Cesta podél hranic – den 82. a 83.: na kole z Černé Řeky na Čerchov, a pak po cyklostezce 36 přes Lučinu, Rybník, Pleš, Železnou a Dianu do Rozvadova (11. – 12. září 2021)

Jak jsem zmínila minule, logistika je v některých úsecích cesty podél hranic dost složitá. Proto jsme (jak už víte) rádi využili nabídku kamaráda Foma, že vás odveze, přiveze nebo popoveze, jak budeme potřebovat. Fom bydlí u hranic v Českém lese, kam se člověk jen tak nedostane, a tak jsme jeho pomoc využili hned dvakrát. Teď napodruhé jsme domluvili, že dojedeme k němu do Černé Řeky, kde necháme auto a přesedneme na kola, a Fom pro nás pak druhý den přijede autem do Rozvadova. Z Černé Řeky je to jen kousek na cyklostezku 36, která kopíruje hranice a vede až do Rozvadova (a potom dále do Chebu). Fom mi říkal, že je takhle cyklostezka moc pěkná, akorát holt ty kopce… Fom je iron man, a tak jsem tuhle zmínku nebrala na lehkou váhu; co je pro něj kopec, bude pro mě velehora.  Koukla jsem do mapy, zobrazila si výškový profil (uf...) a rozhodla se, že si podruhé v životě půjčím elektrokolo. Rozhodnutí napomohlo i to, že zhruba v půlce cesty leží obec Rybník, kde bylo možné se ubytovat. Pojedeme nalehko (žádný stan, spacák atd), a tak si můžu dovolit těžké kolo, a nebude problém ani s bezpečným uložením kola na noc a dobitím baterie.

Do Černé Řeky jsme dorazili v sobotu dopoledne. Bylo po dešti, z lesů stoupala pára a vrcholky kopců tonuly v mlze. Na úvod nás čekal cca 8 km dlouhý úsek směrem nazpět k bodu Na Zlomu, kde jsme minule skončili. Zaparkovali jsme auto, prohlédli jsme si Fomovo hospodářství, naložili psa do košíku, sedli na kola a vydali se na křižovatku se stezkou 36, a po ní pak k rozcestí na Zlomu. V mlze jsme ale ztratili směr, a namísto ke Zlomu jsme dojeli k „Dlouhému ramenu“ a pak k rozcestí Pod Čerchovem. Na vrchol to bylo 1,5 km s převýšením 210 m. Čerchov sice nebyl v plánu, ale já byla náhle odhodlaná si na něj vystoupat (elektrokolo mi evidentně stouplo do hlavy). Jirka moje odhodlání nesdílel, a já se mu zpětně nedivím: vyjet nahoru byla dřina i na elektrokole, a navíc to ten den ani nestálo za to. Na vrcholu byla mlha, foukalo tam a byla tam hromada lidí. Sotva jsem se trochu rozkoukala a objevila v mlze rozhlednu a Kurzovu věž, přijel autobus (!) a vyložil další várku zájemců o obě tyto pozoruhodnosti i o nabídku místního občerstvení. Kvapem jsem tedy sedla na kolo vydala se nazpátek z kopce dolů. Jirka si vrcholovku rovnou odpustil a čekal na mě u odbočky na signálku zvanou Malinovka; po ní jsme pak prchali daleko od hlučícího davu.  

Malinovka nás dovedla na cyklostezku 36 a té jsme se pak drželi po zbytek dne. Stezka vede nejprve lesem, a pak otevřenou krajinou od hraničního přechodu v Lískové přes Nemanice a Novosedly až k zaniklým osadám Pila a Úpor. Z Úporu se vyplatí odbočit k bývalé Lučině (německý Grafenried), kde leží nejprve německý hřbitov, a o kousek dál pak pozůstatky bývalého kostela Sv. Jiří, který tu stával od roku 1775. Kolem roku 1970 byl zbořen, před deseti lety byly ale jeho základy znovu odhaleny a upraveny a je tu umístěna i kopie obrazu Grafenriedské madony (originál se podařilo zachránit a nachází se v německém Řezně).

