Ballistic Missile Early Warning System), pomocí kterých mapovaly většinu vzdušného prostoru nad Sovětským svazem a jeho spojenci. Tři z radarů byly umístěny daleko na severu. Byl vytvořen odstrašující systém neustále hlídkujících strategických bombardérů. Každou sekundu bylo ve vzduchu poblíž sovětského výsostného území 4 až 6 bombardérů plných jaderných zbraní. V hangárech na základnách byly neustále připraveny vzlétnout další stovky bombardérů. Byly připravené zalepené obálky s rozkazy pro případ preventivního útoku. Počátkem roku 1967 bylo zřízeno Centrum pro solární předpovědi při Severoamerickém velitelství protivzdušné obrany (NORAD). Jeho velitelem se stal mladý meteorolog Arnold L. Snyder.

18. května 1967 se na slunci objevily obří skvrny a 23. května došlo k velké erupci sluneční hmoty, která byla vyvržena směrem k zemi. Novinové zprávy v USA se předhánějí v předpovědích polární záře, která by měla být viditelná skoro po celém území USA.

Erupce 23.5.1967 je světlá skvrna na snímku
zdroj: American Geophysical Union

V noci 23. května 1967 se najednou tři severní radary ze systému BMWES odmlčely. Vypadlo i další radiové spojení. Je spuštěn poplach. Pokud byly radarové stanice napadeny sovětskou armádou, pak to znamená jediné – během necelé hodiny dopadnou sovětské rakety s jadernými náložemi na území spojených států. Porada na generálním štábu se rozhodla během několika minut. Těžké rozhodování, ale tlačí je čas. Na rozhodnutí je méně než 15 minut. Na toto byli cvičeni. Slouží vlasti. Chrání životy milionů lidí. Obrovská odpovědnost. Rozhodnutí je jasné. Je to válka! Rusové museli zaútočit.

Informovali prezidenta, otevřeli zapečetěné obálky a spustili preventivní odvetný úder. Vše běží tolikrát nacvičeným postupem. Piloti letadel ve vzduchu rozlepují obálky a v nich je kurz na Moskvu a hlavní raketové základny. Bombardéry na letištích po celém světě rolují na vzletové dráhy a ve formacích vzlétají. Jejich cílem jsou další strategická místa v SSSR a Východním bloku. Jaderné ponorky dostávají signál, vynořují se na povrch, otevírají sila balistických raket, rozlepují obálky s tajným kódem pro odpálení raket. Čekají na rozkaz a současně startují odpočítávání doby, kdy je odpálení rakety již jen na rozhodnutí kapitána. Meteorologové NORAD dostávají rozkaz spočítat optimální trasy letů vzhledem k předpovědi počasí.

Občané v USA si užívají pohledů na krásy na obloze. Dokonce je to přenášeno televizemi. Nádherný úkaz. Na pozadí běží válka, o které veřejnost nikdo neinformuje. Tak je to v rozkazech v případě jaderné války. Nedělat paniku. Občanům stejně nikdo nepomůže.

Co dělá protiletecká obrana SSSR není jasné. Museli ale zaznamenat změnu kurzů letadel na kontrolních letech, museli zaznamenat starty obrovského počtu letadel. Museli vědět, že Američané útočí. Pravděpodobně startují letky stíhačů, protiletecké obranné systémy zaměřují letící bombardéry. Otevírají se sila s balistickými raketami. Zasedá generální štáb. Válka startuje. Na to jsou cvičeni. Chrání svou vlast, své rodiče, ženy a děti.

I meteorolog Arnold L. Snyder dostává rozkaz počítat dráhy letů bombardérů. Když si dá data dohromady, je mu to jasné. To, co způsobilo nečinnost radarů a přerušení spojení, není útok Sovětů ale magnetická bouře způsobená erupcí na Slunci. Přestože porušuje rozkazy svých nadřízených v době války (tedy je vystaven riziku popravení), vydává rozkaz svým meteorologům a ze stanoviště udělají telefonní centrálu. Nařídí jim, aby expresivně, se zprávou že se utrhla půlka Slunce, volali na jednotlivá velitelství bombardérů a zrušili útok. Na generálním štábu mu z počátku nevěří. Co když se plete? Co když Rusové opravdu útočí? Když neodpovědí na útok včas, bude vše ztraceno.

Chvíli to trvá, telefonáty z NORAD stále pokračují. Zastavte ten útok! Není to válka, ale erupce na Slunci! Po nekonečných minutách se podařilo. Generální štáb končí útok. Ohlašuje konec cvičení. Bombardéry na kontrolních letech se vrací do normálního kurzu, ostatní bombardéry se v rojích vrací na svá letiště. Ponorky zastavují odpočítávání, zakrývají sila s raketami a ponořují se zpět pod hladinu. Jedno z mnoha cvičení. Vojáci si oddechli. Tentokrát to vypadalo zvláště opravdově.

Ráno se noviny předhánějí s obrázky polární záře. Byla nádherná. Skoro nikdo netuší, že celý svět vděčí jednomu muži Arnoldu L. Snyderovi za to, že se ráno lidé mohou probudit, posnídat, přečíst noviny a jít do práce.  Jeden obvykle bezvýznamný muž, meteorolog, pozorovatel Sunce, o kterém skoro nikdo neví, zastavil jadernou katastrofu.

Po skončení směny šel domů a za pár hodin již zase seděl u svých přístrojů, sledoval vývoj počasí a hleděl směrem ke slunci. Možná mu někdo z nadřízených poděkoval, možná dostal vyznamenání a možná nafasoval pokárání za porušení rozkazu. Nevíme.

Já, Jan, autor těchto řádků, ti Arnolde L. Snydere děkuji. Měl jsem tehdy něco málo přes tři roky a čtyři týdny před oním 23. květnem se mi narodil nejmladší bratr. Bez tvé odvahy a rozhodnosti bychom asi již nežili.   

Odkazy na informace o události:

https://xman.idnes.cz

https://news.agu.org/press-release/1967-solar-storm-nearly-took-us-to-brink-of-war/

Vydali jsme další knihu – Vývoj člověka a přechodové rituály

V lednu 2016 jsem začal psát knihu Cesta (ne)obyčejného člověka 1. Přizval jsem ke spolupráci Ingrid Němečkovou a kniha vyšla koncem května. Ve druhé polovině roku 2016 jsme s Ingrid v psaní pokračovali. Napřed jsme chtěli vytvořit druhý díl Cesty (ne)obyčejného člověka; během psaní se ale ukázalo, že téma vývojových fází člověka a přechodových rituálů je tak velké a samostatné, že vydá na samostatnou knihu. Jmenuje se Vývoj člověka a přechodové rituály.

