Cesta podél hranic – den 42. až 44: Na kole z Bílé Vody přes Mikulovice, Głuchołazy, Osoblahu, Slezské Rudoltice a Město Albrechtice do Krnova (7. – 9. září 2018)

            Putovat z Bílé Vody podél hranic směrem na východ není jednoduché: pěších cest je málo, a když už tu jsou, tak povětšinou asfaltové. Zato cyklostezek je tu dost a často vedou přímo po hranicích. A tak i když raději chodím pěšky, v tomhle úseku naší cesty bylo jednoznačně lepší sednout na kolo. Navíc s námi mohl jet i Bondy, který toho poslední dobou tolik neujde, ale kolo zvládá “levou zadní” (s Jirkou jezdí v košíku na nosiči od doby, kdy byl štěně).  

            Třídenní cestu jsme si původně rozplánovali tak, aby se z místa, kam na kole na konci dne dojedeme, dalo vlakem vrátit pro auto. Pak se ale Jirka rozhodl pro variantu “pojedeme ti s Bondym naproti”, a já si tak kromě kola musela poradit s orientací v terénu. V Česku mi pomáhaly mapy.cz, v Polsku ale nezbývalo než spolehnout se na mapu papírovou a probudit v sobě pradávný cit pro to, kde je sever.

             První den cesty byl naprosto pohodový. Jirka mě vyložil z auta v Bílé Vodě kousek od léčebny a odjel s Bondym do Nové Vsi u Mikulovic. Já jsem sedla na kolo a vydala se po cyklostezce č. 6041 k Javorníku. Počasí bylo nádherné, cesta plynula po rovině nebo z kopce, ležel na ní zbrusu nový asfalt a téměř nikdo po ní nejezdil. Většinu cesty jsem tu byla jen já na kole a půvabná krajina kolem. V Javorníku jsem se zajela podívat na krásnou štíhlou budovu Kostela sv. Kříže na místním hřbitově, a pak pokračovala dál přes Bernartice do Vidnavy. Tady jsem potkala Jirku s Bondym, sedli jsme si tu na náměstí na zahrádku restaurace Jannis a dali si řecké jídlo – papriky plněné sýrem. O obsluhu zahrádky se s grácií staral sám řecký majitel, jídlo bylo výborné a celkově to byl natolik příjemný oběd, že na něj vzpomínáme dodnes J Po cyklostezce 6041 jsme pak pokračovali až k Mikulovicím, kousek před nimi jsme odbočili na 6042 a dojeli do Nové Vsi, kde jsme měli domluvený nocleh na Škárkovic statku. Nabízejí tu ubytování v prostorném apartmánu s kuchyní, koupelnou a samostaným vchodem, obklopené zahradou plnou stromů a domácích zvířat. V nabídce je i snídaně z domácích zdrojů, na kterou rovněž hned tak nezapomenu. Přišlo mi to jako skvělé místo pro menší děti z města; pro ty větší tu je letiště (fakt!J), hasičské minimuzeum, romantický kamenný most přes místní železniční trať a Jeseníky na dosah.

            Druhý den jsem trhla svůj osobní rekord a urazila dobrých 70 km. Jirka se psem odfrčeli autem do Jindřichova, já se vydala kolem železniční zastávky Hradec – Nová Ves po cyklostezce 54 k hraničnímu přechodu Mikulovice/Głuchołazy, a odtud pak hurá do Polska! Cyklostezka tady vede vcelku rušnou dopravní silnicí, do Głuchołaz ale je to natolik do kopce, že jsem kolo vyvedla vzhůru po přilehlém chodníku. V Głuchołazích silnice naopak pokračuje dva kilometry hodně z kopce a já doufala, že jedu dobře a nebudu se muset vracet. Za mostem pak cyklostezka odbočuje doprava podél potoka a vyústí do ulice Powstańców Śląskich, z níž pak odbočí ke Konradówu. Na věži konradówského Kostela sv. Krista Krále mě překvapily hodiny, jejichž ručičky zaujímají tvar kříže bez ohledu na reálný čas. 

