Nová uvědomění o přechodových rituálech

V úterý 20. 9. 2016 se konala konference Cesty do dospělosti, kterou pořádala společnost NEPOSEDA v prostorách volnočasového centra Plechárna na Černém mostě v Praze. Tématem byly přechodové rituály pro vstup do dospělosti. Hlavním řečníkem byl Bret Stephenson, který se již více než 30 let zabývá výchovou náctiletých chlapců a přechodovými rituály pro vstup do dospělosti. Dalšími řečníky byli Aleš Neusar, Jaroslava Vatay, Ivana Štefková a já.

Tématem přechodových rituálů se zabývám již delší dobu, a tak jsem se na tuto konferenci hodně těšil. Bret je jedním z předních světových odborníků na tuto problematiku. Díky jeho přednášce, dalším příspěvkům, a hlavně následným diskuzím jsem si uvědomil několik zajímavých detailů.

Bret hovořil o iniciačních rituálech určených pro chlapce domorodých národů po celém světě. Některé národy, jako třeba Aboriginové v Austrálii a Shanové v Kalahari, používají tyto rituály v téměř nezměněné podobě již asi 40 000 let.

Indiánské kmeny používaly rituál Hledání vize (Vision Quest), během kterého odchází adept na několik dní sám do divoké přírody. Kmenový šaman mu vyznačí jeho místo, obvykle tak malé, aby si nemohl lehnout. Zde stojí nebo sedí v dřepu bez jídla, vody a spánku, a čeká na příchod své vize. Po úspěšném návratu je adept přijat mezi mladé bojovníky a smí se účastnit rady bojovníků, prozatím s poradním hlasem.

Samburové a Masajové ve východní Africe mají jiný rituál. Mladí chlapci ve věku kolem 15 let odcházejí v malé skupince skoro s celým kmenovým stádem krav do buše mimo vesnici. Tady musí stádo po dobu několika týdnů uhlídat před divokou zvěří. Je to nebezpečné a často to některý z chlapců nepřežije. Ohrožuje to celý kmen, neboť krávy jsou pro členy kmene základním majetkem a zdrojem obživy. Vědí ale, že bez této zkoušky by byl jejich kmen vystaven mnohem většímu nebezpečí v podobě nedozrálých mužů. Po skončení zkoušky jsou chlapci přijati mezi muže, a ti, kteří se mohou prokázat trofejemi z ulovených divokých zvířat, jsou označeni za bojovníky.

Na Nové Guinei skákali chlapci ze stromu hlavou dolů přivázáni za nohy na liáně, a museli si připravit liánu přesně tak dlouhou, aby se těsně dotkli při skoku země. V Amazonii bylo třeba strčit ruku do mraveniště jedovatých mravenců a udržet ji tam delší dobu. Na Středním Východě museli chlapci projít rituálem obřízky.

Všem těmto domorodým rituálům je společné to, že byly určeny hlavně pro chlapce a sloužily pro vstup mezi muže (bojovníky). U většiny z nich platilo, že je podstupovali chlapci kolem 15 let, tedy nedlouho poté, co jejich těla prokázala svoji dospělost první polucí. Všechny byly velmi nebezpečné, často bolavé a krvavé. Obvykle jimi chlapci museli projít bez výrazných vnějších emocí. V některých společenstvích si mohl adept vybrat, jestli se již cítí být připravený, v jiných byla doba rituálu dána věkem. V podstatě všude platilo, že jim k průchodu rituálem byla dána jen jedna možnost v životě. Buď jím adept prošel, inicioval se v plnoprávného muže a mohl požívat výhod a plnit povinnosti muže dospělého (například oženit se), nebo rituálem neprošel a mužem se nestal. Pojmenování pro ty, kteří rituálem neprošli, obvykle znamenalo něco jako NEmuž. Přesto byli tito neúspěšní pro komunitu velmi důležití. Brali na sebe úlohy a energie, které iniciovaní muži ani ženy nemohli plnit. Ostatní jim prokazovali úctu a třeba u indiánů pro ně i lovili obživu.

V domorodých společnostech obvykle ženy nemusely procházet podobnými náročnými rituály, protože jejich iniciační rituál jim připravila příroda; byl jím porod dítěte. U některých domorodých kultur musely ale náročným rituálem procházet i ženy. Například u indiánů žijících na pobřeží severního Tichého oceánu museli muži i ženy doplavat z loďky asi míli mořem.

