Většina
lidí, které znám, miluje cestování, i když si pod tím každý představuje něco
jiného. Někdo exotiku, někdo poznávání cizích měst, někdo cestu k moři a někdo jakýkoli
výlet za hranice všechních dnů. Pro mě cestování
zpočátku znamenalo cesty vlakem a pak pěšky s rancem na zádech po česko-slovenském
území (prázdniny byly dlouhé a hranice pevně dané). Po revoluci tu náhle byla k
objevování celá Evropa a kromě pěších výprav přibyly i cesty autem, letadlem
anebo lodí. Evropu objevuji dodnes (ostatní kontinenty jsou na mě příliš
daleko), posledních pár let mě ale znovu těší a naplňuje procházet a objevovat
krajinu a místa v Česku. A ač jsem toho už dost prošla, pořád je tu minimálně
stejně tolik míst, kde jsem ještě nebyla, a přibývá i těch, kam se chci ještě
někdy vrátit. Taky jsem už dospěla do věku, kdy se slovy “jednou / možná”
zacházím uvážlivěji, a když něco opravdu chci udělat, dlouho to neodkládám a
udělám to.
Před
časem jsem se rozhodla, že obejdu Českou republiku podél hranic. Tedy ne
najednou, ale postupně během dvou až třídenního putování s frekvencí cca jedno
putování měsíčně. Tím pádem je to plán tak na dva až tři roky. Můj manžel
Jirka, když jsem mu o tom řekla, prohlásil, že to je dobrý nápad a že jdou se
psem se mnou. Nedávno ušel dobrých 1000 km na cestě do Santiaga de Compostela,
o putování ví tudíž úplně všechno a po cestě alespoň dohlédne na to, abych
nebloudila. Vítám to.
Ideální
mi přišlo začít od “A”, na západě, v Aši. Dorazili jsme sem poslední srpnový
čtvrtek navečer, v patách psa, v batohu mapu, v hlavě plán. A i když páteční tropické ráno láká spíš někam k vodě, disciplinovaně se vydáváme na výpravu podél
hranic, a to po cestě, která vede podél bývalé signální stěny. Až na pár
lomených zatáček je rovná jako podle pravítka a skýtá rozhled po dnes
už malebné krajině bez ostnatých drátů. A je liduprázdná. Slunce pálí, stromy
podél cesty ale poskytují občasný stín, a navíc fouká vítr. Ten také roztáčí
vrtule větrných elektráren rozmístěných v krajině (když
stojíme pod nimi, slyšíme šum svistu J). Pes statečně šlape a já si užívám lehkost bytí; Jirka nese všechno
potřebné, a tak mám na starosti jen sebe a psí vodítko.
První
odbočka ze signálky nás zavede k Mostu přátelství, dřevěné lávce nad Újezdským
potokem. Zaniklá obec Újezd/Mähring, která tu v podobě několika domů, školy,
hospody a mlýna stávala ještě v 50. letech, byla se zemí srovnána zřejmě
dokonale, protože tu po ní dnes (kromě několika obrázků na informačních
tabulích) není ani památky. Mám kamaráda,
který žije a pracuje ve vojenském prostoru Doupov, kam za ním nějakých 30 let
jezdím. A ač to tam pro mě při prvních návštěvách bylo téměř k neunesení, naučila
jsem se vnímat, jak se krajina postupně zaceluje, příroda si bere zpátky území,
které si lidé přisvojili, a energie těch míst se postupně vyrovnává. I tady mám
pocit, že česko-německý most, který byl v roce 2008 postaven jako gesto dobré
vůle sousedů z obou stran hranic (most zdobí i symbol spojených rukou), odvedl kus dobré práce a místo působí docela optimisticky.
Druhá
odbočka nás dovede k nejzápadnějšímu bodu Česka. Znovu se potkáváme s Újezdským
potokem (roztroušené chalupy zaniklé obce Újezd sahaly až sem), a ač je tohle
místo s hraničním patníkem z roku 1844 od Mostu přátelství jen kousek, je
poněkud pusté a o poznání melancholičtější. Pes si ale užívá potoka se stejnou
radostí jako před půl hodinou.
Signálka
nás po patnácti kilometrech dovede na rozcestí k Trojstátí. Zvažujeme psovy
možnosti. Ne že by vypadal dvakrát nadšeně, nevypadá ale ani strhaně, a tak se
vydáváme další tři kilometry k místu, kde se potkávají historické hranice mezi
Čechami, Bavorskem a Saskem. Až do roku 1989 to bylo zároveň rozhraní mezi ČSSR,
NDR a NSR (něco pro pamětníky J) a začínala tu
"železná opona”. Potkáváme tu i první (a pro dnešek poslední) turisty (celkem
šest). Místo je členité, s dřevěnými chodníky a můstky přes průzračnou a rychle
plynoucí říčku Rokytnici, ve které jsou prý při troše štěstí ke spatření i
pstruzi. Nás ale začíná tlačit čas (vlak, který spojuje blízké Hranice s Aší,
je unikátní tím, že jezdí jen jednou denně, a to v 17:13; máme tedy jen jednu
šanci.) Sotva se pes osvěží v říčce, vydáváme se na cestu zpět ke křižovatce se
signálkou, a pak “Cestou kamenů” k městečku Hranice. V Hranicích stíháme i
jedno pivo, a pak zamíříme k nádraží, kde na poněkud zpustlé trati čeká
nablýskaná Regionova. Jsme téměř jediní cestující, po cestě ale pár lidí
přistoupí a v Aši nás pak vystupuje asi deset. Míříme ke “Třem lipanům” na
pořádné jídlo, u kterého rekapitulujeme den. Část od Aše podél západní hranice
až k severnímu bodu máme za sebou, vyrazili jsme kolem desáté ranní, teď je
šestá odpolední a v nohách máme 28 kilometrů (které jsem vzhledem k vlídnému
terénu v pohodě ušla v trekových sandálech). Chválím psa za jeho výkon i osobní
nasazení a slibuji mu, že zítra toho bude méně a že půjdeme téměř celou cestu
lesem. Vypadá, že by to šlo.