Inspirovali jsme se knihou Billa Plotkina Příroda a lidská duše, ve které autor předkládá osm vývojových stadií a devět přechodů mezi nimi. Koloběh od narození po smrt. Do naší knihy jsme systém těchto stadií a přechodů včetně jejich názvů vědomě převzali. Doplnili jsme je o prenatální období, které má z našeho pohledu velký význam. K jednotlivým stadiím a přechodům jsme napsali naše osobní příběhy či příběhy našich známých, kterými dokumentujeme, jak může vývoj vypadat v našich současných podmínkách. Ukazujeme také několik přechodových rituálů, které mohou při přechodech mezi stadii velmi pomoci. Dopodrobna se věnujeme významu a průběhu rituálu svatby. Je zajímavé, že o něm Plotkin nepíše, přestože je to vlastně poslední přechodový rituál, kterým prochází většina obyvatel našich zemí.

Krátkou kapitolu jsme také věnovali našemu uvědomění, že v naší kultuře na rozdíl od kultur domorodých prožíváme několik vývojových cyklů najednou. V domorodé kultuře kdekoliv po světě platí, že nejzkušenější je starý člověk. V našich podmínkách to ve spoustě profesí - a především ve sportu a moderních technologiích - neplatí. Tady jsou často těmi nejzkušenějšími lidé mezi 20 a 30 lety. Pak zažívají propad a začínají znovu. Přitom i pro nás pořád platí, že prožíváme vývojový kruh od narození po smrt. Myslíme si, že je potřeba uznat a ocenit oba vývojové cykly a hledat, co nám to evolučně ukazuje. Podobně je to se vztahy. Mnoho lidí dnes nežije v partnerském vztahu na celý život, ale vystřídají vztahů několik. Několikrát za život zažijí začátek, rozkvět i pád a smrt vztahu. Můžete si přečíst článek o tomto fenoménu.

Stejně jako u naší první knihy vychází i Vývoj člověka a přechodové rituály v několika verzích pro různé způsoby čtení. Na stránce Ke stažení si knihu můžete stáhnout ve formátu PDF pro čtení na počítači nebo tabletu, stáhnout si verzi pro čtení na čtečce nebo si objednat za 120 Kč vytištěnou papírovou verzi. Pro všechny varianty platí, že si je můžete stáhnout zdarma či objednat za cenu vytištěného papíru, která je levnější, než tisk doma na tiskárně. Energii autorům začněte vracet až ve chvíli, kdy vám kniha přinese užitek. Energii za elektronickou i papírovou verzi můžete vracet těmito způsoby: 

• Pošlete finanční obnos autorům ve výši ekvivalentní vašemu užitku na bankovní účet Jana Bíma číslo 2000925264, kód banky 2010. 
• Pošlete stejně velký obnos na charitativní účely nebo někomu, o kom víte, že mu peníze momentálně chybí. 
• Udělejte dobrý skutek ve vašich očích ekvivalentní vašemu prospěchu z této knihy.  
• Zvolte libovolnou kombinací výše popsaného.

Důležitá je ona „ekvivalentní výše“. Měřit ji můžete jen tehdy, pokud již k nějakému užitku došlo. Horním limitem jsou vaše finanční či jiné možnosti (nemůžete dát, co nemáte). Ve výsledku tedy za tyto informace nemusíte dávat nikomu nic, a taky můžete na uvedený účet či na jiné účty poslat třeba miliony korun, když u vás došlo k „obrovskému“ užitku.

Přejeme vám, ať se vám kniha pěkně čte a ať přinese hlubší pochopení toho, co se s vámi v životě děje a jak je možné vývoj podpořit vhodným rituálem.

Jan František

PDF verze pro čtení na počítači nebo tisk

Objednání papírové verze za 120 Kč

Příběh muže a ženy očima muže

Za svůj život jsem zažil a slyšel mnoho lidských příběhů. Ty příběhy se do mne ukládaly. Slyšel jsem mnoho příběhů o trápení mužů i mnoho příběhů o trápení žen. Slyšel jsem mnoho příběhů o radosti a štěstí. Z těch příběhů jsem pochopil, že základním problémem lidí v naší společnosti je vztah muže a ženy. Každý pár je jiný a přesto nějak podobný těm ostatním. Ve skoro všech příbězích mají vztahové problémy stejného jmenovatele – promítáme si na svého partnera / partnerku a na sebe své vnitřní figury, především svého vnitřního otce, vnitřní matku a vnitřní ublížené dítě. Reagujeme tak při situacích běžného dne na své vlastní projekce a ne na skutečné druhé lidi. Tyto projekce způsobují, že ve vztahu jsme obvykle nešťastní. V následujícím příběhu je vidět, jak to celé funguje. Není to příběh můj, ani jiného konkrétního člověka. Je složen z fragmentů, které jsem sám prožil a z fragmentů, které jsem vyslechl. Je ale celý obsažen v mém vědomí. V příběhu nejsou některé nejhorší bolesti, které jsem slyšel. Možná napíšu další příběhy, které budou obsahovat ještě větší trápení, než ta která jsou v tomto příběhu, možná ta trápení pohřbím, bez jejich zveřejnění. Smyslem následujícího příběhu, je ukázat, jak vzniká mnoho našich problémů a hlavně ukázat, kudy může být cesta ven z těchto trápení k jejich přijmutí a zpracování.

Omlouvám se Ingrid, že na našem společném blogu je článek, který neprošel korekturou toho druhého. Myslím, že tento článek se má zveřejnit bez jakékoliv korektury. Omlouvám se za případné jazykové chyby. Gramatika není mojí silnou stránkou.

Příběh muže a ženy očima muže

Narodil jsem se a měl jsem tátu a mámu. Když jsem byl malý, máma byla se mnou doma a táta chodil do práce. Měl jsem je oba moc rád.

Máma vyprávěla pohádky. Nejčastěji o princeznách a princích. V pohádkách princezně často ubližovali zlí muži a princ ji musel zachránit. Ve snech jsem se často viděl, jak jedu na bílém koni, vyhrávám bitvy a turnaje. Vždy mi mává má zlatovlasá princezna. Pak princeznu unese zlý muž a vězní jí na dalekém hradu. V boji cizího zlého muže porazím a princeznu zachráním. Na konci snu si princeznu vezmu a žijeme šťastně až do smrti.