Aby rituál měl iniciační sílu, musely být splněny dvě věci: za prvé adept musel rituálem úspěšně projít, a za druhé komunita musela uznat, že z chlapce je již muž (případně z dívky žena). Bret vedl mnoho rituálů pro dospívající po celém světě. Často vycházely z indiánských rituálů hledání vize a potní chýše. Problémem ale zůstává, že často chybí přijetí aktu změny v rodině nebo komunitě dospívajících. Rodiče s adolescentem i po rituálu  jednají stejně jako předtím – tedy jako s dítětem. V USA jsou velké potíže s chlapeckými gangy, které terorizují své okolí. Při podrobnějším zkoumání mají tyto gangy mnoho iniciačních rituálů, které jsou velmi podobné těm domorodým, a přesto se kluci z gangů nestávají dobrými dospělými. Příčina je v tom, že po absolvování rituálu v gangu nahlížejí rodiče, učitelé a policisté na kluky pořád stejně.

Podobný problém vidím i u nás. Naštěstí nemáme moc pouličních chlapeckých gangů. Mnoho mladých se ale věnuje extrémním sportům či hazardním, život ohrožujícím zábavám, které mají také rysy iniciace. Jenže ze stejného důvodu jako u pouličních gangů tato sebeiniciace moc nefunguje. Po výkonu, který je někdy až extrémně náročný a nebezpečný, přijde mladý člověk domů a rodiče v něm stále vidí malého kluka.

Když jsem v návaznosti na Breta hovořil o rituálech u nás, došlo mi, že je situace mladých v naší současné kultuře v něčem jiná a mnohem složitější než u domorodých kultur. Domorodí chlapci viděli své otce a ostatní muže při jejich dospělé činnosti. Totéž platilo i pro domorodé dívky. U nás žijí děti a mladiství odtrženi od světa práce dospělých. Mají představu, co dělá máma, když je doma, a jak pracuje paní učitelka. Trochu tuší, co dělá lékař nebo řidič autobusu. Jak vypadá práce ostatních lidí vůbec nevědí. A zatímco domorodé děti a dospívající se na své dospělé působení připravují od malička svými hrami, hry našich dětí a dospívajících jsou skutečné práci často velmi vzdáleny. Domorodé kultury skoro neznají období dospívání; v naší kultuře je dlouhé a nutné.

Dalším aspektem, který je u nás velmi jiný, je to, že u velké části povolání nejsou těmi nejzkušenějšími stařešinové ve věku nad 50 let, ale mladí lidé do 30 let. Platí to především pro profese kolem IT a moderních teologií, a podobně i v oblasti managementu start-upů, alternativní výuky a výchovy, fitness a sportu. Lidé v oblasti IT a moderních technologií se tak dostávají do velmi zvláštní situace: z pohledu profese jsou seniorní už v době, kdy z pohledu vztahů a osobní vyzrálosti jsou ještě v oblasti dospívání.

Uvědomil jsem si další aspekt, který je v dnešní moderní společnosti značně rozdílný oproti domorodým lidem. Pro domorodé platí, že to, co se v mládí naučí, mohou aplikovat a prohlubovat po celý život. Jejich svět je v podstatě stále stejný. V naší společnosti je čím dál běžnější, že člověk  za svoji pracovní kariéru vystřídá (a obvykle musí vystřídat)  několik rozdílných profesí. Přechodem k nové profesi se dospělý profesně vrací zpět do období učně a začátečníka. V oblasti vztahů, morálky a osobní integrity se ale předpokládá, že se vyvíjíme lineárně a zůstáváme dospělými.

Všechny tyto naše odlišnosti oproti domorodým kulturám způsobily to, že přechodové rituály z našeho světa s výjimkou svatby a pohřbu v podstatě vymizely. V posledních letech začínají mizet i tyto dva poslední. Přitom naše psychika a rodinné vztahy jedou podle „programu“, který se za několik tisíc let v podstatě nezměnil. Naše těla a jejich vývoj jsou také stejná. Žijeme ve velmi zajímavé době a myslím si, že bude potřeba uvědomit si na úrovni společenského kolektivního vědomí, že moderní společnost žije jakoby paralelní světy: starý biologický, osobnostní, vztahový a rodinný s jasným vývojem od dětství přes dospívání, dospělost ke stáří - a druhý profesní, který kmitá a rychle opakuje vývoj od začátečníka přes pokročilého ke zkušenému. Do oblasti prvního světa je potřeba vrátit jeho jasné vnímání, ocenit jeho důležitost a zásadnost a vrátit se k používání moderních přechodových rituálů. Do oblasti druhého světa přidat hlubší pochopení cykličnosti procesu. Největším úkolem je skloubit oba vývojové světy v našich životech tak, aby se navzájem podporovaly.

