Území mezi Krnovem a Třincem je dalším úsekem cesty, který jsme se rozhodli projet na kole. Turistických stezek je tu jen málo, cyklostezky jsou tu ale pohodlné a dobře značené a vedou přímo po hranicích nebo v jejich těsné blízkosti. Trasa vede po rovině nebo mírně z kopce a kopíruje ji vlaková trať.
Do Krnova jsme dojeli autem, i když by bylo ideální přijet sem vlakem; brali jsme s sebou ale Bondyho a cesta s ním a se dvěma koly je autem přece jen o dost jednodušší. A ačkoli se tu nabízela varianta dojet každý den na kole do cílového místa a vrátit se vlakem pro auto, Jirka se rozhodl zůstat u varianty “pojedeme ti s Bondym naproti”. Není se co divit, na kole jsou se mnou problémy: do kopce kolo vedu, z kopce brzdím, furt se zastavuju a fotím, na konci dne fňukám, že mě bolí zadek, a navíc nedbám na dobré rady zkušenějšího cyklisty (Nejčastější rada: “Přehoď si!”). Je tudíž jasné, že půl dne se mnou za takových podmínek bohatě stačí. Druhou půlku dne si může zkušený cyklista užívat kýžené svobody (a já taky J)
Cesta z Krnova do Opavy vede po cyklostezce 55 nejprve kolem Petrova rybníka a pak malebnou krajinou mezi řekou Opavou a železniční tratí. Cesta je to překrásná a jet po ní za slunného sobotního dne pro mě byla čirá radost (zvlášť když jsem si mohla po libosti zastavovat a fotit). Myslím si, že to je další úsek, kde lze snadno přesvědčit necyklistu, že i kolo má své čaro J
V Opavě jsem se potkala s Jirkou a pokračovali jsme přes Chlebičov a Oldřišov do Hněvošic, přes Kobeřice a Rohov do Sudic, a pak přes Strahovice do Chuchelné. Tady už cyklostezky vedou většinou po málo frekventovaných dopravních silnicích. V Hněvošicích stojí za pozornost dva kostely: dřevěný kostelík na místním hřbitově, který pochází z roku 1730, a moderní kostel Krista Dobrého Pastýře, který byl postaven v 90. letech 20. století a který pojme až 600 lidí. Nad Sudicemi se pak tyčí monumentální bazilika sv. Jana Křtitele z počátku 20. století, která zmenšenou kopií Dómu v Kolíně nad Rýnem a před níž jsem stála v úžasu, kde se tady něco takového vzalo.
Z Chuchelné jsme se autem vrátili do Opavy a setkali se tu s příbuznými, které vídáme vzhledem ke vzdálenosti našich bydlišť méně často, než bychom chtěli. Slíbili jsme si, že to napravíme a budeme se potkávat aspoň jednou za rok.
V neděli ráno mě Jirka zanechal v Chuchelné a vydali se s Bondym autem do Karviné. Já jsem vyrazila po cyklostezce 6052 do obce Píšť, kde mě zaujal místní kostel sv. Vavřince s mariánským poutním místem v těsném sousedství. Do kostela jsem vešla uprostřed nedělní mše a tak nebyla možnost příliš se tu rozhlížet, zato jsem ale měla příležitost pozdravit se s místními lidmi navzájem znamením pokoje. Po cyklostezce 6091 jsem pak pokračovala přes Hať do Šilheřovic, kde jsem chvíli pobyla mezi letitými stromy v podzimních barvách v místním zámeckém parku. Ze Šilheřovic jsem po cyklostezce G dojela na předměstí Ostravy do Antošovic, po místní lávce překlenula Odru a dojela do Bohumína. Tady jsem se sešla s Jirkou a s Bondym a zašli jsme na oběd do místní řecké restaurace. Pak jsme přešli přes železniční lávku (vynést a snést kolo a psa po zdejších schodech není zrovna jednoduché, ale přejít zdejší rozsáhlé kolejiště po téhle lávce, která je technickou památkou, rozhodně stojí za to), za lávkou jsme dojeli k cyklostezce 6057 a pokračovali po ní přes Dolní Lutyni do Dětmarovic, a pak podél řeky Olše přes Lázně Darkov do Karviné.
Cyklostezka podél Olše je sama o sobě estetickým i sportovním zážitkem a je evidentně hodně oblíbená; v neděli odpoledne se po ní proháněly stovky lidí. Když jsme kolem páté hodiny odpolední dorazili do Karviné k hotelu Sport, kde jsme byli tu noc ubytovaní, měla jsem toho tak akorát. Centrum Karviné mě ale překvapilo tím, jak moc je hezké, a sešli jsme se tu na večeři s kamarády, kteří bydlí poblíž. Na fyzickou únavu jsem tak po pár minutách zapomněla.
Třetího dne nás čekala cesta do Třince a Jirka se protentokrát rozhodl, že pojedeme spolu. Ráno tedy odvezl auto do Třince a vrátil se do Karviné vlakem; s Bondym jsme ho tu věrně čekali na nádraží. Na cyklostezce 6257 jsme byli v pondělí dopoledne téměř sami a cesta podél řeky Olše byla stejně romantická jako den předtím. Po pár kilometrech se ale cyklostezka napojila na silnici 67 a romantika skončila. Silnice je frekventovaná a i když cyklostezka vede po okraji samostatným pruhem, není to nic příjemného. V Loukách cyklostezka odbočí na druhou stranu železniční trati a pokračuje po méně frekventované silnici. Zaujal mě tu Kostel sv. Barbory z roku 2000; stavba má tvar slzy a symbolizuje prý smutek bývalých rodáků Louk nad devastací krajiny a ztrátou rodných domů kvůli důlní činnosti. Místní silničky nás pak dovedly přes Chotěbuz do Českého Těšína, odkud jsme pokračovali po cyklostezce 10 opět kolem řeky Olše do Třince.
Závěrečných 5 km před Třincem je cesta pro cyklisty - drsňáky: cyklostezka vede po kraji silnice 468, kolem frčí kamiony a člověk má co dělat, aby se udržel v sedle. Dojezd do Třince podél železáren je pak silným industriálním zážitkem; tohle je město pro opravdové chlapy J Když ale vydržíte a dojedete Jablunkovskou ulicí do centra, zjistíte, že i v Třinci se dá žít v poklidu a v zeleni (industriální tvář města nás ale fascinovala výrazně víc).
Jakkoli je Třinec impozatním průmyslovým městem, oblopuje jej neméně impozantní, málo zalidněné a pro mě tajemné pohoří Slezských Beskyd. Věřím, že mi letošní plány vyjdou a že odtud ještě před koncem roku dojdeme pěšky k nejvýchodnějšímu bodu České republiky a k Trojmezí mezi Českem, Polskem a Slovenskem.
Ingrid
Žádné komentáře:
Okomentovat