Cesta podél hranic – den 31. až 34.: Z Horního Adršpachu přes Bukovou Horu, Ruprechtický Špičák a Machovský kříž do Hronova (2. – 4. a 10. června 2018)

     “Chcete-li Boha rozesmát, řekněte mu o svých plánech.” Tenhle citát celkem trefně vystihuje to, jak mi vycházejí moje plány ohledně cesty podél hranic. Kdybyste se mě na jejím začátku v srpnu 2016 zeptali, kde budeme za dva roky, tipla bych to na Bílé Karpaty. Dvouleté výročí je na dohled a s dnešní realitou má můj tehdejší tip společné jen počáteční písmeno “B”: jsme na Broumovsku. Důvodů je spousta: Hromada jiných priorit a málo volných víkendů. Počasí, že by psa nevyhnal (vytrvalý déšť, vichřice, sníh). Složitá logistika. A tak dále. Mívám chvíle, kdy propadám trudomyslnosti a říkám si, jestli má cenu pokračovat, když na to nemáme kapacitu. Jirka říká, že je přece jedno, jak dlouho tu cestu půjdeme. Bondy neříká nic. Odjakživa špatně snáší odloučení a mlčky Jirku následuje kamkoli. V posledních týdnech má ale potíže s pohybem a dálkové pochody pro něj nepřipadají v úvahu. 

      Já snáším odloučení celkem dobře a kraj, kterým procházíme, docela znám (narodila jsem se tu a je odtud rodina mojí mamky). Navíc se sem dá dojet na otočku vlakem. A tak se první červnovou sobotu vydám na cestu sama. Začínám v Horním Adršpachu, kam dorazím kolem poledne. Po cyklostezce 4036 a pak po modré značce dojdu širokou rovinatou cestou mezi loukami a pastvinami k hornímu konci Zdoňova, pokračuji mírným stoupáním po žluté na Bukovou horu, a odtud pak lesem dolů ke kostelu Panny Marie Pomocné. Podívám se i k místní vernéřovické studánce (její pramen je prý zázračný), kousek od kostela ale stojí chatový tábor a je tady docela rušno, a tak se tu nezdržím a pokračuji po červené značce do Vernéřovic. Pár kilometrů po asfaltu v odpoledním vedru nějak přetrpím a za Vernéřovicemi si pak dvonásob užívám chůzi po polní cestě, která vede přes les do Meziměstí.  

     Meziměstí má kromě romantického jména i mimořádně krásné a rozsáhlé nádraží. V době jeho otevření v roce 1875 dávala jeho rozloha a mohutnost smysl: vzhledem k tehdejším hranicím Rakouska s Pruskem tu sídlily dva celní úřady i dopravní úřad a svoje využití tu našel i konferenční sál. Dnes je nádražní budova technickou památkou, zdobná architektura připomíná lázeňskou kolonádu a vedle běžných nádražních prostor je tu i tělocvična a divadelní sál s kapacitou 200 míst téměř na dosah od kolejiště. Sídlí tu ochotnický soubor a je to jediné divadlo v Evropě, které se nachází přímo na nádraží.  

      Další den se ke mě připojí Jirka a meziměstské nádraží je to první, co musí vidět J Dva dny cesty pak jdeme spolu, zatímco Bondy zůstává v domácí péči. Ještě že tak: rozhodli jsme se jít po polské zelené značce vedoucí přímo po hranicích a tahle cesta se, jak se ukáže, nehodí ani pro lidi, natožpak pro psy. A já blázen jsem si na ni (pod dojmem včerejšího pohodového výletu) vzala trekové sandálky. 

     Z Meziměstí se vydáme po modré značce silnicí do Vižňova, u místního kostela Svaté Anny (líbezně “usazeného” v krajině) odbočíme na cyklostezku směrem k Nowemu Siodlu a dojdeme po ní až k k česko-polským hranicím. Tady chvíli hledáme zelenou značku, a nebýt GPS, asi bychom ji nenašli: cesta nikde, jen rozlehlá louka s občasnými modřady a trávou do výše pasu. Brodíme se k lesu na obzoru a pak tu ještě chvíli bloudíme. Konečně se objeví zelená značka i cesta, a na ní příkré a táhlé stoupání do kopce. Vím, že je před námi Ruprechtický Špičák. Zkušenost mě naučila neočekávat od kopců s názvem Špičák nebo Sněžník nic pohodového. Tady ale ta stoupání a sestupy neberou konce: Obírka, Kozi Róg, Homole, Kopica ... Zdá se, že doba, kdy jsem podobné “výzvy” zvládala s lehkostí kamzíka, je pryč: do kopce se vleču a z kopce se opatrně sesouvám, abych sebou “neřízla”. Kolem se honí bouřky a Špičák je v nedohlednu. Když na něj ve tři odpoledne konečně vylezu, moc se tu nerozhlížím (přestože je tu rozhledna) a navzdory únavě spěchám na další cestu: v penzionu “Vyhlídka”, kde budeme bydlet, přijímá totiž restaurace objednávky na jídlo jen do šesti hodin. Vím, že je na co se těšit, a nehodlám o tuhle radost přijít, a tak zbývajících 9 km do Janoviček urazíme za necelé dvě hodiny a do penzionu v závěru téměř doběhneme. Zdejší restaurace mi pak všechny útrapy dnešního dne vynahradí: vřelé uvítání, komfortní ubytování, výborné jídlo, vynikající pivo Opat a moc milá obsluha; ta nám krátce před zavřením restaurace připraví láhev bílého vína se sklenkami a doporučí sednout si na terasu a užít si tu klidný večer. Vyhlídka je tu opravdu nádherná J 