Více o přechodových rituálech se můžete dočíst v naší knize Vývoj člověka a přechodové rituály, která je ke stažení v elektronické formě nebo objednání v papírové formě na stránce Ke stažení.      

Jan Bím

Cesta podél hranic 1 - den 1. a 2.: z Aše přes Hranici k přehradě Bílý Halštrov (26. a 27. srpna 2016)

Většina lidí, které znám, miluje cestování, i když si pod tím každý představuje něco jiného. Někdo exotiku, někdo poznávání cizích měst, někdo cestu k moři a někdo jakýkoli výlet za hranice všechních dnů. Pro mě cestování zpočátku znamenalo cesty vlakem a pak pěšky s rancem na zádech po česko-slovenském území (prázdniny byly dlouhé a hranice pevně dané). Po revoluci tu náhle byla k objevování celá Evropa a kromě pěších výprav přibyly i cesty autem, letadlem anebo lodí. Evropu objevuji dodnes (ostatní kontinenty jsou na mě příliš daleko), posledních pár let mě ale znovu těší a naplňuje procházet a objevovat krajinu a místa v Česku. A ač jsem toho už dost prošla, pořád je tu minimálně stejně tolik míst, kde jsem ještě nebyla, a přibývá i těch, kam se chci ještě někdy vrátit. Taky jsem už dospěla do věku, kdy se slovy “jednou / možná” zacházím uvážlivěji, a když něco opravdu chci udělat, dlouho to neodkládám a udělám to.

Před časem jsem se rozhodla, že obejdu Českou republiku podél hranic. Tedy ne najednou, ale postupně během dvou až třídenního putování s frekvencí cca jedno putování měsíčně. Tím pádem je to plán tak na dva až tři roky. Můj manžel Jirka, když jsem mu o tom řekla, prohlásil, že to je dobrý nápad a že jdou se psem se mnou. Nedávno ušel dobrých 1000 km na cestě do Santiaga de Compostela, o putování ví tudíž úplně všechno a po cestě alespoň dohlédne na to, abych nebloudila. Vítám to.

Ideální mi přišlo začít od “A”, na západě, v Aši. Dorazili jsme sem poslední srpnový čtvrtek navečer, v patách psa, v batohu mapu, v hlavě plán. A i když páteční tropické ráno láká spíš někam k vodě, disciplinovaně se vydáváme na výpravu podél hranic, a to po cestě, která vede podél bývalé signální stěny. Až na pár lomených zatáček je rovná jako podle pravítka a skýtá rozhled po dnes už malebné krajině bez ostnatých drátů. A je liduprázdná. Slunce pálí, stromy podél cesty ale poskytují občasný stín, a navíc fouká vítr. Ten také roztáčí vrtule větrných elektráren rozmístěných v krajině (když stojíme pod nimi, slyšíme šum svistu J). Pes statečně šlape a já si užívám lehkost bytí; Jirka nese všechno potřebné, a tak mám na starosti jen sebe a psí vodítko.

První odbočka ze signálky nás zavede k Mostu přátelství, dřevěné lávce nad Újezdským potokem. Zaniklá obec Újezd/Mähring, která tu v podobě několika domů, školy, hospody a mlýna stávala ještě v 50. letech, byla se zemí srovnána zřejmě dokonale, protože tu po ní dnes (kromě několika obrázků na informačních tabulích) není ani památky. Mám kamaráda, který žije a pracuje ve vojenském prostoru Doupov, kam za ním nějakých 30 let jezdím. A ač to tam pro mě při prvních návštěvách bylo téměř k neunesení, naučila jsem se vnímat, jak se krajina postupně zaceluje, příroda si bere zpátky území, které si lidé přisvojili, a energie těch míst se postupně vyrovnává. I tady mám pocit, že česko-německý most, který byl v roce 2008 postaven jako gesto dobré vůle sousedů z obou stran hranic (most zdobí i symbol spojených rukou), odvedl kus dobré práce a místo působí docela optimisticky.