        S mapou v hlavě a mírným váháním na každé křižovatce jsem projela Skowronków a Jarnołtówek a odtud pak dojela po silnici do Pokrzywne. Tady jsem se sešla s Jirkou a  další orientaci v cizí zemi s radostí přenechala na něm. Pokračovali jsme do Wieszcsyne a pak po cyklostezce a částečně i po červené značce do Trzebiny. Cesta vede přes les, z větší části je kamenitá a hodně to po ní drncá. Z Trzebiny pokračuje cyklostezka moc hezkou krajinou do Krzyżkowic, opět je ale kamenitá až běda a na rozhlížení se kolem člověku téměř nezbývá kapacita. Když jsme konečně dorazili na hraniční přechod Krzyżkowice/Hlinka měla jsem jízdy plné zuby a toužila po jídle a odpočinku. Jirka navrhoval zajet ještě kousek vpravo do Slezských Pavlovic, jako že tamtudy je to opravdu podél hranic, já se ale rozhodla vyrazit přímo do Osoblahy a zaparkovat v první restauraci, kterou potkáme. Jmenovala se Nostalgie a poskytla nám vše potřebné včetně sezení venku pod slunečníkem. Najedená a s pivem po pravici jsem si pak otevřela mapu – a zjistila, že do těch Slezských Pavlovic opravdu musíme zajet, protože to je nejsevernější bod osoblažského výběžku a kdybych  ho vynechala, tak bych toho litovala (Jirka mě šetřil a větu “já jsem ti to říkal” pronesl jen jednou). Zajeli jsme si tedy 5 km do Slezských Pavlovic a 5 km zase zpátky a já litovala až později, kdy se ujeté kilometry přehouply přes 60. 

             V Osoblaze jsme se ještě dojeli podívat na úzkokolejku, a pak vyrazili po cyklostezce 6116 do Českých Rudoltic. Tady by bývalo bylo ideální přespat, jenže když jsem domlouvala ubytování, měli plno; čekalo nás tedy dalších 16 km přes Horní Povelice, Liptaň a Třemešnou do Jindřichova. Slunce pálilo, silnice vedla kopcovitou krajinou, moje tempo odpovídalo trochu rychlejší želvě a Jirka začínal mít obavy, zda dojedeme za světla. V Třemešné jsem se dožadovala přestávky, slunce se pomalu klonilo k obzoru a Jirkovi došla trpělivost. Zaparkoval mě na lavičce u místního kostela a vydali se s Bondym na těch posledních 8 km do Jindřichova beze mně. Měla jsem za úkol počkat, až pro mě přijedou autem. Netrvalo jim to ani půl hodiny; i tak jsem ale stihla najít místní hospodu a vypít malé pivo. V Jindřichově jsme měli domluvené ubytování v Jindřichovském dvoře, což je místo především pro milovníky koní. Pokoj v samostaném objektu byl mnišsky skromný, horká sprcha mě ale dostala do kondice a zvládla jsem i večerní procházku se psem.  

            Ráno mě Jirka dovezl autem zpět do Slezských Rudoltic a odjel do Krnova. Já jsem se vydala po cyklostezce 6116 do Města Albrechtic. Cesta vede nejprve po silnici, poté polní cestou a pak po rozbité asfaltce přímo po hranicích až k obci Pelhřimovy, která na české straně po válce zanikla. Dochovala se ale ruina gotického kostela sv. Jiří z 15. století, o jehož opravu nyní usiluje Hnutí Duha Jeseníky. Přes obec Piskořov jsem pak šťastně dorazila do Města Albrechtic, kde na mě čekali Jirka s Bondym. V místní kavárně Residence jsme si chvíli sedli a občerstvili se. Pak jsme vyrazili po cyklostezce č. 55, která vede podél říčky Opavice přímo po hranicích až do Krnova. Asi tak uprostřed téhle příjemné a malebné cesty leží zámek Linhartovy. Tady čekalo pragocentrickou návštěvnici opravdové překvápko: mezinárodní výstava holotropního umění. Obrazy Martiny Hoffmann, Stanislava Grofa a Brigitty Grof tu visely pospolu s obrazy českých umělců, smělo se sem se psem a na nádvoří kromě stolků a židlí k posezení stála termoska i s kávou za dobrovolnou cenu. Když jsme pak dorazili do Krnova, bylo mi to skoro líto, že nejedeme dál až do Opavy L

             Díky těmhle třem dnům vím, že pro mě cesta na kole může být (skoro) stejně pěkná jako cesta pěšky. S trochou snahy a vytrvalosti bych mohla během příští výpravy dojet až do Třince. Zvlášť když je to téměř po celou dobu z kopce J   

                                                                                                                                        Ingrid