Často jsem si hrál na pískovišti a na prolézačkách. Máma tam byla se mnou. Většinou si se mnou nehrála, ale povídala s jinými maminkami. Několikrát jsem vylezl z pískoviště, sundal boty a běhal v trávě a v roští okolo. Máma se vždycky rozčílila, přiběhla ke mně, dala mi na zadek a nasadila mi boty zpět. Když jsem protestoval, říkala: „Je to nebezpečné. V trávě může něco být. V roští může být nějaký cizí chlap a mohl by tě zabít. Jsem tvá máma a vím lépe než ty, co je pro tebe dobré a co ne.“  

Pak jsem začal chodit do školy. Máma i táta chodili do práce. Tátu jsem viděl čím dál méně. Oba na mne působili nešťastně. Občas jsem slyšel, jak se hádají. Někdy táta mámu bil. Nemohl jsem to vydržet, zalezl jsem do svého pokojíčku a plakal pod peřinou, aby to nikdo neviděl. Styděl jsem se, protože táta i máma říkali, že chlapi nikdy nepláčou. Po hádce vždycky máma přišla za mnou a říkala: „ Jsi můj princ. Jsi úplně jiný než táta. Budeš pořád se mnou. Budeš mě chránit.“

Mámě se několikrát zdál sen, že odjedu jako voják do války a zlí cizí muži mne zabijí. Plakala, když mi o něm vyprávěla a říkala: „Nesmíš mi to udělat. Nesmíš chodit do války. Zůstaň pořád se mnou.“ Slíbil jsem jí to.

Ve škole jsme měli každý rok atletické závody. Jeden rok jsem vyhrál. Máma mi doma řekla: “Jsem moc pyšná, žes porazil ostatní kluky. Jsi můj skvělý princ. Jsem hrdá, když vítězíš. Je to můj šťastný den. Vyhraj ještě více závodů.“

Jednou jsem přišel domů, máma plakala. Táta se odstěhoval. Řekla mi zase: „ Jsi můj princ. Jsi úplně jiný než táta. Budeš pořád se mnou. Budeš mě chránit.“  Začal jsem tátou pohrdat. Jak to mohl mámě udělat? Rozhodl jsem se, že to mámě vynahradím. Budu její skvělý princ a postarám se o ni.

Od té doby jsem tátu viděl jen občas. Nerozuměli jsme si a tak jsem si radši nacházel nějakou výmluvu, abych se s ním nemusel vidět.

S mámou se to doma nedalo moc vydržet. Pořád jen vzdychala a říkala: „Jak mi to ten táta mohl udělat? Nikdy mi nesmíš udělat to, co táta.“ Tátu jsem nenáviděl. Dělal jsem všechno proto, abych se mámě zavděčil, aby mohla být šťastná. Nebyla. Ať jsem udělal cokoliv, vždy to bylo nějak špatně. Na všem našla chyby. Často říkala: „Jsi stejný nemohlo jako táta.“  Vždycky mě to moc bolelo. Já se snažil, dělal jsem, co jsem mohl, ale stále to nebylo dobře.

Jednou jsem se popral s kluky ve škole. Měl jsem krvácející ránu, ale vyhrál jsem souboj. Rána mi nevadila, bral jsem to jako znak muže. Když jsem přišel domů, máma mě silně objala a v breku říkala: „Ty můj malý chudinko. Ti hnusní cizí kluci ti tak ublížili. Přitul se ke mně, moje děťátko.“ Bylo mi to nepříjemné. Vždyť jsem bojoval jako velký muž a ona mi říká děťátko. V jejím objetí jsem se dusil. Nakonec řekla: „Neboj se. Tvoje matka tě vždycky ochrání.“ Nerozuměl jsem tomu. Když táta odešel, říkala přeci, že ji mám chránit já.

Holky ve škole mě moc nezajímaly. Byly to takové šprtky a pořád se jen hihňaly. Občas jsme jim s klukama něco provedli. Byla to velká sranda, když holky našly v šatně svázané šály nebo boty tkaničkami k sobě. Občas jsme se s holkama pošťuchovali a kopali pod lavicí. Bylo v tom něco vzrušujícího.

V pubertě jsem se s mámou hodně hádal. Začal jsem ji nenávidět. Cítil jsem, jak mne svazuje a omezuje. Pořád se o mě bála, jako kdybych byl malý kluk. Nejvíc mě štvalo, když mi říkala zdrobnělinou mého jména. V tu chvíli jsem byl vzteky bez sebe. Nejsem žádné mimino! Vždycky jsem práskl dveřmi, utekl k sobě do pokoje a pustil si nahlas muziku. To mi udělalo dobře. Máma v kuchyni brečela a křičela, že jsem stejný hajzl jako táta. V noci jsem oknem utekl za klukama do hospody. Připadal jsem si jako velký chlap.

Holky mne v té době začaly přitahovat. Bylo to takové… Jak to říct? No prostě, když jsem byl s holkou, tak mi běhal mráz po zádech. Randil jsem s různými holkami a moc mě to bavilo.

Jednou na večírku jsem ji zahlédl. Byla to ona – Princezna z mého dětského snu. Začali jsme spolu chodit. Bylo to nádherné. Nemohl jsem z ní odtrhnout oči a ona ze mne. Hned jsme se do sebe zamilovali.

Když jsem jí přivedl představit domů, tak mi máma na chodbě řekla: „Vůbec se mi nelíbí. Nebudeš s ní šťastný. Jsem tvoje máma a vím nejlépe, co je pro tebe dobré.“ Něco mi to připomnělo. Stáhl se mi žaludek.

Po nějakém čase jsme se s mojí princeznou vzali. Na svatbě byla máma i táta. Máma plakala. Nechápal jsem proč. Vždyť jsem si bral svoji princeznu, jako v pohádce, kterou mi říkala v dětství.

Pořád jsme se s mojí princeznou milovali. Chvíle bez ní byla nekonečná. Utíkal jsem v poledne z práce, abychom se mohli alespoň na chvíli vidět. Mohl jsem vidět svoji princeznu a být chvíli s ní. V noci jsme se vášnivě pomilovali. Žili jsme pohádku. Princezna s princem. Mysleli jsme si, že budeme tak šťastně žít až do smrti. Naplánovali jsme si děťátko. Moc jsme se na něj těšili.

Mámu ani tátu jsem dlouho neviděl. Byli mi fuk.

Jednou přišla princezna domů s nářkem. Objal jsem ji. Říkala, že šla parkem a cizí chlap jí obtěžoval. Vyskočil před ní nahý z roští. Strašně se ho bála, toho cizího chlapa. Slíbil jsem jí, že ji před všemi cizími chlapy ochráním. Vždyť princ ochraňuje svoji princeznu. Usnuli jsme v objetí. Ještě několik večerů mi říkala, jak se strašně bojí cizích chlapů.

Konečně se nám to povedlo a moje princezna otěhotněla. Bylo to nádherné. Princezna s princem budou mít malé princátko. Prožívali jsme to spolu. Občas se mi zdálo, že mne moje princezna nevnímá. Byla taková zasněná. Vyprávěla mi svůj sen. Byla princezna matka a měla svého malého prince, který mi byl moc podobný. Trochu mne zarazilo, že v tom snu nebyl princ otec. Ale co, byl to jen sen.

Jindy mi vyprávěla jiný sen. Moc při tom plakala. Ve snu její syn bojuje ve válce a nějací zlí cizí muži jí ho zabili. Neudržel jsem se a plakal taky. Představa, že by někdo zabil naše dítě, byla nepřijatelná. Od té doby, mi často říkala, jak se bojí cizích mužů. Říkal jsem jí: „Neboj, jsem tvůj princ, naše dítě i tebe ochráním.“ Něco mi to připomnělo, ale nevěděl jsem co.

