Konec roku svádí k bilancování a konec poutnické sezóny pár týdnů před koncem roku na mě působí zrovna tak. Navíc mám každý rok ambice zakončit naše putování podél hranic něčím symbolickým. Loni jsem si přála vylézt před koncem roku na Sněžku; nakonec to nevyšlo, a pak se mnou prý přes zimu nebylo k vydržení. Letos nám to co do vzdálenosti hezky vycházelo k nejvýchodnějšímu bodu České republiky. Předpověď počasí sice věštila vytrvalý déšť, Jirka ale souhlasil, že pokud nedorazí vichřice nebo padající trakaře, vypravíme se na cestu (asi to se mnou tu loňskou zimu bylo opravdu zlé). A tak jsme se na konci října vydali k hranicím zdolat úsek, který bude v letošním roce zřejmě poslední.
Do Třince, kam jsme před pár týdny dojeli na kole, jsme přijeli v pátek pozdě večer vlakem. Ráno jsme se vydali od nádraží Třinec centrum po žluté značce, minuli třineckou nemocnici a došli k červené značce, které jsme se pak drželi až k rozcestí pod chatou Čantoryjí. Odtud jsme pokračovali po žluté k chatě na Čantoryji. Počasí toho dne výletům dvakrát nepřálo, i tak jsme ale museli ve zdejší restauraci o místo málem zabojovat. Polévka zvaná žurek podle polského receptu byla moc dobrá a Jirkův guláš údajně též. Od chaty jsme se vydali k vrcholu Velké Čantoryje a k místní rozhledně, ze které je moc hezký rozhled přes celé Slezské Beskydy. Když jsme vystoupali nahoru, byla tu dobrá desítka lidí; do kraje se ale nikdo nerozhlížel. Všichni fotili sami sebe na rozhledně. Všimla jsem si toho, protože mi překáželi ve výhledu J
.
Z Velké Čantoryje jsme se vydali tentokrát po polské červené, která odtud pokračuje přímo po hranicích. Kolem jedné hodiny odpolední přišel déšť a pršelo pak až do neděle, cesta byla ale pohodlná a šlo se po ní dobře. Přes Sošov (místo s krásnými výhledy na polskou stranu), Česlar, Malý Stožek a Velký Stožek jsme kolem čtvrté hodiny došli k polské chatě pod vrcholem Velkého Stožku, kde jsme měli domluvené ubytování. Tahle chata je pravá poutnická “útulna”; vybavení je prosté, k dispozici kavalec, polštář a dvě deky (citlivým povahám se bude hodit vlastní spacák), v pokoji umývadlo, v suterénu sprchy, elektrické zásuvky na chodbě. Chata má několik pater a je poměrně rozhlehlá, přesto byla plná po strop a kromě turistů tu byla i hromada děcek ve věku kolem 16 - 18 let (asi nějaký oddíl nebo školní třída). Na chodbách halekala polština, tvořily se fronty na schody, na sprchu, na wc i na zásuvky a děcka se bavila a pěla s kytarou až do půl druhé do rána (zpívali nádherně a s opravdovým nasazením). Bylo štěstí, že jsme se sem vůbec vešli; o ubytování je na téhle trase opravdu nouze a já jsem jej domlouvala telefonicky pouhé dva dny předem. Personál mluví polsky, česky ale rozumějí a platit se dá kartou nebo prý i v českých korunách. Pokoj pro dva stál 96 zlotych (cca 600 Kč) a večeře pro dva (polévka, jídlo, pivo) stála téměř stejně. Lze si tu koupit i snídani ráno před cestou, tuhle možnosti jsme ale nevyužili; restaurace otevírala v osm a my jsme chtěli vyrazit o trochu dříve (díky změně času bylo už před osmou ranní světlo).