Za bývalým Úporem se cyklostezka opět noří do lesů a vede přes bývalou Dolní Huť a Švarcavu až do obce Rybník. Fom mi říkal, že si sem občas zajede na kole na pivo, a pak jede zpátky do Černé Řeky. Já byla upřímně ráda, že zpátky už nemusím, ale na pivo jsem se hodně těšila. Ubytovali jsme se ve zdejším „Rekreačním středisku Rybník“, kde jsme měli předem dohodnutou i večeři. Byla čtvrtá odpolední a restaurace otevírala až v 18 hod, naději ale skýtala cedule s nápisem „Občerstvení 250 m“ a šipkou. Vydali se tedy po silnici naznačeným směrem a po úseku, který nám připadal jako 250 metrů, jsme došli k hospodě plné lidí. Propracovali jsme se davem na zahrádku před hospodou, usedli ke stolu, psa zaparkovali pod stůl a rozhlíželi se po obsluhujícím personálu. Po chvíli jsem se chlapíka, který stál poblíž, zeptala, jestli se pro pivo chodí dovnitř, anebo zda přijde někdo, u koho se dá objednat. Chlapík chvíli nechápal, já nechápala, co nechápe (pivo měli kolem nás skoro všichni) – a pak jsme si to vyjasnili. Byli jsme na soukromé párty. Chlápek ale říkal, že jestli chceme jen dvě piva, tak ať počkáme a on nám pro ně dojde. Než jsem stihla zdvořile protestovat, zmizel uvnitř hospody, a za chvíli se vrátil se dvěma půllitry. Nad penězi, které jsem mu podávala, mávl rukou s tím, že se mu žení brácha a ať nám pivo chutná. Vyšli jsme před hospodu, přešli silnici a došli k opuštěnému ohništi, u něhož bylo pár lavic na sezení. Byl tu krásný rozhled do kraje, slunce se klonilo k západu a my tu strávili s půllitrem v ruce půl hodinku v téměř zenovém rozpoložení. Dodnes na toho chlapíka myslím s povděkem.

Cestou zpět jsme ze zvědavosti zašli k malé vodní nádrži, kterou jsem objevila v mapě. Nádrž leží stranou od vesnice poblíž lesa, nikdo tu nebyl, a tak si Jirka před večeří ještě zaplaval (Bondy si namočil bříško a já nohy).

Do rekreačního střediska jsme se vrátili tak akorát na večeři. Překvapilo nás, že restaurace je úplně plná a většina lidí se navzájem evidentně zná. K večeři byla polévka a dvě jídla, která byla k dispozici v samoobslužných várnicích, a k tomu zmrzlina jako dezert.  Během jídla nám došlo, že to, co probíhá u stolů kolem nás, je nejspíš abiturientský sraz. Podruhé toho dne jsme se tedy ocitli na cizí párty (ale tentokrát jsme měli účast předplacenou 😊).

Slunečné ráno příštího dne zažehlo v Jirkovi touhu ještě jednou si zaplavat v ledové vodní nádrži. Zastavili jsme se tam tedy ještě předtím, než jsme se silnicí vedoucí přes celou obec vydali dál směrem k Rozvadovu. Když jsme míjeli hospodu, kde se den předtím konala svatba, všimli jsme si, že se to občerstvení, k němuž jsme původně mířili, nachází v boční ulici kousek za hospodou. Napodruhé tedy budeme vědět 😉 

Na cyklostezce 36 (která je až do Železné totožná s tzv. Baarovou cestou) jsme kousek za Rybníkem odbočili do lesa, minuli jsme bývalý Mostek a vystoupali do kopce k bývalé osadě Václav, další z řady vzpomínkových míst na zaniklé obce a osady. V malebné krajině tu stojí Kříž smíření i pomník připomínající osady Václav a Rappauf (neboli Rabov).

O kousek dál v bývalé osadě Pleš (Ploss) jsme se na zahrádce místní restaurace rádi posadili ke kávě a štrůdlu, a pak jsme pokračovali přes křižovatku zvanou „náměstí přírody“ k bývalému kostelu sv. Jana Křtitele. Pozůstatky kostela spolu s přilehlým hřbitovem byly zásluhou německých rodáků začátkem 90. let pietně upraveny. Obvodové zdi kostela byly obnoveny a dozděny až do výšky 1 metru, je tu i nový oltář a kostel byl v roce 1993 opětovně vysvěcen. Níže u Baarovy stezky stojí zrestaurovaná socha sv. Jana Nepomuckého, která byla před lety nalezena v troskách hřbitova. Pietní místo je povětšinou ponořené v lese; možná proto tu na mě i přes jeho krásu padal smutek.

Lesem jsme pokračovali přes bývalou Železnou Huť až k oboře Srdíčko, kde se nám otevřely výhledy do kraje i za plot obory na stádo daňků. Z obce Železná, jejíž území mi připadalo krajinářsky opravdu krásné, jsme pak pokračovali až na rozcestí K Luhu. Původně jsme chtěli jet dál po červené značce, která vede blíže k hranicím, při pohledu do mapy mě ale popadla zvědavost, jak asi vypadá zámeček Diana, který leží kousek odtud na cyklostezce 36. Vydali jsme se tedy k zámečku, a nelitovali jsme. Lovecký zámeček postavený podle Jana Blažeje Santiniho, který po zestátnění sloužil jako domov důchodců, je dnes opět v rukou Kolowratů, kteří zpustlou stavbu postupně rekonstruují. Park kolem zámku je hezky upravený a je odtud překrásná vyhlídka, která nese jméno Dominiky Kolowrat-Krakowské. Máte-li romantickou duši, doporučuji tohle místo navštívit.  