Pak to přišlo. Mé princezně praskla plodová voda. Odvezl jsem jí do porodnice a byl s ní. Měla velké bolesti. Držel jsem ji za ruku a hladil. Byl jsem zoufalý. Tak moc trpěla a já jí nemohl nijak pomoct. Bylo mi z toho špatně. Pak přišel porod. Princezna křičela bolestí. V tu chvíli nebyla žádnou princeznou a já nebyl princem. Ona byla trpící bojující žena a já vyplašený muž, který jí neumí pomoct. Konečně. Objevila se hlavička. Pak už to šlo rychle. Za chvíli jsem držel v rukou naše dítě. Přestřihl jsem pupeční šňůru a byl jsem šťastný. Nejvíc ve svém životě. Moje žena byla také šťastná. Za chvíli usnula s dítětem na hrudi. Před usnutím ještě řekla: „Ty můj malý princi.“

Odvezl jsem ji z porodnice. Cesta byla trochu zvláštní. Moje princezna se na mě vůbec nepodívala. Chápal jsem to. Vidí našeho malého prince a je unavená.

První dny jsem byl s nimi doma. Moje princezna se s naším miminkem mazlila a kojila ho. Mě říkala, co mám dělat. Vůbec se na mne nedívala. Chápal jsem to. Vše, co jsem pro ni a naše děťátko udělal, bylo ale nějak špatně. Nic jí nebylo dobré. Něco mi to připomnělo, ale nevěděl jsem co. Když jsem zas jednou udělal něco podle ní špatně, řekla divnou větu: „Pro MOJE dítě potřebuji jen to nejlepší. Jen MATKA ví, co je pro její dítě, to nejlepší.“ Zdůraznila slova MOJE a MATKA. Najednou mi to došlo. Vždyť je úplně stejná, jako moje matka. Jen mne peskuje a sekýruje. NIC jí není dobré. Co se to stalo? Jakým zlým kouzlem se moje princezna proměnila v moji matku? To přeci není možné. Když jsem se na ni díval, když byla zticha, tak jsem ještě pořád trochu viděl svoji princeznu. Sice rozcuchanou, v teplákách a tlustých ponožkách, ale pořád jsem viděl svoji princeznu. Když promluvila, princezna byla pryč a byla tam moje matka. Každý den bylo víc mojí matky než princezny. Některé dny se kouzlo ještě zhoršilo. Nebyla tam princezna, ale její matka. Nedalo se to vydržet.

Když několikrát řekla tu divnou větu: „To je MOJE dítě.“, tak mi to najednou došlo. Je to JEJÍ dítě. Není naše. Možná NEJSEM otcem toho dítěte. Jak to, když je mi tolik podobné? Alespoň všichni to říkají. Já to tedy nevidím, v tom malém človíčkovi nevidím ze sebe nic. Možná to je pravda. Možná nejsem otcem toho dítěte. Neptal jsem se. Radši. Přesto jsem cítil, jak se mi dítě odcizilo. Bylo to její dítě.

Byl jsem hodně unavený, nevyspaný a rozmrzelý. V noci chtělo miminko kojit a mě to budilo. Když jsem začal znovu chodit do práce, začal jsem spát v obýváku, abych se alespoň trochu vyspal do práce.

Když jsem se vracel unavený z práce, tak jsem se na ně těšil. Na moji princeznu a dítě. Čekal jsem, že mne přivítají s úsměvem, poděkují, že jsem se pro ně v práci dřel a pak nám bude spolu dobře. Jenže když jsem přišel domů, tak žena hned, jak jsem otevřel dveře, spustila: „Kde pořád jsi? Jsem už strašně unavená, jak musím kmitat kolem mého dítěte. Udělej to a to. Ne, že to zas uděláš špatně.“ Rozhodilo mne to. Byl jsem úplně v křeči, ale šel jsem to udělat. Jenže to pro ni nebylo dost dobré. Řekla: „Zase jsi udělal VŠECHNO špatně. Jsi stejný jako můj táta. Nejsi tu, když tě potřebuji. Všechno děláš špatně. Uhni. Udělám si to sama. Stejně to dělám celý den sama.“ Uhnul jsem a šel za chlapama do hospody. Mluvili u piva o tom, jak je naštvala jejich stará. Chápal jsem to. Taky měli doma místo princezny, kterou si vzali, svoji matku nebo ještě hůř její matku.

S mojí matkou se pohádala kvůli výchově dítěte. Křičela na ni: „Jsem matkou toho dítěte a nejlíp vím, co potřebuje. Žádná cizí ženská mi do toho nebude mluvit.“ Začaly se navzájem nesnášet.

Pořád jsem měl rád svoji princeznu. Rozhodl jsem se, že pro ni vybojuji vítězství na turnajích a bitevních polích. Porazím jiné muže, aby viděla, že jsem silný a statný princ a já tak mohl mít znovu svoji princeznu.

Vrhl jsem se do boje s muži. Byl jsem byznysmenem a politikem. Po práci jsem soutěžil s jinými chlapy na sportovištích. Občas jsem zvítězil. Často dostal ránu a získal jizvu. Byl jsem princ bojovník.

Domu jsem přicházel čím dál více unavený z mužského boje. Moje stará si stěžovala, jak je unavená z výchovy jejího dítěte. Občas ho nazývala harantem. Fuj. To slovo se mi hnusilo. Vždyť mluvila o našem dítěti.  Naše dítě už spalo, když jsem přišel domů a tak ani nevím, jak tehdy vypadalo. Její stěžování mi vadilo. Čím dál více byla jako moje máma. Bylo mi vedle ní k zadušení. Proto jsem si pustil televizi nebo šel do hospody. Tam bylo dobře. S chlapama v hospodě jsem nebojoval. Byli jsme kamarádi a nadávali spolu na naše staré. To nás spojovalo.

Jednou jsme se trochu víc připili. Cestou domů z hospody jednoho z nás napadlo, že zalezeme do křoví a sundáme si kalhoty a až půjde kolem nějaká ženská, tak na ní vystrčíme své obnažené penisy. Byla to velká sranda. Byl jsem úplně namol. Ráno mne bolela hlava a někde v pozadí jsem věděl, že jsem udělal někde něco hrozně špatného. Jen jsem si nepamatoval co. Dal jsem si jednoho vyprošťováka.

Bylo nám v bytě těsno a tak jsme se rozhodli, že se odstěhujeme za město do přírody. Velmi dlouho jsme sháněli a hledali pozemek. Konečně se to povedlo. Začali jsme stavět náš dům. V ty dny nám bylo ze začátku docela dobře. Já šel po práci na stavbu a moje princezna procházela katalogy a obchodní domy. Byli jsme z toho ale oba velmi unavení a tak jsme se po dobu stavby večer v posteli nemilovali. Neměli jsme na to sílu, hned jsme usnuli.