Druhá odbočka nás dovede k nejzápadnějšímu bodu Česka. Znovu se potkáváme s Újezdským potokem (roztroušené chalupy zaniklé obce Újezd sahaly až sem), a ač je tohle místo s hraničním patníkem z roku 1844 od Mostu přátelství jen kousek, je poněkud pusté a o poznání melancholičtější. Pes si ale užívá potoka se stejnou radostí jako před půl hodinou.

Signálka nás po patnácti kilometrech dovede na rozcestí k Trojstátí. Zvažujeme psovy možnosti. Ne že by vypadal dvakrát nadšeně, nevypadá ale ani strhaně, a tak se vydáváme další tři kilometry k místu, kde se potkávají historické hranice mezi Čechami, Bavorskem a Saskem. Až do roku 1989 to bylo zároveň rozhraní mezi ČSSR, NDR a NSR (něco pro pamětníky J) a začínala tu "železná opona”. Potkáváme tu i první (a pro dnešek poslední) turisty (celkem šest). Místo je členité, s dřevěnými chodníky a můstky přes průzračnou a rychle plynoucí říčku Rokytnici, ve které jsou prý při troše štěstí ke spatření i pstruzi. Nás ale začíná tlačit čas (vlak, který spojuje blízké Hranice s Aší, je unikátní tím, že jezdí jen jednou denně, a to v 17:13; máme tedy jen jednu šanci.) Sotva se pes osvěží v říčce, vydáváme se na cestu zpět ke křižovatce se signálkou, a pak “Cestou kamenů” k městečku Hranice. V Hranicích stíháme i jedno pivo, a pak zamíříme k nádraží, kde na poněkud zpustlé trati čeká nablýskaná Regionova. Jsme téměř jediní cestující, po cestě ale pár lidí přistoupí a v Aši nás pak vystupuje asi deset. Míříme ke “Třem lipanům” na pořádné jídlo, u kterého rekapitulujeme den. Část od Aše podél západní hranice až k severnímu bodu máme za sebou, vyrazili jsme kolem desáté ranní, teď je šestá odpolední a v nohách máme 28 kilometrů (které jsem vzhledem k vlídnému terénu v pohodě ušla v trekových sandálech). Chválím psa za jeho výkon i osobní nasazení a slibuji mu, že zítra toho bude méně a že půjdeme téměř celou cestu lesem. Vypadá, že by to šlo.

Druhý den dojedeme autobusem z Aše do Hranic a vydáváme se na východ (ulice nese příznačný název “Ruská”) do Krásňan a ke státním hranicím. Těsně před hranicí uhýbáme na jih a noříme se do lesa. Čeká nás další pravítkově rovná cesta lesním průsekem, a pak cesta po modré značce, kde je i pár kopců nahoru a dolů (tentokrát to chce pevné boty). Po hodině dojdeme do Podhradí, místa s malebnou věží a romantickou zříceninou zámku. Právě se tu konají Hradní rytířské slavnosti, je tu plno lidí v dobových kostýmech, stánků s ukázkami řemesel, hudby, hluku, a samozřejmě návštěvníků s dětmi i bez dětí. Po vynoření se z liduprázdné krajiny to působí až neskutečně. Ještě neskutečnější je ale místní kostel Dobrého Pastýře, nejstarší evangelický kostel na českém území. Dřevěný interiér, barvy, ruční malby, tři patra malovaných dřevěných lavic, nádhera. Moc času na ni ale nemám, venku praží polední slunce, a tak se znovu noříme do lesa a míříme k přehradě Bílý Halštrov, kde se pes osvěží a vykoupe si bříško. Po žluté pak vystoupáme na vrch Háj s rozhlednou, na kterou je Aš právem hrdá. Je kamenná, důstojná a krásná, je z ní skvělý rozhled a pod kupolí má i skvělou akustiku (dobrých deset minut si tam zpívám). Z Háje už je to dolů do Aše jen kousek, a my zamíříme rovnou ke “Třem lipanům”, kde se kromě jídla rozhodnu i pro velké pivo. Vypiju ho ještě dříve, než dojde na jídlo, a tak na dotaz obsluhy, zda si dám ještě jedno, seberu odvahu k ještě jednomu malému (běžně pivo téměř nepiju). Obsluha mi nicméně omylem přinese jedno velké. Protože není v půllitru, ale ve sklenici, vůbec to nezaregistruju (rozdíl mezi sklenicí o objemu 0,3 a 0,5 litru je mimo moji rozlišovací schopnost i za střízliva, natož po půl litru piva). Jirka si toho všimne okamžitě, ale mlčí a se zájmem pozoruje, jak si s pivem vedu. Obsluha si chybu uvědomí až ve chvíli, kdy nám nese účet; omlouvá se, a mně zatím opravdu jen zvolna dochází, o čem je řeč. Přestože jsem právě urvala svůj pivní rekord, cestu z restaurace zvládám v pohodě. Zato pes začne pokulhávat a zvedat levou přední tlapku, čímž nám jasně dává najevo, že už mu ty pochoďáky stačily. A tak měníme plány a slibujeme mu nedělní ráno u vody. Během soboty jsme každopádně ušli dalších 17 kilometrů po kopcovitých, ale pohodlných lesních cestách, a kromě davu lidí na slavnostech v Podhradí, hrstky lidí u odlehlé halštrovské přehrady a pár turistů v závěru na rozhledně jsme nepotkali jediného člověka.