Od Diany jsme dojeli po Kolowratově naučné stezce nejprve lesem a pak nadjezdem nad dálnicí až k rozvadovské Staré celnici, a odtud po vcelku frekventované silnici do Rozvadova. S Fomem jsem byla domluvená, že se sejdeme u restaurace Myslivna. Znamenalo to projet po silnici prakticky celým Rozvadovem, v Myslivně měli ale moc dobré jídlo a bylo tu natolik příjemné posezení, že jsme tu poté, kdy náš „travel angel“ dorazil i s autem, poseděli ještě chvíli společně.

Elektrokolo jsem po návratu do Prahy vracela s povděkem, ale bez lítosti. Bez něj bych se s tímhle úsekem cesty výrazně víc nadřela a stoupání na Čerchov bych se s největší pravděpodobností vyhnula. Uvědomila jsem si ale, že s elektrokolem mám tendenci propadat euforii a přeceňovat síly. Navíc se upřímně stydím, když v kopcích předjíždím lidi na klasických kolech, zatímco oni s námahou šlapou do pedálů a leje z nich pot. V posledním úseku, který nás na cestě čeká, se tedy nejspíš vrátím ke svému standardu a do kopců kolo povedu 😊  

Cesta podél hranic – den 80. a 81.: pěšky a na kole z Železné Rudy přes Čertovo a Černé jezero, Všeruby, Folmavu, bývalou Bystřici a Tři znaky k rozcestí Na Zlomu u Černé Řeky (21. – 22. srpna 2021)

Pěšky, nebo na kole? Tohle dilema jsme řešili pár dní předtím, než jsme se vydali na další úsek naší cesty podél hranic. Začínali jsme tentokrát v Železné Rudě, kde leží nejblíže hranicím červená značka. Ta vede k Černému jezeru, a poté k Čertovu jezeru a je pouze pro pěší. Zato od Čertova jezera dál pokračuje cyklostezka 2055, která je zároveň červenou turistickou značkou, a člověk má tím pádem na výběr, zda se do Českého lesa vydá pěšky, nebo na kole. Jirka byl pro cestu pěšky, já pro jízdu na kole, i když to bylo z mé strany čistě racionální rozhodnutí. Chtěla bych totiž naše putování kolem hranic dokončit ještě letos. Psovi je 15 roků, cestu od začátku absolvuje s námi, a i když už moc nevidí a téměř neslyší, jde s námi evidentně rád. Postupně mu ale ubývá sil a já chci udělat maximum pro to, abychom tu cestu ve vší důstojnosti zakončili společně. Ze Železné Rudy do Aše je před námi ještě dobrých 250 km; čeká nás cesta odlehlými oblastmi, kam není jednoduché se dostat a kde se dá ubytovat jen ve vlastním stanu. Za covidu navíc těžko předvídat, zda nás lockdown opět neuzavře doma. Pěšky by nám celý úsek trval nějakých 12 – 15 dnů a až na pár výjimek bychom šli po cyklostezkách, které kopírují bývalé signálky. Na kole se to dá zvládnout podstatně rychleji (i když z výškového profilu je jasné, že to nebude jen tak).

V Českém lese kousek od hranic leží Černá Řeka, odkud je můj kamarád s přezdívkou Fom (alias Friend of Mountains). Ten mi nabídl, až budeme někde poblíž, že nás odveze, přiveze nebo popoveze, kam budeme potřebovat. Ze Železné Rudy je to do Černé Řeky necelých 70 km, což se mi zdálo být „někde poblíž“. Cestu jsem tedy naplánovala tak, že v sobotu dopoledne dojedeme do Železné Rudy, první úsek cesty absolvujeme pěšky, pak budeme pokračovat na kole, přespíme někde u Všerub a v neděli kolem druhé odpolední dojedeme do Černé Řeky, odkud nás pak Fom odveze zpátky do Železné Rudy.

První den proběhlo všechno podle plánu: kolem desáté dopolední jsme dojeli do Železné Rudy – Alžbětína a já odtud vyrazila po červené značce k Čertovu jezeru. Jirka zaparkoval auto na Špičáku a dorazil k jezeru zkratkou po tzv. Jezerním okruhu. Společně jsme pokračovali po červené k Rozvodí, a pak sešli Rozvodskou cestou a modrou značkou dolů k parkovišti Špičák Skiareál 1, kde stálo naše auto. Vyložili jsme kola, převlékli se za cyklisty a vyrazili do kopce na Špičácké sedlo a pak po cyklostezce 2250 k Černému jezeru.

U Černého jezera byly davy lidí a spousta kol, psů a kočárků, a mezi tím vším se prodíral turistický vláček. Moc jsme se tu tedy nerozhlíželi a pokračovali dál k vodopádu Bílá strž; tady už bylo lidí o dost méně, a po pár dalších kilometrech jsme na červené značce téměř osaměli. Cesta vedla po rovině nebo z kopce, den byl jako malovaný, zkrátka radost jet. 

