Měla to být jednoduchá záležitost, a přitom to byl zatím nejkomplikovanější úsek naší cesty podél hranic. Oproti původnímu plánu přejít Krkonoše naráz během tří dnů měla tahle cesta nakonec dvě části, které od sebe dělil přelom roku, a šla jsem ji částečně singl.
Přechod Krkonoš jsme začali v říjnu v Harrachově a došli odtud po hranicích přes Sněžné jámy na Petrovku, abychom se vzápětí vrátili zpět do Harrachova (viz 26. den) Čekání na dobu, kdy budeme moci z Petrovky pokračovat, se nakonec protáhlo na téměř sedm měsíců, a zatímco jsme čekali, až na Sněžce roztaje sníh, prošli jsme kus Orlických hor. Když začátkem dubna dorazilo léto a sníh konečně roztál, využili jsme toho; organizačně poněkud složitější cestu zbývajícím úsekem Krkonoš jsme si naplánovali na víkend na konci dubna. Chtěli jsme dojet autem do Vrchlabí, odtud pokračovat autobusem do Špindlerova Mlýna a na Špindlerovku - a pak jít pěšky přes Sněžku do Malé Úpy. Tady jsme chtěli přespat, druhý den dojít do Žacléře, odtud jet autobusem a vlakem do Vrchlabí, a z Vrchlabí se vrátit autem zpět do Prahy. Našla jsem v jízdních řádech autobusy a vlaky, domluvila ubytování, koupila jídlo na cestu, a pak nám onemocněl pes. A tak jsme cestu zrušili a odložili na dobu, až bude zase v pořádku.
Na prvního máje bylo psovi viditelně lépe. Dva dny nato vypadal, že má energie až moc. Počasí nádherné, chuť někam vyrazit jsme měli evidentně všichni tři, a tak se cesta do Krkonoš vrátila na pořad dne. Výstup na Sněžku mi ale pro Bondyho přece jen připadal trochu příliš. Jirka kouknul do mapy, potom na psa, a pak přišel s řešením: odveze mě do Špindlu, přejede do Malé Úpy, auto nechá někde u penzionu, kde budeme bydlet, a půjdou mi se psem naproti. Kdyby psovi došly síly, spočinou na nějakém příjemném místě poblíž cesty a počkají na mě. Až dorazím, převezmu si Bondyho do péče a Jirka si vyběhne na Sněžku (což je pro někoho, kdo uběhl Spartana a ušel tisíc kilomentů napříč Španělskem, asi totéž jako pro mě výstup na Petřín, takže bude za chvíli zpátky a pes ani nepozná, že byl pryč). A druhý den to uděláme podobně: já půjdu z Malé Úpy a Jirka se psem v protisměru ze Žacléře. O.k., tohle byla dostatečně bezpečná varianta. V Malé Úpě se mi podařilo sehnat penzion, kam bychom se ještě vešli (vzhledem k májovým svátkům byl o pobyt na horách enormní zájem), a tak jsme si sbalili věci a druhý den brzy ráno vyrazili.
Ve Špindlerově Mlýně mě Jirka vysadil před devátou ranní, půl hodiny před odjezdem autobusu na Špindlerovku. I tak jsem na zastávce nebyla první; další lidé proudili ze všech stran a během krátké chvíle se nás tu shromáždilo asi šedesát. Příjemným překvapením byl příjezd autobusu už v 9:15, byť bylo jasné, že ani tak se do něj všichni nevejdeme. Ale jen co se naplnil, objevil se za ním další. Wow, zákaznická orientace v praxi J
Krátce po desáté jsme dojeli na Špindlerovku a zalidnili zdejší parkoviště. Menší část lidí se rozptýlila po okolí, většina se ale evidentně chystala na Sněžku. A na dohled byl další autobus, za nímž jsem tušila ještě další, který pravděpodobně vyjel ze Špindlu v těch 9:30. Vzdala jsem se tedy myšlenky vydat se po červené značce nejprve kousek zpátky k Petrovce, kde jsme minule skončili a která se zdála být téměř na dosah, a vyrazila směr Sněžka se záměrem raději většinu těch lidí předběhnout. Nějaký čas jsme šli v poměrně hlučném davu, během stoupání a na následných sněhových úsecích se ale rozestupy zvětšily a dav se rozvolnil. Po pár kilometrech turisté prořídli, cesta byla rovinatá a pohodlná, přibyly daleké výhledy do Polska a já jsem tak ušla úsek ke Slezské boudě v rychlém tempu a s hlavou v euforii. Radost z cesty, z krajiny, z pohybu, ze slunce J
Když byly Sněžka i Slezský dům na dohled, dorazila od Jirky zpráva, že už jsou s Bondym taky pod Sněžkou (byť na druhé straně kopce) a že jdou nahoru. Vzápětí se z polské strany připojily na “Cestu česko-polského přátelství” takové davy lidí, že se česká populace rázem octla v menšině. Na Sněžku jsme stoupali ve frontě s rozestupem maximálně na délku paže. Lidé funěli, pokřikovali na sebe, stěžovali si na náročný terén a na silný vítr. Kdo už nemohl, odpadl na kameny po pravé straně cesty (vlevo v protisměru se souvislý proud lidí šinul dolů). Zařadit se zpět mezi stoupající nebylo jednoduché, takže jsem se nezastavovala a nerozhlížela se. Šlo mi o to přežít a vystoupat nahoru. Radost z cesty byla ta tam.