Konečně jsme se mohli přestěhovat. Princ a princezna mají svůj hrad. Nádhera.

Po měsíci mě to v novém domě hrozně štvalo. Nic se nezměnilo. Moje stará byla zas otravná jako dříve, dokonce byla ještě horší, bála se cizích mužů, kteří můžou číhat v lese.

V boji s jinými muži jsem byl čím dál úspěšnější. Vyhrával jsem a hledal větší výzvy. Moje stará, místo aby ocenila moje vítězství, byla pořád otravnější. Jednou, když mi nadávala za něco, za co jsem vůbec nemohl, a hrozně při tom křičela, že jsem stejný jako její táta, jsem se neudržel a jednu jí vlepil. Práskl jsem dveřmi a šel naštvaný do hospody. Z kuchyně a z dětského pokoje jsem slyšel pláč. Bylo mi hrozně. Léčil jsem to velkými rumy.

Za měsíc se to zopakovalo a za další měsíc zas. Vždy jsem slyšel její nářek a nářek jejího dítěte. Bylo to k nevydržení. Něco mi to připomínalo.

Pořád jsem měl svoji princeznu rád. Řekl jsem si tedy, že když jí nestačí moje vítězství v byznysu, politice a sportu, tak půjdu bojovat s cizími zlými muži. Vždyť se jich tolik bála. Přihlásil jsem se k armádě. O protřelého prince bojovníka byl zájem a šlo mi to. Brzy jsem bojoval pro svoji princeznu až v Afghanistánu. Byl jsem ve válce.

Přišel mi dopis od mé matky. Psala, jak se strašně bojí, že mne ti cizí zlí muži zabijí a jak jsem jí to mohl udělat, vždyť jsem její děťátko. Vytryskly mi slzy.

Jednou nás napadli. V bojích padlo několik mých kamarádů. Nechápal jsem, jak to ti cizí zlí muži mohou dělat. Vždyť ti kamarádi měli děti, ženy a matky. Jsou to bestie. Za několik dní byl pohřeb. Kamarády vezli na lafetě děla. Přijeli jejich ženy a matky. Strašně plakaly. Jak jim to ti cizí zlí muži mohli udělat? Pomstíme je. Pomstíme naše kamarády, syny svých matek.

Podnikli jsme odplatný útok. Zabil jsem jednoho zlého cizího muže. Za několik dní měl pohřeb. Patrolovali jsme u něj. Na pohřbu bylo mnoho lidí a hlavně dítě, žena a matka toho muže. Tlumočník mi přeložil slova, která v pláči křičela jeho matka, když ho ukládali do hrobu. Říkala: „Nenávidím ty cizí zlé muže, kteří mi zabili mé dítě.“ Udělalo se mi špatně. Jsem cizím zlým mužem, který zabíjí syny jejich matek. Pochopil jsem, že nejsem princem.

Během bojů padli další kamarádi a já zabil dalších několik cizích mužů. Zabíjel jsem z rozkazu. Již jsem jim nic neoplácel. Vždyť měli děti, ženy a matky. Bylo mi strašně a ve spacáku jsem v noci tajně plakal, aby to nikdo neviděl. Něco mi to připomnělo, jen jsem nevěděl co.

Protože mne v boji zranili, již jsem nemohl být dále vojákem. Vrátil jsem se z boje domů. Byl jsem zraněným mužem, který zažil a způsobil mnoho bolesti. Mé srdce mne bolelo. V noci jsem často nemohl spát. Měl jsem sny, ve kterých jsem jel na bílém koni a střílel cizí muže, zdálky mi mávala moje žena a křičela hlasem mé matky: „Bojím se těch cizích mužů. Jak jsi mi to mohl udělat?“

Znovu jsem pracoval jako byznysmen. Nebavilo mne to. Doma byla moje stará. Občas, když se pěkně oblékla, zahlédl jsem svoji princeznu. Jenže to bylo málo kdy. Častěji jsem slyšel svoji nebo její matku.

Začal jsem přemýšlet, že bych si našel jinou ženu. S matkou se mi žít nechtělo a princ už stejně nejsem. Třeba to s jinou ženou bude lepší.

Našel jsem si milenku. Milování v posteli bylo fajn, ale jinak mi nic neříkala.

Žena začala chodit na ženské kruhy. Vracela se z nich někdy uplakaná, někdy rozesmátá. Byla dost divná. Začala si ale rozumět se svojí matkou. Dokonce volala občas i mojí matce.

Rozhodl jsem se, že zkusím vyrazit do mužského kruhu. Bylo to silné. Vyprávěli jsme si své zážitky. Všichni byli zranění, ale jen já byl až v Afghanistánu. Bylo mi z toho na blití. Ještě, že už nejsem princem. Kruh mi udělal dobře. Nasekali jsme spolu dřevo a zazpívali u ohně. Taky jsme si povídali o našich tátech. Najednou jsem ho uviděl úplně jinak. Uviděl jsem, jak se naše životy podobají. Jak jsme oba utekli před naší mámou. Pochopil jsem ho. V našem nevypsaném souboji jsem zvítězil. Bojoval jsem až v Afghanistánu a zabil několik cizích zlých mužů. On bojoval jen v práci a v hospodě. Bylo mi zle, ale něco se léčilo. Zajel jsem za ním. Konečně jsme si mohli popovídat jako muž s mužem. Když jsme si trochu připili, přiznal se, že se jednou vsadil s chlapama, když šel z hospody, vyskočil z křoví obnažený před jednou ženou. Z toho jak ji popisoval, jsem pochopil, že to byla moje žena. V opilosti ji nepoznal, ale pořád si to pamatuje. Bylo mu z toho hodně trapně. Přiznal jsem se mu, že já to udělal taky. Brečeli jsme spolu. Vážím si ho. Dokázal mi to říct. Taky mi říkal, jak v noci pořád myslí na mámu. Mám ho rád. Usmířili jsme se. Pochopil jsem, že byl a je mým životním vzorem.

V mužském kruhu jsem se naučil meditovat. Začal jsem meditovat pravidelně. V meditaci jsem pochopil, proč potřebuji občas nedělat nic. V tu chvíli jsem naplněn prázdnotou, tichem a klidem. V dalších meditacích jsem zjistil, že klidná prázdnota je Božství, které mi ve svém tichu otevřelo mé srdce a já pochopil, že svoji ženu stále moc miluji, že miluji naše dítě. V tichosti jsem si znovu stoupl vedle ní. Tak tiše, že si toho ani nevšimla. Stál jsem vedle ní a viděl, jak se dál trápí a jak je dál samotná. Dával jsem jí tichou lásku, ale ona mne vedle sebe stále neviděla. Hledala svého prince. Jenže já již princem nebyl.