Z Chudenína u Svaté Kateřiny jsme pokračovali podél hranic po neznačené, ale dobře sjízdné signálce, která nás dovedla až k všerubskému hraničnímu přechodu. Krátce předtím jsme míjeli místo, kde dříve stávala obec Švarcava. Přišlo nám to jako dobré místo k přespání; nejprve jsme ale zajeli do Všerub a doufali, že tu nalezneme možnost dát pivo. Ve zdejším Penzionu Všeruby jsme kromě piva našli i posezení v zeleni kousek od rybníka, milou obsluhu a královskou večeři. Pak jsme se vrátili na území bývalé Švarcavy a stranou od cesty si tu postavili stan. Umyli jsme se v nedalekém potoce, potěšili se západem slunce a krátce po setmění jsme usnuli.

Nad ránem se přihnala bouřka a déšť a my vyčkávali ve stanu, až se to přežene. Do Černé Řeky to bylo nějakých 35 km nejprve trochu, a pak hodně do kopce. Hodlali jsme se držet příhraničních signálek s tím, že asi po 20 km na zelené značce, kde je úsek jen pro pěší, sesedneme z kol a dojdeme s nimi až k místu zvanému „Tři znaky“ (Drei Wappen). To leží přímo na hranicích a žádná cyklostezka k němu nevede. Od dob Marie Terezie jsou tu do kamene vytesány znaky tří historických území, které se zde stýkaly: Čechy, Bavorsko a Horní Falc. No a od Třech znaků se pak nějak dostaneme zpátky na cyklostezku a dojedeme po ní až do Černé Řeky. To byl náš plán. Radar sliboval, že do 14 hodin nebude pršet, a my doufali, že to celé stihneme dojet v suchu i přes opožděný ranní start; než ustaly deště a my sbalili stan a vydali se na cestu, bylo půl desáté.

Ze Všerub jsme jeli po silnici do Maxova, odtud po žluté signálce k rozcestí Pod Mlýnským vrchem, a pak dál podél hranic po neznačené signálce až do Folmavy. Když jsme ve Folmavě míjeli tamější Restauraci u Kostela, zatoužila jsem po kávě. Když jsme pak vešli dovnitř, rozhodla jsem se i pro hovězí vývar se zeleninou a nudlemi; byl (jak to má být) hodně horký, takže jsme se tu zdrželi o trochu déle. 

Z Folmavy jsme jeli po žluté značce na rozcestí Nad Folmavou, a pak po zelené přes bývalou Bystřici až k místu, kde zelená odbočuje ze signálky a stoupá lesní pěšinou do kopce. Počítali jsme s tím, že tenhle cca 1 km dlouhý úsek půjdeme pěšky a kolo tou cestou nějak vyvedeme. Na místě jsme ale zjistili, že nástup do kopce je mnohem prudší, než se podle mapy zdálo. Já jsem to s kolem nedokázala. Jirka tedy svoje kolo zanechal pod kopcem, chopil se toho mého a rval ho vzhůru, zatímco já se za ním hrabala spolu se psem (tomu to šlo o poznání lépe než mně). Když drškopád přešel do normálního kopce, složil Jirka moje kolo na zem a vrátil se pro to své. Bylo vedro, byla jsem schvácená a lil ze mě pot, ale zbytek úseku jsem zvládla dojít i s kolem (a Jirka taky, i když pro něj to bylo náročné dvojnásob). Vystoupali jsme na signálku „Ke třem znakům“, kousek po ní popojeli, a pak nás čekal závěrečný lesní úsek po zelené značce. Tentokrát jsme kola ponechali u stromu kousek nad signálkou a vydali se těch pár set metrů pěšky.

Když už jsme měli tři znaky skoro na dohled, ozvalo se zahřmění, a vzápětí začalo pršet. Bylo krátce po druhé hodině a splnilo se to, co radar ráno věštil. K turistickému přístřešku kousek od třech znaků jsme doběhli jen tak tak. Provizorně jsme se tu zabydleli a já zatelefonovala Fomovi, že jsme u Drei Wappen, kolem je průtrž mračen a my čekáme, až se to přežene. Fom mi říkal, že podle radaru to bude tak za dvě až tři hodiny, a vyjádřil obavu, abychom za tu dobu neprochladli. V krátké debatě jsme se shodli, že po dnešním horkém dni teď prší teplá voda, a že bude lepší nečekat, až vychladne. Nejlepší tedy bude dojít zpátky ke kolům a dojet po zelené značce k rozcestí Na zlomu, kam pro nás Fom přijede autem. 

Vytáhli jsme tedy pláštěnky, zahalili se do nich i s batohy, já si vyfotila upršené tři znaky, pak jsme doběhli k našim kolům, nasedli na ně a vyrazili k bodu Na Zlomu. A ve mně se v tu chvíli vzedmula energie, kterou jsem po předchozím náročném úseku vůbec nečekala. Šlapala jsem do pedálů o sto šest a jela jak drak, rozrážela jsem kaluže, déšť všude v obličeji, nohy mokré, bláto až za ušima, a já při tom žasla, jak je moje tělo schopné. Nádhera.