Nahoře na Sněžce nás bylo v tu chvíli nejmíň tisíc. Lidé posedávali a polehávali všude, kde k tomu byla příležitost, konzumovali svačiny, užívali si pivo a další nápoje z místního bufetu. Našla jsem Jirku a Bondyho, krátce jsme si odpočinuli a já jsem psa za jeho výkon náležitě velebila. Pak šel Jirka koupit pohled matce a my jsme s Bondym uprostřed davu na chvíli osaměli. Tehdy k nám přišla rozzářená a usmívající se slečna, hleděla na našeho psa si upřímným nadšením a ptala se, jestli si ho může pohladit. Říkala mi, že je z Mexika a že má doma taky takovou fenku knírače, jenom bílou. Ale jinak je úúúplně stejně boží J Bondy zaujal výstavní postoj a ochotně se nechával drbat. Já jsem zatím slečně říkala, že pracuju pro mexickou firmu a že máme sídlo v Monterey. “Jó, Monterey, to je u nás na jihu!”, radovala se slečna. A já se radovala, že nacházím s Mexičany společná téma nejen v práci, ale i na Sněžce J
Cesta dolů po druhé straně kopce byla pro Jirku s Bondym stejná, jako cesta nahoru (akorát že nahoru se Bondy nesl a dolů šel po svých), pro mě to ale bylo něco docela jiného. Sestup byl mírnější, lidí nebylo tolik a rozhled do kraje byl nádherný. Pak jsme se vnořili mezi borovicovou kleč a já se pár kilometrů nesoustředila na nic jiného než na hrbolatý terén a rozeklané kameny pod nohama. Když jsme došli k chatě Jelenka, uvítala jsem místní pivo Trautenberg i chvíli odpočinku na zdejší louce. Zbývající část cesty byla přehledná a pohodlná, pes kráčel zvesela, a na kraj Úpy k Pomezní boudě jsme tak dorazli kolem třetí odpoledne v dobrém rozmaru. Dali si tu další pivo, krkonošské kyselo, svíčkovou a borůvkové knedlíky. V mimořádně malebném a poklidném prostředí Malé Úpy mi připadalo až neskutečné, že mě pár hodin a pár kilometrů odtud obklopovala ohromná spousta lidí. Penzion Věra, kde jsme bydleli, byl v tak krásném prostředí, že se mi odtud druhý den ani nechtělo jít dál. Klidně bych se tu jeden den jen tak poflakovala a hleděla do krajiny…
Nakonec ale zvítězila disciplína a touha ty Krkonoše konečně “dorazit”. Vydala jsem se k hraničnímu přechodu Pomezní Boudy, a odtud po zelené směrem do Žacléře. Jirka naložil psa a dojeli autem do žacléřské osady Bobr, odkud mi šli rovněž po zelené naproti.
Cesta, kterou jsem ten den šla, byla jedna z nejkrásnějších, které jsme za těch 30 dní prošli. Když jsem nad Žacléřem vystoupala na Pomezní hřeben, těšila jsem se nejen z pohodlné a půvabné stezky, ale i z překrásných výhledů: napravo na české straně Sněžka, nalevo na polské straně hory, kam až člověk dohlédne. Navíc jsem tu kromě jednoho běžce (!) z protisměru nikoho nepotkala.
Po sestupu dolů se poblíž pěšího hraničního přechodu nad Horními Albeřicemi připojila k zelené i červená značka a já se ocitla v tak krásné krajině, až mi přišlo líto, že tu se mnou Jirka s Bondym nejsou. Naštěstí jsme se potkali hned po dalším kilometru. Kousek jsem se s nimi vrátila, abychom se tu uprostřed luk se Sněžkou na obzoru na chvíli posadili a snědli si všichni tři oběd. Pak jsme pokračovali k místu zvanému Roh hranic a odtud jsme po polské zelené došli k hraničnímu přechodu “Žacléř-Bobr / Niedamirów”.
Konečně jsem tedy dorazila do Orlických hor, kam jsem chtěla dojít před sedmi měsíci. A jak mě to těch pár měsíců mrzelo, že jsme sem vloni na podzim nedošli a neukončili loňské putování symbolicky na rozhraní dvou pohoří, tak mi tady poměrně rychle došlo, že je to vlastně jedno. Zrovna tak dobré bylo totiž dorazit sem letos v neděli 6. května J
Ingrid
Žádné komentáře:
Okomentovat