V neděli ráno sedí u Nového rybníka poblíž Studánky jeden jediný zádumčivý rybář. Překonávám šok ze studené vody, uplavu pár temp – a vzpomenu si na Janu a její nedávný letní příběh s ranním koupáním v přírodním rybníčku. Po krk ve vodě, ale s pevnou půdou pod nohama svlékám plavky, omotávám si je kolem zápěstí, a pak plavu proti slunci, které se odráží v hladině rybníka. Rázem prožívám něco podobného, o čem pár týdny psala Jana. Kouzelná chvíle. Plná dojmů a pocitů pak Janě volám a říkám jí: “Zrovna na tebe intenzivně myslím. Hádej proč?” A ona na to: “Koupala ses nahá v rybníku!?”

Cestou do Prahy se Jirka rozhodne udělat mi ještě jednu radost a navrhne zastávku ve Františkových Lázních (nikdy jsem tam nebyla). Sám návštěvy měst nesnáší, takže si toho považuji. Dokonce kývne i na Cheb, kde jsem byla naposledy ve svých osmnácti letech. Krása chebského náměstí mi na chvíli vezme dech; sem se určitě brzy vrátím. A když půjde všechno dobře, vrátíme se i zpátky na Ašsko. Za měsíc nás čeká cesta z příhraniční Doubravy směrem na jih a pak na východ. Věřím, že než přijde zima, dorazíme ke Krušným horám.

Ingrid

Jak probíhal letošní rituál Hledání vize

Již po několik let provádím v létě zájemce rituálem Hledání vize. V našem podání je to upravená verze rituálu, který používají severoameričtí indiáni pro ukončení dospívání a vstup do dospělosti. Základem je osamocený pobyt v přírodě na jednom místě po dobu dvou dní a dvou nocí.

Letos jsme změnili prostředí a přestěhovali se do krásného střediska DoNitra v Osinalicích v severní části Kokořínska.

Setkali jsme se ráno v 9 hodin. Začali jsme prvním společným sdílením v kruhu. Každý řekl své jméno a záměr, se kterým vstupuje do celého rituálu. Pro inspiraci jsme si každý vytáhli jednu inspirační kartu od Lucie Ernestové. Při vysvětlování pravidel vzbudil největší ohlas systém práce v „indiánském čase“, kdy vůbec nepracujeme s hodinami. Když cítím, že je čas začít, začnu bubnovat na buben, ostatní se postupně dostaví do sálu a začnou bubnovat také. Až bubnujeme všichni společně, začíná další díl programu.

Odpoledne jsme si udělali mapy života (popis techniky zde). Po vzpomínkové meditaci, ve které se do vědomí promítly důležité vzpomínky, jsme začali na velké balicí papíry zakreslovat k časové ose důležité události ze života a také vzpomínky z meditace. V další části mapy se kreslí řeky, které vyjadřují, jak život tekl. Následuje graf s vyjádřením, jak jsme se v životě cítili, přehled bytostí, které náš život ovlivnily, a přehled rolí, kterými jsme za život prošli. Při vzájemném představování příběhů se ukázala velká vzájemná důvěra, která umožnila sdílet i bolavé části příběhů. Ukázalo se, že jednou z hlavních částí osobních vizí bude téma, jak pročistit vztahy v rodině a mezi blízkými.

Večer jsme ještě procházeli řízenou vizualizační meditací, ve které jsme se vypravili každý do své krajiny duše, objevili svůj strom a zažili zakořenění v zemi a rozprostření v nebi, setkali se se svými předky, kteří nám předali svá poselství, a pak si stoupli za nás a my zažili, jaké to je být na vrcholu pyramidy předků. Některým se v závěru meditace podařilo setkat se i se svými silovými zvířaty.  