     V pondělí ráno vyrazíme po modré značce nahoru k hranicím. Po 3,5 km dorazíme na rozcestí U červeného vrchu, modrá značka odbočí dolů k Broumovu a my pokračujeme po polské zelené vedoucí přímo po hranicích. Následujících 7 km je tím nejhorším úsekem, jakým jsme zatím prošli. Sice už nejsem kamzík, ale taky nejsem žádná fiflena; když musím, zvládám i hodně terénní úseky (občas dokonce bez řečí). Tady je to jiné: před lety tu někdo namaloval zelené značky a od té doby tu nespíš nikdo nebyl. Cesta je zatarasená popadanými smrky, které nedokážeme přelézt ani podlézt. Lány kopřiv procházíme s rukama nad hlavou, močály se brodíme po kotníky v bahně. Jsou tu úseky šikmo svahem, kde není žádná cesta. Nemám ty nejvhodnější boty, ale i s pohorkama bych tu místy lezla po čtyřech ve snaze nezřítit se kamsi vpravo dolů. Jirkovi jde cesta o poznání rychleji a co chvíli na mě čeká. Zdrží se sice komentářů, ale i tak je jasné, že to se mnou dneska není žádná výhra. A tak když po dvou hodinách v tomhle terénu dorazíme na rozcestí pod Ptačím vrchem a potkáme tu českou modrou značku vedoucí dolů do údolí, dlouho neváhám a původně plánovaný cíl v Otovicích (znamenající dalších téměř 7 km po polské zelené) vyměním za cíl v Šonově (ležícím o trochu blíž v údolí na české straně). Cesta do Šonova mi připadá jako procházka růžovou zahradou, v místním potoce si umyju nohy z té nejhorší špíny a během čekání na autobus ze sebe sejmu několik zatím jen trochu zakousnutých klíšťat. Autobus nás pak za pár minut doveze do Broumova, odkud se vydáme vlakem do Starkoče a pak do Prahy. Doma se rozloučíme s dalšími klíšťaty v počtu lehce přes desítku. 

    Kdybych se mohla ohledně cesty v úseku Meziměstí – Šonov rozhodnout ještě jednou, vydala bych se z Vižňova po modré přímo na Ruprechtický Špičák a pak podél hranic dál do Janoviček, a druhý den z Janoviček po modré podél hranic k rozcestí pod Červeným vrchem, a dál pak po cyklostezce 4002 do Šonova. Minulost už nezměním a do budoucna budu ohledně polských značených cest opatrnější.

   Prožité útrapy jsou rychle zapomenuty a já se na konci týdne na Broumovsko vracím, tentokrát opět sama (ne že by to Jirka se mnou vzdal, ale pes se Jirky jen tak nevzdá). Z Prahy jedu vlakem už v 6:08, do Broumova mám dorazit dvě minuty před desátou a mám plán A a plán B. Do Šonova v neděli nic nejede; do sousedních Otovic (které leží na hranicích) jede autobus v 10:05. Pokud přijedeme do Broumova včas, svezu se do Otovic. Pokud ne, vyrazím z Broumova 6 km pěšky do Šonova, a odtud pak půjdu dál přes Otovice, Božanov a Machovský kříž do Machova. Do Broumova dorazíme s drobným zpožděním v 10:03. Autobus už vyjíždí, když ale řidič vidí, jak k němu běžím, zastaví a počká na mě. Nastoupím a jsem v celém buse jediný cestující. Když mi pak řidič přibrzdí v zastávce “Otovice, prodejna”, je mi trochu líto, že zůstane sám. Přesto vystoupím, vydám se po cyklostezce 4002 k Božanovu a za chvíli už se těším z překrásné polní cesty s dalekými výhledy do kraje. Nad hlavou mi po celou dobu krouží dvě letadla (jedno “tažné” a jeden “plachaťák”), jinak ale nepotkám vůbec nikoho. 

   Božanov je úhledná vesnice, kterou procházím po celé její téměř pětikilometrové délce. Asfaltový povrch pod nohama kompenzuje fakt, že je na co se dívat. Překrásné domy, malebné předzahrádky, opečovaná autobusová zastávka, autoautocamp s téměř rodinnou atmosférou (navzdory autům z několika nejrůznějších zemí), nápisy v holandštině … občas se musím hlídat, abych příliš “nezírala”. Polední vedro a asfalt ale vykoná své, a tak když konečně dorazím do lesa, úlevou vydechnu nahlas. Modrá značka mě dovede přes Machovský kříž až k rozcestí U Zabitého, tady odbočím na žlutou, dotknu se hranic (zdejší cesta je nádherná) a sejdu do Machovské Lhoty. Odtud dojdu po modré do Machova, v Machovském hostinci spořádám větší část Pavlišovského řízku s knedlíkem a zelím (porce je obrovská a celou ji sníst nedokážu) a zapiju to pivem. Uf. Slunce pálí a tělo by si nejraději lehlo. Přiměju ho zvednout se a vyrazit po červené “Jiráskovou cestou” na závěrečných 10 km do Hronova.

  Cesta Machovskými končinami do Závrch je krásná, úsek přes Vysokou Srbskou mě provede civilizací po asfaltu a v závěru na cestě do Hronova si vážím “přírodního” povrchu. V Hronově na náměstí odměním tělo zmrzlinou, dovleču se na nádraží a půlhodinu do odjezdu vlaku strávím ve stínu zíráním do prázdna. Totéž mi vydrží s přestupem ve Starkoči téměř až do Prahy. 

     
  Jak to bude s cestou dál? Nevím. Nechci Boha dál rozesmívat, a tak moc neplánuju. Našla jsem si jiný citát, který se mi teď docela hodí: “God has a plan. Trust it, live it, enjoy it.” J 

                                                                                                                             Ingrid