Sebral jsem odvahu a šel, zatím sám, do společného kruhu mužů a žen. Vedli ho muž a žena. Muž se zeptal, jakého muže, vedle sebe ženy chtějí mít. Z mnoha ženských úst zaznělo: „Chci vedle sebe silného muže, který bude vedle mne STÁT.“  Jak je to možné? Žena chce, aby muž vedle ní STÁL. Já vedle ní stojím a žena mne přesto nevidí. Kde je chyba? Pak se zeptala vedoucí žena: „Kdy není muži dobře vedle ženy?“ Několika hlasy mužů jsme odpověděli: „Nemohu být vedle své matky. Když je blízko, jsem v křeči, nemohu dýchat ani mluvit.“ Nakonec se vedoucí žena všech, mužů i žen, zeptala: „Co potřebuješ?“ Dlouho jsem nechal odpověď v sobě zrát. Je toho více, co potřebuji: Potřebuji svobodu těla i ducha. Potřebuji, aby ve mně má žena neviděla svého syna nebo svého tátu, ale svého muže. Potřebuji, aby nebyla mojí matkou, ale partnerkou. Potřebuji, aby mne uviděla. Potřebuji, aby uviděla, že i já jsem ušel svůj kus cesty a našel Boha. Potřebuji, aby mne milovala takového, jaký jsem. Jsem jiný, než si myslí. Nejsem a nechci již být maminčiným hodným chlapcem. Nechci být princem. Nechci být bojovníkem a bojovat s cizími muži. Dozrál jsem v krále. V krále, který nejezdí po celé šachovnici jako dáma, ale v KLIDU dělá své malé kroky o jedno políčko.

Po chvíli mi to došlo. Došlo mi, kde je ta chyba. Stojím vedle své ženy, ale ještě jsem neudělal ty malé královské kroky. Objal jsem ji. Cítil jsem její tělo a její vibrace. Z hloubi mého srdce se vydraly tyto prosby: „Prosím, odpusť mi, že jsem si na Tebe promítal svoji vnitřní matku a svoji vnitřní tchýni. Viděl a slyšel jsem v Tobě figury, které jsem si vypěstoval uvnitř sebe. Figury, které mne hnaly pryč od Tebe a našeho dítěte do mužského boje. Prosím, odpusť, že jsem nebyl tak dobrým partnerem, jak jsem mohl být. Prosím naše dítě, aby mi odpustilo, že jsem mu nebyl tak dobrým otcem, jak jsem mohl být.“ Pak z mého srdce vyšla tato slova: „Odpouštím Ti, že sis na mne promítala své vnitřní figury, hlavně svého otce. Odpouštím Ti, že jsi díky těmto projekcím nebyla tak dobrou partnerkou, jak jsi mohla být.“ Po nahlédnutí do svého srdce jsem zjistil, že ji ještě více miluji.

V klidu vedle ní stojím a jsem připraven společně tančit TANEC ŽIVOTA. Chci jí dát svůj největší dar slovy, kterými nám všem dal tentýž dar jeden z lidských Avatarů: „Svůj pokoj Ti dávám. Pokoj Tobě. Pokoj s Tebou.“  Pokračoval jsem: „Chci Ti říct, že vím, že jsem jen člověk a dál budu dělat chyby. Budu stále jiný, než jakým mne chceš mít, ale vím, že budu i jiným, než já v tuto chvíli chci být. Chci Ti ale říct, že jsem se v pokoře rozhodl, že nebudu utíkat. Jsem připraven a chci s Tebou tancovat, poznávat Tebe i sebe. Budu Ti naslouchat, budu naslouchat sobě a Bohu uvnitř mne. Budu se těšit z toho, v čem jsme stejní. Budu vyvažovat to, kde jsme jiní. Chci, abychom spolu byli šťastní. Chci, abys byla vedle mne svobodná. Chci, abych byl vedle Tebe svobodný. Chci, abychom byli svobodní spolu.“

Tehdy vzhlédla a řekla: „Zřím tě, můj muži. Jsem zpět s tebou. Jsme spolu. Nejsme princ a princezna. Jsme muž a žena. Budeme spolu tančit TANEC. Bude to latinský tanec. Ty budeš stát nebo budeš dělat své malé klidné kroky a já budu kolem tebe vířit.“

Od té doby jsme spolu a vedle sebe. Tančíme spolu tanec, ve kterém se držíme za ruce. Jeden vyvažujeme druhého. Muž a žena. Jing a jang. Dva protiklady v dynamické rovnováze, která se neustále proměňuje. Někdy je nám spolu dobře a jindy ne.

Jan František Bím

Marcela Svěchotová napsala dříve než já článek Silná žena, slabý muž? ve kterém je popsán podobný příběh.

Jiný vhled do situace mezi mužem a ženou je popsán v dalším mém článku.

Další zajímavé čtení najdete zde

 

 

Příklady svatebních obřadů

V posledních letech jsem navštívil mnoho svateb mých kamarádů. Každá byla jiná a všechny pěkné. Některé byly velmi nápadité a originální. Jednu jsem popsal v tomto příspěvku. Rád bych se s vámi podělil o popis dvou trochu netradičních svateb. Obě byly odlišné od jiných především pojetím svatebního průvodu.

První svatba

Svatební hostina a veselí byly domluveny v jednom klubu na kraji Prahy. Svatební rituál začal poděkováním rodičům. Každý z novomanželů veřejně nahlas poděkoval svým rodičům za své zplození, za výchovu, za materiální zabezpečení a za vše další. Vzápětí poděkovali rodiče svým dětem. Budoucí nevěsta dostala od maminky pytlík buchet na cestu, ženich dostal buchty a k nim i malou placatici slivovice. Po poděkování se utvořily dva svatební průvody a vydaly se k asi 4 km vzdálenému kostelu na Levém Hradci. Jeden průvod šel po snadné cestě sjízdné i s kočárky a invalidními vozíky. Představoval ženskou cestu ke svatbě a byly v něm hlavně ženy. Ve druhém průvodu byli jen muži a vedl náročnější trasou skalami. Na cestě byla tři místa, kde se trasy průvodů křížily. Na těchto místech jsem ke svatebčanům mluvil a po mém proslovu hrála živá muzika, která jinak doprovázela mužský průvod. Mluvil jsem o životní cestě novomanželů a vždy také o jedné důležité podmínce pro šťastné manželství. Na prvním zastavení jsem popisoval první setkání budoucích novomanželů, velké vzplanutí lásky a pak rychlý rozchod. Mluvil jsem také o vzájemné lásce jako podmínce pro manželství. Hudba hrála písničku „Kdybych já ti musel …, ty bys mi musela …“ Muži a ženy se střídali ve zpěvu. Na dalším zastavení jsem vyprávěl o jejich druhém setkání, které trvalo déle, ale opět se nakonec rozešli. Mluvil jsem o vzájemném respektu a odpuštění. Hudba doplnila píseň, kterou si již nepamatuji. Na třetím zastavení jsem popisoval jejich třetí setkání, které již pokračuje bez přerušení. Také jsem mluvil o vytrvalosti a vzájemné úctě. Shodou okolností jsme zrovna ten den s manželkou oslavovali 25 let vztahu, a tak jsem to hned do této své řeči přidal jako poděkování mé ženě a povzbuzení pro všechny přítomné páry. Vlastní svatební rituál vedl křesťanský pastor na louce před kostelem v podstatě tradičním způsobem. Po svatbě se někteří pěšky a jiní auty přesunuli zpět na začátek do zmíněného klubu a zde pak proběhla svatební hostina.