Druhý den byl věnován přípravě dřeva na tři potní chýše a do kuchyně na vaření. Z blízkého lesa jsme nanosili spoustu soušek, a pak řezali, štípali a rovnali až skoro do večera. Večer byla první potní chýše. Je to forma indiánské sauny. Z pevnějších prutů je vytvořena „kostra iglú“, přes kterou se dává několik vrstev dek. Uprostřed kostry je dolík do země. Před chýší jsme rozdělali velký oheň a v něm do ruda rozžhavili 44 kamenů. Když byly hotové, šli jsme dovnitř. Kameny se načtyřikrát vnášely dovnitř do dolíku. Náš šaman Ivo Musil věnoval celý obřad potní chýše tématu odpuštění. V prvním kole, po vnesení první várky kamenů, jsme se modlili (děkovali a prosili vlastními slovy) za odpuštění sami sobě, ve druhém za odpuštění našim blízkým a za jejich odpuštění nám, ve třetím za odpuštění dalším lidem a v posledním kole za odpuštění od Boha. A ačkoli Ivův záměr byl udělat potní chýši přátelskou, i tak byla dost silná. Nejspíše to bylo tématem odpouštění. Velmi dobře nás to všechny připravilo pro další části rituálu.

Další den začal třídenní půst. Účastníci se vypravili do lesa najít své osobní místo. Některým to trvalo jen chvilku, některým asi 2 hodiny. Po návratu si účastníci uvázali 400 modlitebních pytlíčků – malých čtverečků látky, do kterých se vloží trochu tabáku a s ním modlitba (poděkování nebo přání do života). Pytlíčky se navazují průběžně provázkem na klacek. Tento rok se všem podařilo dokončit pytlíčky ještě večer, a tak se všichni mohli alespoň trochu prospat.

Ve tři hodiny v noci jsme zapálili další velký oheň s kameny pro druhou potní chýši. U ohně si účastníci zabodli do země své klacky s modlitebními pytlíčky. Dovnitř jsme šli ještě za tmy. Tato potní chýše byla rituální, a tak nebylo možné mezi jednotlivými koly vyjít ven. Tématem byly čtyři elementy – oheň, země, voda a vzduch – a jejich význam při hledání vize. Například země nese všechno pevné, hmotné a taky všechny formy. Modlitby byly tedy za dobrou formu vize a za její zdařilé provedení v hmotné realitě. Tentokrát všichni zvládli potní chýši bez větších problémů.

Po vylezení z chýše si každý vzal své věci – spacák, karimatku, plachtu, vodu a oblečení – a ve dvou skupinách jsme šli na svá místa v lese. Účastníci se museli domluvit, kdo má své místo nejblíže a v jakém pořadí co do vzdálenosti jsou další místa. První šel ten, kdo byl nejblíže, za ním šel někdo z podpůrného týmu s bubnem a druhý člověk z podpůrného týmu se sušenou šalvějí pro „vykouření a vyčištění místa“, a za ním v pořadí podle vzdálenosti další účastníci. Došli jsme na místo prvního účastníka. Nejprve musel najít čtyři kameny a vyznačit si jimi své místo tak, že umístil kámen pro stranu východní, jižní, západní a severní. Pak si tabákem vysypal kruh svého místa a cestičku na „záchod“. Nakonec si místo vykouřil kouřící šalvějí. Druhý účastník v pořadí se stal vedoucím a zavedl nás na své místo. Postupně se takto na své místo dostali všichni. Zajímavé je, že jeden účastník byl na východní straně od Osinalic, a všichni ostatní na západní straně kousek od sebe na navzájem, přestože svá místa hledali každý sám a jinou cestou.

Na místě byli účastníci den, noc, druhý den a druhou noc. První den bylo chladno a přišel docela velký déšť, ale všichni se s ním vypořádali bez větších problémů. V noci se někteří trochu báli, ale i noc proběhla bez problémů. Druhý den bylo pro změnu hodně teplo a jasno. Druhá noc byla již ve znamení očekávání rozbřesku a cesty zpět. Nikdo nezaspal, a tak všichni dorazili brzy k potní chýši.

Někteří z účastníků celé dva dny nepili vodu, někteří jen trochu.