K rozcestí Na Zlomu jsme dojeli krátce po půl čtvrté a Fom dorazil autem chvilku na to. Naložili jsme kola na vozík, který měl za autem, naskládali se do auta a vyrazili směr Železná Ruda. Pršelo celou cestu až na parkoviště pod Špičákem, kde čekalo naše auto. Přeložili jsme kola, rozloučili se s Fomem, ten odjel zpátky domů, my jsme se převlékli do suchého a vydali se taky domů. A už cestou do Prahy jsem přemýšlela nad tím, jak to udělat příště, když jsme nyní namísto v Černé Řece skončili Na Zlomu. Logistika je totiž v některých úsecích cesty podél hranic fakt výzva 😊

Cesta podél hranic – den 78 a 79: na kole ze Strážného přes Knížecí Pláně, Modravu, Poledník, Prášily a jezero Laka do Železné Rudy (26. – 27. června 2021)

Cestu mezi Strážným a Železnou Rudou tvoří až na pár kratších úseků cyklostezky. Mají romantické názvy, z mapy ale bylo patrné, že realita bude spíš drsnější. Nevadilo nám to; po nedávné anabázi s vozíkem nám možnost naložit Bondyho do košíku a projet tenhle úsek na kole připadala přímo skvělá. A protože se nám minule líbila nouzová nocoviště, rozhodli jsme se napůl cesty v Modravě přespat na dalším z nich.

První den nás čekalo pouhých 35 km, a tak jsem Jirkovi cestu naplánovala hned dvakrát: zaparkujeme auto ve Strážném, společně projedeme úsek podél hranic, já pak v Modravě počkám se psem - a Jirka, zdatný cyklista, se vrátí o poznání kratší cestou nazpět do Strážného pro auto. V mapě jsem si našla, že s výjimkou krátkého úvodního stoupání to bude mít pořád z kopce, takže tam bude vcukuletu. Do 18 hod, kdy se otevírá nouzové nocoviště, to v pohodě stihneme.

Do Strážného jsme dorazili v sobotu v 9:30 hod. Ještě předtím, než jsme se vydali na cestu, jsme se stavili v místní Gelaterii na zmrzlinu a na kávu. Na jejich webu se píše o zmrzlině připravované s láskou, o návratu k poctivé řemeslné výrobě a spojení tradice a inovace. Ve Strážném se pak můžete přesvědčit, že to nejsou jen řeči: zdejší zmrzlina je opravdu jedinečná a kávu jsme si šli oba ještě jednu přidat; čekalo nás 25 km stoupání a kofein se tím pádem užije 😊

Krátce před desátou jsme vyrazili nejprve po Světlohorské cestě, a poté Jelení stezkou, která nás přivedla k zaniklé obci Knížecí Pláně. Dnes tu stojí jen penzion „Hájenka“, který poskytuje ubytování, provozuje restauraci a přes léto skýtá i možnost venkovního občerstvení. Spolu s námi se tu občerstvovala dobrá stovka lidí, ale vešli jsme se sem i s koly a několika psy. O kousek dál na cyklostezce 1023 jsme zaparkovali kola a vydali se pěšky po červené k bývalému kostelu, z něhož zbyly jen schody. Přes rašeliniště, kde hnízdí vzácní tetřívci, jsme došli k hraničním kamenům na Červeném potoce – a pak se vrátili stejnou cestou zpět.

Cyklostezkou 1023 jsme stoupali dále k bývalé obci Bučina (jsou tu k vidění pozůstatky „železné opony“), a pak kolem vrcholu Stráž až k rozcestníku nad „pramenem Vltavy“, jenž se nachází půl kilometru pod rozcestníkem. Ve skutečnosti jde o uměle vytvořenou studánku (skutečný pramen Vltavy leží asi 200 m odtud ve svahu Černé hory), místo má ale i tak svůj půvab a nejspíš i magickou přitažlivost: v zástupu zájemců jsme si na něj museli vystát menší frontu 😊

Od pramene Vltavy jsme pak na cyklostezce 1023 absolvovali poslední stoupání, tentokrát kolem Černé hory, a pak konečně následoval cca 10 km dlouhý sjezd až do Modravy: Dojeli jsme sem kolem třetí odpolední - a Jirka se hned vydal se nazpátek do Strážného s tím, že do šesti se stihne s autem vrátit jen tak tak. Já se s Bondym usadila na terase kavárny „Na soutoku“, objednala si kafe a dortík - a zápolila s výčitkami, že tak, jak jsem to vymyslela, to tedy není dvakrát fér… 