Ráno jsme vyšli do deště a do mlhy. Šli jsme po modré značce přes Krkavici na Groníček a pak po červené do Bahence. Cesta byla kamenitá a tekly po ní potůčky vody, půda doslova ujížděla pod nohama, pláštěnka mě omezovala v pohybu, a tak jsem zejména v místech, kde to bylo z kopce, postupovala tempem rychlejšího šneka. Když jsme došli k welness hotelu Bahenec, bylo by se nám hodilo dát si kafe nebo čaj. Měli zavřeno, a tak jsme vzali zavděk alespoň sfaltovou silnicí, po které cesta nabrala rychlý spád. Po necelých třech radostných kilometrech ale značka odbočovala vlevo na lesní cestu, a ta byla opravdu jen těžko schůdná. Jirka navrhl, že bychom to mohli vzít lesním terénem přímo z kopce k Bystrému potoku, podél kterého vede na polské straně asfaltka. Podle mapy to bylo kousek, a navíc to znamenalo ušetřit si 2 km cesty. To mě přesvědčilo. Zdolali jsme sestup lesem (potřebovala jsem k tomu povětšinou všechny čtyři končetiny) a dorazili jsme k Bytrému potoku, který měl vzhledem k počasí sílu i podobu menší říčky. Přeskočit se to nedalo a lávka tu vzhledem k neexistující cestě žádná nebyla. Jirka vzal delší klacek, prozkoumal jím dno, a pak zavelel: “Přebrodíme.” Chvíli jsme přemýšlela, jak se tomu vyhnout, ale výstup svahem nazpátek by byl výrazně delším utrpením a úspora těch 2 km byla stále lákavá... takže brod. Chystala jsem se, že se na to zuju, ale Jirka řekl, že naboso to nepřipadá v úvahu a že mám v botách mokro tak jako tak. Vzal mě za ruku a vyrazil první. Ve chvíli, kdy se mi voda vehnala do bot, jsem zařvala hodně nahlas. Vůbec to nebylo stejné, jako když má člověk mokro v botách! Jirka si myslel, že mě strhává proud, a tak přidal na autoritativním vedení a dovedl mě k druhému břehu. Když jsem dočvachtala na alfaltku, zula jsem se, vylila vodu z bot a vyždímala všechno, co se dalo. Jirka odněkud vyčaroval placatku a dal mi napít meruňkovice. Všechno další se pak už dalo vydržet J
Zpátky na českou stranu jsme v místě, kde se Bystrý potok vlévá do řeky Olše, přešli naštěstí po mostě. Po cyklostezce č. 10 jsme dorazili na kraj Bukovce, odbočili vlevo a vydali se po silnici směrem k hraničnímu přechodu. Odtud vedla zelená značka k parkovišti a pak naučná stezka k nejvýchodnějšímu bodu České republiky. Poslední úsek vedl po louce, kterou jsme přecházeli po kotníky ve vodě, ale po předchozí zkušenosti s potokem a s cílovou metou v lesíku na dohled už mi to bylo opravdu fuk. U nejvýchodnějšího bodu jsem toužila jen po jediném: vyfotit se na tomto památném místě, tak jako ti lidé včera na rozhledně J Hodilo by se tu chvíli meditativně přemítat, ale vytrvale pršelo a před námi bylo ještě pár kilometrů do Bukovce, odkud nám jel za necelou hodinu autobus, a tak jsme po sérii fotek "já a památný bod" a "my dva u nejvýchodnějšího bodu" vyrazili k Bukovci, a bytí tady a teď odložili na později.
K autobusové zastávce Bukovec – škola jsme došli po zelené značce a pak po cyklostezce 561. Nikdo další tu nebyl a já se tak mohla v soukromí dřevěné čekárny převléci do suchých kalhot a přezout se do suchých bot (Jirka s sebou měl na přezutí jen lehké froté bačkory, jejichž chvíle přišla později). Autobus nás dovezl do Jablunkova, kde jsme se v jedné z místních restaurací na náměstí zastavili na jídlo, a pak jsme došli poslední 2 km do sousedního Návsí na vlak. Ve vlaku Jirka vytáhl ty froté pantofle a konečně se taky přezul do suchého. Do Prahy jsme dorazili přesně ve chvíli, kdy začal ohňostroj oslavující 100 let naší republiky. Spolu s dosažením nejvýchodnějšího bodu ČR to považuji za dostatečně symbolický závěr letošního putování podél hranic. V zimě to se mnou bude fajn J
Ingrid
Žádné komentáře:
Okomentovat