Když jsme v srpnu během pěti dnů prošli Jizerskými horami, stáli jsme na nádraží v Harrachově u mapy Krkonoš a já měla jasno: tyhle hory včetně monumentální Sněžky přejdeme za tři dny - a rok 2017 uzavřeme v Žacléři na rozhraní Orlických hor. Při pohledu na mapu jednoduchá záležitost; kdybych bývala mohla, šla bych hned pozítří. Jenže jsem nemohla. Čekaly nás rodinné oslavy, pracovní záležitosti, španělská cesta…
V půlce října nám konečně vyšel volný víkend a našli bychom k němu bývali i ten třetí den. Ukázalo se ale, že to nevychází “logisticky”: byť jsem v jízdních řádech dost dobrá, nepodařilo se mi najít způsob, jak se dostat v neděli odpoledne ze Žacléře zpět do Harrachova anebo do Prahy dopravou tak, aby to bylo únosné i pro našeho psa. Pro mě patová situace, Jirka je ale pragmatičtější: navrhl vydat se v sobotu ráno z Harrachova až tam, kam za jeden den dojdeme, a druhý den se vrátit zase zpátky do Harrachova. Uznala jsem, že je to lepší než nic, odměřila v mapě 25 km a zjistila dog friendly ubytovací možnosti. Vyšla mi z toho cesta podél hranic přes Voseckou boudu na Petrovku a odtud dolů na Medvědí boudu, kde budeme bydlet.
V sobotu ráno jsme tedy sedli do auta, dojeli do Harrachova a vydali se po červené k celnici a hraničnímu přechodu. Dál jsme šli po modré na Alfrédku a pak Janouškovou cestou na Voseckou boudu. Tady se do té doby osamělá cesta proměnila v hromadou záležitost: vzhůru ke Svinským kamenům a dál přes Sněžné jámy a Dívčí kameny až na Petrovku proudil v obou směrech souvislý proud českých, polských a německých turistů, jako by cesta česko-polského přátelství chtěla plně dostát svému jménu. U Svinských kamenů jsme se vnořili do mlhy, což byla docela výhoda, protože v ní alespoň částečně zmizely i proudy turistů. Zároveň nás ale mlha připravila o výhledy; a chvíle, kdy se na pár desítek vteřin zvedla, dávaly tušit, že o hodně přicházíme. Přesto byla vyhlídková místa co do množství turistů srovnatelná s vyhlídkou před prvním nádvořím Pražského hradu.
Když jsme dorazili na Petrovku, chvíli jsem bojovala s touhou dojít ještě na Špindlerovku, která je odtud na dohled. Blížil se ale soumrak, nohy byly z kamenité cesty unavené a pes už toho měl taky dost, a tak jsme sešli po žluté a pak po modré značce dolů na Medvědí boudu. Stihli jsme to těsně před západem slunce.
Večer jsme se shodli, že se na cestu česko-polského přátelství i přes averzi k davům v dohledné době vrátíme; když nebude mlha, vystojíme si fronty na vyhlídky a rozhlédneme se. Určitě to bude překrásné J
Když jsme se druhý den přes Martinovu boudu a Labskou boudu (s odbočkou k prameni Labe) vrátili po modré značce do Harrachova, vzala jsem hned v autě do ruky diář a začala plánovat, kdy ty Krkonoše “dorazíme”. Ze Špindlerovky přes Sněžku do Žacléře mi to vycházelo na den a půl cesty, přespat můžeme v Malé Úpě, a kdybychom nechali auto ve Vrchlabí a dojeli do Špindlerova mlýna a pak na Špindlerovku autobusem, dokázali bychom se v neděli ze Žacléře do Vrchlabí dostat dopravou celkem v pohodě. Byla jsem připravena vyrazit hned za týden. Plány mi překazil nejprve vytrvalý déšť, pak vichřice na Sněžce, pak přišly Dušičky, Brusel, rodinná oslava, Jirkův pracovní víkend, Advent a pečení vánočních perníčků… a pak napadl sníh a bylo jasné, že do konce roku 2017 se psem Krkonoše nepřejdeme. A že dokud sníh neroztaje, můžeme o Sněžce leda tak snít. A tak pro mě krkonošská část cesty podél hranic představuje plán, který mi nevyšel. Nevzdávala jsem se snadno, ale zjistila jsem, že se to dá přežít. Dokonce až do 5. května J
Žádné komentáře:
Okomentovat