Druhý
den dojedeme autobusem z Aše do Hranic a vydáváme se na východ (ulice nese
příznačný název “Ruská”) do Krásňan a ke státním hranicím. Těsně před hranicí
uhýbáme na jih a noříme se do lesa. Čeká nás další pravítkově rovná cesta
lesním průsekem, a pak cesta po modré značce, kde je i pár kopců nahoru a dolů
(tentokrát to chce pevné boty). Po hodině dojdeme do Podhradí, místa s malebnou
věží a romantickou zříceninou zámku. Právě se tu konají Hradní rytířské
slavnosti, je tu plno lidí v dobových kostýmech, stánků s ukázkami řemesel,
hudby, hluku, a samozřejmě návštěvníků s dětmi i bez dětí. Po vynoření se z
liduprázdné krajiny to působí až neskutečně. Ještě neskutečnější je ale místní
kostel Dobrého Pastýře, nejstarší evangelický kostel na českém území. Dřevěný
interiér, barvy, ruční malby, tři patra malovaných dřevěných lavic, nádhera. Moc
času na ni ale nemám, venku praží polední slunce, a tak se znovu noříme do lesa
a míříme k přehradě Bílý Halštrov, kde se pes osvěží a vykoupe si bříško. Po
žluté pak vystoupáme na vrch Háj s rozhlednou, na kterou je Aš právem hrdá. Je
kamenná, důstojná a krásná, je z ní skvělý rozhled a pod kupolí má i skvělou
akustiku (dobrých deset minut si tam zpívám). Z Háje už je to dolů do Aše jen
kousek, a my zamíříme rovnou ke “Třem lipanům”, kde se kromě jídla rozhodnu i
pro velké pivo. Vypiju ho ještě dříve, než dojde na jídlo, a tak na dotaz
obsluhy, zda si dám ještě jedno, seberu odvahu k ještě jednomu malému (běžně
pivo téměř nepiju). Obsluha mi nicméně omylem přinese jedno velké. Protože není
v půllitru, ale ve sklenici, vůbec to nezaregistruju (rozdíl mezi sklenicí o
objemu 0,3 a 0,5 litru je mimo moji rozlišovací schopnost i za střízliva, natož
po půl litru piva). Jirka si toho všimne okamžitě, ale mlčí a se zájmem
pozoruje, jak si s pivem vedu. Obsluha si chybu uvědomí až ve chvíli, kdy nám
nese účet; omlouvá se, a mně zatím opravdu jen zvolna dochází, o čem je řeč.
Přestože jsem právě urvala svůj pivní rekord, cestu z restaurace zvládám v
pohodě. Zato pes začne pokulhávat a zvedat levou přední tlapku, čímž nám jasně
dává najevo, že už mu ty pochoďáky stačily. A tak měníme plány a slibujeme mu
nedělní ráno u vody. Během soboty jsme každopádně ušli dalších 17 kilometrů po kopcovitých,
ale pohodlných lesních cestách, a kromě davu lidí na slavnostech v Podhradí,
hrstky lidí u odlehlé halštrovské přehrady a pár turistů v závěru na rozhledně jsme
nepotkali jediného člověka.
V
neděli ráno sedí u Nového rybníka poblíž Studánky jeden jediný zádumčivý rybář.
Překonávám šok ze studené vody, uplavu pár temp – a vzpomenu si na Janu a její nedávný letní příběh s ranním koupáním v přírodním rybníčku. Po krk ve vodě, ale s
pevnou půdou pod nohama svlékám plavky, omotávám si je kolem zápěstí, a pak plavu
proti slunci, které se odráží v hladině rybníka. Rázem prožívám něco podobného,
o čem pár týdny psala Jana. Kouzelná chvíle. Plná dojmů a pocitů pak Janě volám a říkám jí: “Zrovna na tebe intenzivně myslím. Hádej proč?” A ona na to:
“Koupala ses nahá v rybníku!?”
Cestou
do Prahy se Jirka rozhodne udělat mi ještě jednu radost a navrhne zastávku ve
Františkových Lázních (nikdy jsem tam nebyla). Sám návštěvy měst nesnáší, takže
si toho považuji. Dokonce kývne i na Cheb, kde jsem byla naposledy ve svých
osmnácti letech. Krása chebského náměstí mi na chvíli vezme dech; sem se určitě
brzy vrátím. A když půjde všechno dobře, vrátíme se i zpátky na Ašsko. Za měsíc
nás čeká cesta z příhraniční Doubravy směrem na jih a pak na východ. Věřím, že
než přijde zima, dorazíme ke Krušným horám.
Ingrid
Žádné komentáře:
Okomentovat