Druhá svatba

Zázemí této svatby bylo na farmě poblíž Prahy, kde nastávající novomanželé žili již před svatbou. Na dvoře byl postaven velký dlouhý stůl určený pro pohoštění, na kterém se podíleli všichni účastníci svatby. Aby se předešlo tomu, že některá jídla budou přebývat a jiná chybět, připravili novomanželé synchronizační tabulku na googlu. Když se všichni sešli u prvního pohoštění, následovalo poděkování rodičům a symbolické převzetí klíče k rodinnému statku od rodičů ženicha. Po poděkování se všichni vydali na svatební průvod ve formě vzdělávací orientační cyklojízdy, kde se na jednotlivých stanovištích pod orienťáckými lampionky místo cvaknutí kleštičkami do papíru s kolonkami (což se dělá na orientačních závodech) zapisovala odpověď na otázku, která vyplynula z příběhu o svatebním rituálu odněkud daleko ze světa (z Irska, z Albánie, od Eskymáků, indiánů, …). Několik starších účastníků svatby se pak na vlastní obřadní místo na skále v lese dopravilo terénním autem místních dobrovolných hasičů. Svatební rituál vedl kněz jezuita z farnosti, kam novomanželé docházeli na svatební přípravu. Řeč kněze byla spontánní a plná laskavého humoru. Po složení manželského slibu si oba novomanželé klekli, kněz jim požehnal a prohlásil manželství za otevřené. Cesta zpět na farmu se konala opět na kole.

Více o přechodových rituálech se můžete dočíst v naší knize Vývoj člověka a přechodové rituály, která je ke stažení v elektronické formě nebo objednání v papírové formě na stránce Ke stažení.      

Cesta podél hranic 3 - den 5., 6. a 7.: z Lubů u Chebu přes Kraslice a Jelení do Potůčků (21.-23. října 2016)

Před časem jsem se rozhodla obejít Českou republiku podél hranic; nemám v plánu to zvládnout najednou, ale postupně během dvou až třídenního putování s frekvencí jedno putování měsíčně. Cestu se mnou absolvuje i manžel Jirka a pes Bondy. Začali jsme letos v srpnu Ašským výběžkem (Cesta podél hranic 1) a v září jsme pokračovali do Lubů u Chebu (Cesta podél hranic 2). V říjnu jsme se sem chtěli vrátit a vydat se odtud do Krušných hor. A vyšlo nám to J

           

Auto tentokrát ponecháváme na parkovišti u nádraží v Karlových Varech a do Lubů jedeme vlakem (s přestupem v Chebu trvá tahle cesta dvě hodiny). Na nádraží v Lubech přijíždíme ve 12:41 za poměrně vydatného deště a po červené značce odtud míříme směrem k Lubenskému sedlu. Déšť postupně ustává a značka nás asi po hodině cesty dovede k místu zvanému Vysoký kámen; je to impozantní skalní útvar, který připomíná zříceninu hradu a na jehož vrcholu je vybudovaná vyhlídková plošina. V mlze a nízko plynoucích mracích se sice moc daleko nerozhlédneme, i tak je ale Vysoký kámen působivým místem. Dlouho se tu však nezdržíme; jsou dvě hodiny a většinu dnešní cesty máme ještě před sebou. Pár set metrů odtud je státní hranice a já jsem rozhodnutá vydat se dnes přímo po ní.  V mapě jsem si totiž našla, že z německé strany by paralelně s hranicemi měla vést cesta se žlutým značením. Jirka si nemyslí, že tam taková cesta doopravdy vede, ale k hranici mě se stoickým klidem doprovodí. Když dorazíme k hraničním kamenům, nejenže tu žádnou cestu nenacházíme (natož značenou), ale terén se tu navíc svažuje dolů se sklonem “černé” sjezdovky. Dávám Jirkovi zapravdu, že to nebyl dobrý nápad, vracíme se na českou stranu a já se rozhodnu jít po neznačené cestě, která vede o kousek dál. Ta postupně přechází v lesní cestu plnou bláta a kaluží; oproti červené značce je tedy nejen delší, ale i méně pohodlná. Když dorazíme do Počátků, dá mi Jirka jasně najevo, že mu právě došla trpělivost, a také nás tlačí čas. Bez řečí se tedy vracím na cestu s červenou značkou (ano, měli jsme po ní jít po celou dobu), která nás dovede až na louky nad Kraslicemi s moc hezkými výhledy do krajiny. 

                                    

Do Zelené Hory a k penzionu Matylda, kde budeme dneska spát, dorazíme okolo půl šesté. Čeká nás tu vlídné přijetí, téměř rodinná atmosféra, a také jednoduché a příjemné ubytování za velmi přátelskou cenu. Později se tu u piva či vína sejde asi patnáct místních lidí a povídáme si o tom, jak se tu žilo dříve a jaké to je dneska. Jeden z nich (bývalý lékař, který zná zdejší kraj opravdu dokonale) se zajímá, odkud jdeme a kudy hodláme jít zítra. Říkám mu, že se o tom ještě trochu dohadujeme: já bych chtěla jít silnicí na německé straně, která vede téměř po hranicích, zatímco Jirka je pro cestu po turistických značkách, která vede o poznání níže. Pan doktor moje plány uzavře větou “Tam nechoďte, tam nic není,” a vzápětí vřele podpoří Jirkovu variantu. Vylíčí nám půvaby cesty přes Špičák (s varováním, že tam možná zítra bude sněžit, což mi připadá dost přehnané), popíše krásu rašelinišť nad Přebuzí a rozhodně doporučuje zajít se podívat na pozůstatky zajateckého tábora a cínového dolu na Rolavě. A dodá, že v Přebuzi budeme někdy kolem poledne, takže se můžeme zastavit v místní Kovářské boudě na oběd. Celé to zní jako velmi dobrý plán.