A pak se (vážně z ničeho nic) spustila průtrž mračen a terasa i blízká silnice se během minuty ocitly pod vodou. Uháněli jsme s Bondym dovnitř, personál zachraňoval z terasy, co se dalo, do kavárny dobíhala spousta lidí jako do úkrytu a já se děsila představou, jak tenhle „plavák“ stíhá Jirku na cestě. Snad najde úkryt, kde se mu to podaří přečkat. I tak ale přijede úplně vyřízený. Bude potřebovat horkou sprchu, pořádnou večeři a postel. S tím nejde nouzové nocoviště sani trochu dohromady. A navíc tam bude hodně mokro…Neutuchající proudy vody za okny kavárny a narůstající stres (živený stále dramatičtějším scénářem v mé hlavě) mě přiměly k akci. V telefonu jsem si otevřela mapu, nazvětšovala si Modravu a pustila se do hledání ubytování, které by splňovalo naše „poutnická“ kritéria (cena do 500 korun za osobu a noc). Uspěla jsem na popáté, když jsem se dovolala do penzionu „Zlatá stezka“. Sympatický mužský hlas chvíli uvažoval nahlas, a pak mi řekl, že pokud nám postačí jednoduché ubytování se sprchou a toaletou přes chodbu, tak pro nás jeden pokoj narychlo připraví. Když mi pak na dotaz, že máme malého vychovaného psa a zda to není problém, odpověděl: „Ne, my tu máme jednoho velkýho nevychovanýho, ale my si ho zavřem“, bylo jasné, že je to Travel Angel. (P.S.: Naživo byl stejně fajn, jako po hlase.)

Jirka dorazil i s autem v 17:40. O průtrži mračen neměl tušení, protože předtím stihnul přejet kopec, a za kopcem se žádné drama nekonalo. I tak toho měl ale pro dnešek plné zuby a ubytování v penzionu přivítal s povděkem. Pokoj byl prostorný, postel pohodlná, sprcha horká a večeře přímo královská. 

Po večeři jsme se šli k nouzovému nocovišti ujistit, zda jsme přece jen o něco nepřišli. Nocoviště bylo v obležení hromady teenagerů a několika málo dospělých. Nejspíš šlo o nějakou putovní akci; stany byly nalepené jeden na druhém, mezi nimi se sušilo oblečení a všude halekající děcka. Zlatá „Zlatá stezka“.

Druhý den jsme se vydali na cestu každý zvlášť. Jirka sedl do auta a odjel do Železné Rudy, odkud mi později vyrazí naproti. Já sedla na kolo a vydala se po červené značce & cyklostezce 2113. Prvních 6 km v malebném údolí podél Roklanského potoka to byla nádhera. V bývalé obci Javoří Pila to začala být dřina. Cyklostezka tu opouští údolí a táhle stoupá k rozcestí s Bavorskou cestou, a dále až k rozcestí Předěl. Já jsem z Předělu vystoupala ještě kousek k Poledníku, okoukla jsem si to tu ale jen ze země, protože rozhledna je v rekonstrukci, a vydala se pak Liščí dírou dolů. Zdejší sjezd je kamenitý a místy je to takový drškopád, že jsem dvakrát kolo vedla, resp. sesouvala po svahu dolů.

Od odbočky k Prášilskému jezeru jsem si slibovala chvilku spočinutí a zklidnění nervů; u jezera byla ale hromada lidí a málo místa. Bez odpočinku jsem se tedy vrátila na cyklostezku 2113 a pokračovala v drncavém sjezdu až do Prášil. Tady jsem si vyměnila zprávy s Jirkou, který mezitím vystoupal od Železné Rudy poměrně strmou Polomskou cestou k jezeru Laka. Sdělil mi, že se mu dál stoupat nechtělo a že na mě s Bondym u jezera čekají.

Z Prášil jsem pokračovala opět po cyklostezce 2113. V poledním žáru jsem vystoupala (resp. vyvlekla kolo) sedm kilometrů kolem Ždánidel, abych se následně sesouvala dalším drškopádem k jezeru Laka, kde se Jirka mezitím dvě hoďky nudil. Jen co jsem dorazila, začalo drobně pršet. Tak si holt dneska u jezera neodpočinu: Potěšila mě ale informace, že když teď pěšky povedeme kolo 1 km rovinkou po turistické červené značce, ušetříme si 3 km klesání a následného stoupání. To bylo super. Na kole pak zbývalo vystoupat po Polomské cestě poslední dva kilometry, a pak už to bylo 7 km jenom dolů.

Kolem půl čtvrté, kdy jsme dorazili do Železné Rudy, jsem byla servaná jak borůvčí. Jirka mě povzbuzoval, že parkujeme hned vedle Café Charlotte a že v Café se určitě najde nějaká kompenzace za všechno dnešní utrpení. A taky že jo. Kromě palačinek s tvarohem se tu na rampě pod stropem proháněl ETS vláček. Nejdřív jsme si toho nevšimli, ale když se dal vláček najednou do pohybu, koukali jsme na něj jako blázni. A Jirka pak říkal: „No jo, my děláme pro jednu vlakovou soupravu z Železné Rudy občas servis. Vždycky nám ten vláček přivezou do firmy, a pak si ho zase odvezou. Vůbec jsem netušil, že jezdí tady…“ A tak byl závěr téhle cesty v Café Charlotte  nejen sladký, ale i designově dokonalý 😊

Cesta podél hranic – den 76 a 77: Z Nové Pece přes Plešné jezero, vrchol Plechý, Trojmezí a Nové Údolí do Strážného (16. – 18. června 2021)

Šumavskou hřebenovku vedoucí přes nejvyšší vrchol Plechý a česko-rakousko-německé Trojmezí budeme mít nejspíš navždy v paměti jako „cestu s vozíkem“. A  poslouží i jako příklad toho, že když se člověk do nečeho pustí s dobrým úmyslem, neznamená to, že to dobře dopadne.