Podpůrný tým udržoval po celou dobu malý oheň, který hořel na podporu účastníků. Bylo to pro nás docela náročné, střídat se celé dny a noci u ohně a udržovat ho za každého počasí. Druhý den večer jsme připravili hranici pro ohřátí kamenů pro třetí potní chýši. Oheň jsme zapálili chvíli před rozedněním a kameny byly připraveny akorát včas.

Potní chýše byla pro dokončení vize. Zvláště pro ty, kteří po celou dobu na místě nepili, byla dost náročná. První voda k pití se k nim dostala až po prvním kole chýše. Druhé a třetí kolo bylo náročné, po čtvrtém se některým ani nechtělo ven.

Po prvním jídle a chvíli odpočinku začalo dvoudenní sdílení zážitků z lesa. Napřed to byly spíše obecné popisy, jak svá místa hledali, jak se vázali pytlíčky, jak se jim na ně šlo, co se dělo na místě. Postupně se sdílení dostávalo do hloubky. Stejně jako v předchozích letech účastníkům málo přicházelo „CO“ mají dělat, ale spíše se skládala mozaika jejich „JAK“.

Jak se jejich „JAK“ a případně „CO“ bude promítat v životě, zjistíme za necelé dva měsíce na integračním setkáním opět v Osinalicích.

Pro mne osobně byl celý týden hodně náročný. Bylo třeba neustále držet velkou pozornost a vnímat, co se u jednotlivých účastníků děje, co sdílejí v kruhu i jak se modlí a co říkají v potní chýši. Ani jejich pobyt v lese nebyl pro mne oddychovým. Jednak jsem skrze své tělo „naciťoval“, co se s účastníky děje, a jednak běžely nějaké mé procesy, které se nejvíce projevily snem, který mne vylekal. Napřed jsem si myslel, že se něco děje s někým z účastníků, ale pak se ukázalo, že šlo o vyrovnání se s dopady smrti mého otce před několika lety.

Více o vývoji člověka se můžete dočíst v našich knihách na stránce Ke stažení.

Jan František

    

Naše kniha je k dispozici i v papírové podobě

V tomto týdnu se naše kniha posouvá do další etapy svého života. Její elektronickou verzi si stáhlo již mnoho lidí. Jedním z nich byl i můj kamarád Lukáš Glimmer. Kniha ho zaujala. Protože má vlastní profesionální studio a velkou průmyslovou tiskárnu, rozhodl se připravit mi překvapení a knihu jednou vytiskl. Použil recyklovaný papír a ekologické inkousty. Výsledek byl moc pěkný. Já sám čtu knihy mnohem raději v papírové formě, a tak jsem začal zjišťovat, zda by bylo možné knihu vytisknout levně, tak, aby se dala i u papírové verze použít naše filozofie oceňování.

A podařilo se to. Za 126,- Kč si nyní můžete objednat naší knihu Cesta (ne)obyčejného člověka 1 ve formátu A5 s lepenou vazbou. Tato cena (která je srovnatelná s tím, kdybyste si knihu vytiskli doma na domácí tiskárně) zahrnuje tisk ekologickým inkoustem na recyklovaný papír v paperbackové vazbě a přiměřený provozní zisk tiskárny. V podstatě si za těchto 126,- Kč objednáte hromádku svázaného a potištěného papíru. Neplatíte za obsah, protože v ceně nejsou obsaženy autorské poplatky.

I pro papírovou verzi platí, že obsah nabízíme zdarma. Energii autorům začněte vracet až ve chvíli, kdy vám kniha přinese užitek, třeba poté, kdy nějaké cvičení budete dělat po tři týdny, a zjistíte přitom, že jste se pozitivně změnili. Energii i za papírovou verzi můžete vracet těmito způsoby: 

• Pošlete finanční obnos autorům ve výši ekvivalentní vašemu užitku na bankovní účet Jana Bíma číslo 2000925264, kód banky 2010. 
• Pošlete stejně velký obnos na charitativní účely nebo někomu, o kom víte, že mu peníze momentálně chybí. 
• Udělejte dobrý skutek ve vašich očích ekvivalentní vašemu prospěchu z této knihy.  
• Zvolte libovolnou kombinací výše popsaného.

Důležitá je ona „ekvivalentní výše“. Měřit ji můžete jen tehdy, pokud již k nějakému užitku došlo. Horním limitem jsou vaše finanční či jiné možnosti (nemůžete dát, co nemáte). Ve výsledku tedy za tyto informace nemusíte dávat nikomu nic, a taky můžete na uvedený účet či na jiné účty poslat třeba miliony korun, když u vás došlo k „obrovskému“ užitku.