                                         

Ráno tone krajina v mlze a poměrně hustě prší. Vybavíme se tedy pláštěnkami a cestou ke Stříbrné všichni tři trochu šustíme. Za Stříbrnou nás čeká poměrně dlouhé stoupání po zelené značce směrem k Nové Vsi. Na rozcestí se žlutou déšť ustává a před námi je pohodlná a rovinatá cesta. Od Fišerova pramene pokračujeme po zelené mírným stoupáním na Špičák, podél cesty se objevují místa se sněhovým popraškem (radostně si je fotím) - a pak opravdu začne sněžit. Rázem je vidět jen na pár metrů a já mám během chvilky neprůhledné brýle a jdu dál bez nich. Odbočku k vyhlídce si tedy logicky odpustíme a pokračujeme plískanicí směrem k Přebuzi. Když  dojdeme do Přebuzi, je téměř poledne a my už se hodně těšíme na oběd v Kovářské Boudě. Ta je sice zrovna tuhle sobotu rezervovaná pro uzavřenou akci, i tak nám ale nabídnou možnost sednout si k oddělenému stolu v zádveří a dát si polévku. S vděčností to přijmeme a objednáváme si ještě čaj a Becherovku. V restauraci je teplo, polévka je opravdu poctivá (v jedné misce se spolu tísní nudle, zelenina, maso i játrový knedlíček), o hrnek s čajem si zahřeji ruce a Becherovka mi v minutě připomene, že život je fajn. Tehdy je načase se zvednout a jít dál. Venku je zima a mlha, mám mokré boty, dobrá nálada a dobrý pocit v břiše se mi ale vydrží ještě hezký kus cesty. 

                                              

Nad Přebuzí potkáváme cyklostezku č. 23, po které půjdeme po zbytek dne. Cesta vede Přebuzským vřesovištěm, a pak lesem a Rolavskými vrchovišti. Dříve se tu ve velkém těžila rašelina; dnes se tu daří pestré vegetaci a celé řadě vzácných a chráněných rostlin a živočichů. Melancholické počasí a podzimní barvy téhle krajině opravdu sluší. O to větší kontrast nás čeká, když dorazíme k pozůstatkům cínových dolů a zajateckého tábora “Sauersack” (což je německý název obce Rolava). Cín se tu těžil už od 16. století, dnešní ruiny jsou nicméně pozůstatkem z doby druhé světové války, kdy tu byl vystavěn rozsáhlý těžební a zpracovatelský závod. Pracovaly tu stovky lidí, z nichž asi polovinu tvořili váleční zajatci. Po válce důl i závod připadly Rudným dolům Příbram, k obnovení těžby už ale nedošlo a celý objekt  postupně zchátral. Přesto se železobetonový skelet impozantních rozměrů, betonová nádrž, pozůstatky štol a další objekty rozsáhlého areálu dočkaly dnešních dnů v poměrně zachovalém stavu a celé tohle ponuré místo je v současnosti poměrně vyhledávanou turistickou atrakcí (i dnes se nás tu navzdory nevlídnému počasí sešlo poměrně hodně).  Ráda se vracím zpět na cestu k monotónní chůzi; pomůže mi zklidnit emoce a urovnat si rozbouřené myšlenky.  

                                         

Kolem půl třetí dojdeme k Jelení, což je půvabné údolí, kterým protéká potok zvaný Černá voda. V údolí leží obec, kde ještě v polovině 19. století žilo více než 1 200 lidí (výhradně německé národnosti). Dnes tu stojí pouhé čtyři domy. Ten největší z nich (původně nazývaný “Villa”) postavil místní pekař a byl to objekt na svoji dobu velmi moderní. Později tu byla ubytovna pohraniční stráže, a ještě později rekreační středisko Ministerstva zahraničních věcí. Poté dům chátral, až jej před několika lety objevila česko-indická dvojice Alice a Anbu, usadili se tu a rozhodli se přivést toto místo zpět k životu. Dům postupně rekonstruují a mají s ním do budoucna velké plány (kurzy jogy, meditace či vaření, prostor pro zájmové skupiny ad.). Prozatím nabízejí možnost ubytovat se a sdílet s nimi indické jídlo a česko-indickou domácnost. Příspěvek za byt a stravu je dobrovolný a my tu budeme dnes bydlet.

Když sem dorazíme, místní teploměr ukazuje 3°C. Těšíme se do sucha a do tepla. Obojí je u Alice v kuchyni k mání, a k tomu zázvorový čaj, med a domácí koláč. Spolu s námi jsou tu i další čtyři lidé a v plánu je nejen společná večeře, ale i kurz indického vaření pro kohokoli, kdo má zájem se přidat. Zájem mají všichni. Vaříme zeleninu a brambory, smažíme čapátí, připravujeme zeleninový salát, Alice nabídne i citronovou rýži od oběda. Výsledek je nejen chuťově výborný, ale i esteticky působivý, a tak se všichni s vervou pustíme do jídla. Indické jídlo se správně jí rukama a já se těším, jak si to užiju, ale maximum, co nakonec dokážu, je kombinace rukou a vidličky (zatímco Anbu to zvládá s okouzlující samozřejmostí).

Když jdeme večer ještě na chvíli se psem ven, je tam taková tma, že není vidět na krok. Venčit v těchhle podmínkách černého psa není moc praktické J Chcete-li si  ale odpočinout od civilizace, od městského světelného smogu a od signálu mobilních operátorů, pak je tohle místo “mezi jeleny” skutečně ideální destinací (www.mezijeleny.cz).

                                           

                                         

V neděli ráno zamíříme z Jelení do Potůčků. Na chvilinku se objeví slunce, vzápětí  nás ale opět provází mlha. Pokračujeme po cyklostezce 23, ze které po pár kilometrech odbočíme na neznačenou cestu přes Hraniční horu. Podle mapy pak míříme k Potůčkům, kam dorazíme čtvrt hodiny po desáté. Hraniční přechod připomíná jednu velkou vietnamskou tržnici, nemáme ale moc času se tu rozhlížet. V 10:29 nám jede vlak a nádraží je odtud ještě kousek cesty. Vlak ze sousedního německého města Johanngeorgenstadt přijíždí na minutu přesně a přes Horní Blatnou, Nejdek a Novou Roli nás doveze až do Karlových Varů, kde naše cesta končí a kde na nás od pátku čeká auto.   

Na cestě z Lubů do Potůčků jsme ušli kolem 60 km (kdybychom se ale cestou do Kraslic drželi červené značky, bylo by to o 5 km méně). S výjimkou náročnějšího stoupání mezi Stříbrnou a Novou Vsí převládal rovinatý nebo mírně kopcovitý terén, cesty byly pohodlné, krajina líbezná, turistů jen málo a podmínky pro poutníky vesměs přívětivé. Pokud to počasí dovolí, budeme v listopadu pokračovat po cestě z Potůčků přes Boží Dar a Klínovec k Vejprtům. To už ale budou opravdické hory, a tak si do nich budu muset pořídit pořádné obutí. Moje současné “outdoorky” jsou sice lehoučké a komfortní, tahle etapa naší cesty po hranicích byla ale na hranici toho, co se v nich dá zvládnout. Takže zkrátka, miláčku, opravdu, ale opravdu potřebuji nové boty J 
                                                                                                                                    Ingrid Němečková