Náš pes Bondy bude mít letos 15 roků. Je to super-věrné zvíře, které následuje svého nejoblíbenějšího člověka Jirku všude, kam se hne; a tak kdykoli to jde, cestuje s námi. Tím pádem s námi od začátku absolvuje i cestu podél hranic. Když jedeme na kole, je to celkem snadné; Bondy jezdí s Jirkou v košíku na zadním nosiči. Během pěších túr pak dbáme na to, aby se pes příliš nenamohl. Jirka ho občas nosí, ale nedá se to dlouho (9 kg se v náručí dost pronese, a ani pro Bondyho to není moc pohodlné). Že by to na ty pěší túry chtělo nějaké lepší řešení, to si říkáme už nějaký čas. Ale až vidina putování odlehlým šumavským pohraničím byla to, co přivedlo Jirku od úvah k činu. Rozhodl se, že psovi pořídí vozík.

Když jsem vozík poprvé uviděla, užasla jsem. Uprostřed našeho obýváku trůnila lehká, vzdušná, prostorná „kára“ se dvěma nablýskanými koly. Když jsme do ní Bondyho na zkoušku usadili, překvapilo mě, jak je drobný. Vozík byl ale i přes svoji velikost snadno ovladatelný, dal se řídit doslova jedním prstem a pohyboval se téměř neslyšně. Přišlo mi to skvělé! Konečně „plán B“ pro ony delší úseky, které nás v šumavském pohraničí čekají. Když bude pes unavený, sedne si na vozík a poveze se.

Cestu jsme si tentokrát naplánovali tak, aby korespondovala s termínem víkendového pobytu v šumavské maringotce. Tenhle pobyt jsme dostali od našich dcer jako dárek k Vánocům, a nebyla to náhoda. Jirka už nějaký čas přemítá, jaké by to bylo na stará kolena takovou maringotku mít, cestovat s ní po Čechách a občas s ní někde pobýt. Dcerky nám tedy domluvily v maringotce „tři dny a dvě noci jakožto přípravu na budoucí kočovný život“. Šlo o maringotku zaparkovanou asi 30 km od hranic, podél kterých zrovna procházíme, a tak bylo nasnadě spojit obojí dohromady. Pěší cestu jsme si tedy naplánovali na všední dny předcházející víkendovému pobytu. 

Trasa, kterou jsme měli před sebou, měří asi 40 km a prochází 1. zónou Národního parku Šumava. Znamenalo to vzít v úvahu několik věcí: 1) složitější dopravní dostupnost a parkování pouze na vyhrazených parkovištích, 2) poměrně striktní pravidla platná pro pohyb a nocování - putovat můžete jen po vyznačených trasách a spát jen na vyhrazených nouzových nocovištích (penziony jsou tu velmi vzácné), 3) tokání a hnízdění tetřívků, kteří jsou citliví na vyrušování, kvůli čemuž jsou některé cesty od března do července uzavřeny (z mapy jsem zjistila, že mezi uzávěry patří i úsek mezi Smrčinou a Rakouskou cestou, který ležel na naší trase). Po zvážení všech možností jsme se rozhodli dojet do Nové Pece, nechat tu auto (pro které pak bude možné dojet vlakem), dojít odtud k nocovišti pod Plešným jezerem, kde můžeme přespat, a pak pokračovat podél hranic o kousek dál, než kudy vede pohraniční červená značka, abychom nerušili tetřívka.

Do Nové Pece jsme dorazili po sedmé hodině večerní. Auto jsme nechali na parkovišti kousek od nádraží a vyrazili jsme k nocovišti pod Plešným jezerem. Po žluté značce (Klápa), po modré (podél Schwarzenbergského kanálu), a pak po cyklostezce 1028 je to kolem deseti kilometrů. Bylo po dešti, cesta příjemně ubíhala a s vozíkem se po širokých cestách a silničkách jelo jedna radost. Bondy se vozíku prozatím vyhýbal a bylo zřejmé, že ho pěší cesta vyloženě baví. Nevadí, říkali jsme si, všechno má svůj čas.

Kolem deváté večerní jsme dorazili k nocovišti. Byla to moje první zkušenost s tímhle typem ubytování a byla jsem zvědavá, jak nouzové nocoviště vypadá. Je to ohrazený a vyčištěný prostor, je tu k dispozici dřevěný stůl a lavice a můžete si tu postavit stan. Opodál stojí dvě TOI TOI kabiny, takže to v okolí nevypadá jako na toaletě. Byl všední den a spolu s námi tu nocoval jen jeden cyklista. Pršet tu noc nemělo a k přespáním nám tím pádem postačil jednoduchý přístřešek.