                                                                                                                                           Jan František

  

Jak si užít léto

Když přijde řeč na oblíbené roční období, léto bývá jednoznačným favoritem. Má totiž spoustu předností: svěží rána, vstávání za světla, teplo, volnější tempo, letní šaty, lehké jídlo, lehkost bytí a dlouhé večery, kdy je radost potkat se s někým venku u sklenky vína. Jak se ale týdny přehoupnou do srpna, léto se krátí, dříve se stmívá, škola volá a přibývá povzdechů, že jsme si ten letní čas ani nestihli užít. Taky máte ten pocit? Pak pro vás mám příběh, který vás přenese zpět do intenzivního léta.

Potkala jsem se předevčírem s Janou, jednou z mých blízkých lidí, a nad sklenkou růžového vína jí položila konverzační otázku: „Tak co, jak si užíváš léto?“  Řekla mi: „No, letos je to jiné než předchozí roky ...“ „Jak to myslíš, jiné?!“, ptám se. Vyprávěla mi příběh, který mě nadchl. A pak souhlasila, že ho i sepíše. Tady je:

„V polovině června jsem doma prohlásila, že léto je krátké, vždycky hodně rychle uteče a já si ho ani pořádně neužiju. Dcera se na mě vážně podívala a řekla mi: "Poslyš, mami, vždyť ještě ani nezačaly prázdniny. Neprogramuješ ty si to náhodou?" V té chvíli mi došlo, že ta holka má pravdu. Vždyť já si to vlastně programuju sama! Jakmile mi to došlo, rozhodla jsem se to změnit, a začala si opakovat afirmaci „Léto je dlouhé a já si ho užívám plnými doušky“. Ale co pro mě vlastně znamená naplno si užít léto? Jaká je moje představa léta, co je ta esence? Slunce, voda, les, letní krajina, spaní pod hvězdnou oblohou, a taky cestování, dlouhé večery a brzká rána - ano, to je moje léto. A co můžu udělat pro ten pocit, že léto je dlouhé a já si ho plně užívám? Vtom mě to napadlo: Jednou týdně si přivstanu a brzo ráno se zajedu vykoupat do nedalekého rybníka, jen tak. A hned jsem to taky udělala.

Je krásné, svěží, slunečné, časné letní ráno. A já jsem právě dorazila k rybníku. Nikde nikdo. Den se teprve probouzí, ranní vzduch je chladný a voňavý. Ptáci zpívají o sto šest, vodní hladina se leskne a odráží se v ní ranní slunce. Obcházím rybník po cestičce až dozadu, tam, kde nikdo není. Vklouznu do rybníka jen tak, bez plavek. Voda je teplá, jemná, hladká, živá a měkoučká. Hladí mě laskavě po celém těle. Hladina je poseta bublinami odrážejícími sluneční světlo. Jsou jako malé zářící lampiónky. Plavu mezi nimi pomalu, opatrně je rozhrnuji rukama, a ony praskají a světlo se z nich rozprskává. Plavu v tom světle, v té měkké sametové vodě, a cítím se být součástí toho všeho, součástí toho letního dne.

Osvěžena vylézám na břeh a ještě chvíli pozoruji krásu kolem. Pták letí těsně nad hladinou, z vody vyskočí ryba, a tam dokonce plave nějaké zvíře! Zvědavě ho pozoruji, už vidím esovitý pohyb na hladině... aha, tak to bude had, možná užovka ... a plave směrem ke mně ... Zatrne ve mně, hadů jsem se vždycky bála. Zůstávám ale v klidu sedět a jenom pozoruji, jak užovka vylézá na břeh do trávy. Cítím v sobě hluboký klid a harmonii.

Do práce přijíždím včas. Energie a otisk tohoto letního rána je tak intenzivní, že ho v sobě cítím ještě několik dalších dní.

Následují i další ranní koupání, a i když je to pokaždé krásné, žádné už není tak silné a intenzivní, jako to první. Nadále ale naplňuji svoji vizi léta - léto je dlouhé a já si ho naplno užívám.“

Přejeme vám s Janou krásné, dlouhé léto. Kéž si ho užijete stejně intenzivně - a po svém :-)

A pokud vás zajímá téma afirmací, můžete si o něm přečíst i v naší knize.

                                                                                                                                  Autor: Ingrid