Druhý den jsme se vydali po zelené značce přes Kamenné moře k Plešnému jezeru, a odtud pak tzv. „Zážitkovou cestou“ kolem pomníku Adalberta Stiftera a Kučerovy vyhlídky k nejvyššímu šumavskému vrcholu. Z mapy bylo jasné, že „zážitková“ se tahle cesta nejmenuje náhodou. Projevila jsem obavu, že s vozíkem ten zážitek nemusí být úplně pozitivní. Jirka ale říkal, že je to jen pár kilometrů, a ty vyhlídky na trase že určitě budou stát za to. Stály, ale stálo nás to dost sil.

V závěru dvoukilometrového stoupání, do něhož Jirka vynesl vozík a který Bondy absolvoval s lehkostí kamzíka (zatímco já jsem k cestě vzhůru občas potřebovala i ruce), jsme stanuli na nejvyšším šumavském vrcholu Plechý. A hle, ukázalo se, že zážitkové cestě není konec: „kamenné moře“ se táhlo k obzoru, kam až oko dohlédlo... Jirka se nejprve rozhodl smýkat vozík po kamenech, vozíku ale opakovaně odpadávalo jedno kolo. Brzy odpadla i stříška, která měla chránit psa před prudkým sluncem. Jirka tedy jízdu vzdal a rozhodl se vozík opět nést. Můj opatrný návrh, že bychom mohli vozík rozmontovat, a já bych pak mohla nést kola a Jirka třeba korbu, Jirka zamítnul. Kdyby mohl, tak tím vozíkem praští o zem a nechá ho tam, v 1. zóně národního parku ale člověk nemůže nechat ani žvýkačku, natož rozměrný desetikilový vozík. A tak ho Jirka vláčel po šumavské hřebenovce dalších 10 kilometrů. Trojmezí, kde se potkávají státní hranice Česka, Německa a Rakouska, vrcholy Trojmezná, Vysoký Hřeben a Třístoličník – tahle místa jsme si zkrátka neužili. Jirku poháněl vztek, a tak šel rychle i s vozíkem. Já se snažila držet tempo, nezvrtnout si kotník, nezhebnout vedrem a moc nezdržovat focením. Pes kráčel mezi námi a jako jediný vypadal, že si cestu užívá.

Na vrcholu Třístoličníku (toho dne v obležení turistů a motorkářů), stojí horská chata s hospodou a z německé strany sem vede příjezdová silnice. Přišlo mi to tudíž jako vhodné místo, kde vozík zanechat. Ale Jirka že ne. Když už vozík dovlekl až sem, dorve ho i ty zbývající kilometry dolů do údolí, kde snad (konečně) narazíme na normální cestu... Sestup byl obdobně prudký, jako „zážitková“ cesta nahoru, a Trojmezná cesta byla tím pádem něco jako vysvobození z útrap. Jirka tu konečně postavil vozík na cestu a usadil na něj Bondyho. Pes pochopil vážnost situace a nechal se vézt. Turistům, které jsme potkávali v protisměru, z toho jihl zrak.

Do Nového Údolí jsme dorazili servaní, zpocení a od pohledu vyřízení. Na zahrádce restaurace hotelu Nové Údolí jsme se proto posadili co nejdál od ostatních hostů. Slečna servírka byla moc milá a doporučila nám místní pivo „Březí koza". Když začalo pršet, usadila nás uvnitř a přinesla nám výborné jídlo. Po dalším pivu jsme se už byli docela zotavení. "Březí koza" má vážně něco do sebe.

Krátce před šestou hodinou jsme vyrazili k místnímu nouzovému nocovišti. Pravidla říkají, že nocoviště se otevírá v 18 hod, a kdo dřív přijde, ten má větší šanci přespat. Mezi 18:00 a 18:10 nakráčeli do vyhrazeného prostoru nocoviště prakticky všichni, kdo tu dneska nocovali, a v dalších 20 minutách tu po dešti namísto hub vyrostly stany. Pár set metrů odtud teče říčka Světlá, a tak jsem ten večer uléhala do spacáku umytá. Nocoviště bylo plné, po setmění šli ale všichni spát a zavládlo tu ticho a klid.

Druhý den jsem vyrazila z Nového Údolí po červené značce do Strážného. Jirka s Bondym se vydali vlakem zpět do Nové Pece pro auto s tím, že pak dojednou do Strážného a půjdou mi odtud naproti. Nebudou to ale nijak „hrnout“, protože mají po včerejšku nárok na odpočinkový den.

Červená značka, která vede podél hranic tzv. Krásnohorskou cestou, byla po předchozím dni opravdu za odměnu. I když je to zároveň cyklostezka, myslím si, že je lepší jít tudy pěšky. Asi 15 km dlouhý úsek vede územím zaniklých obcí Krásná Hora, Mlaka a Dolní Cazov, krajina je mírná a malebná, cesta rychle ubíhá a provazejí ji moc hezké výhledy přes hranice do Německa. Radost jít 😊

Jirka s Bondym na mě čekali kousek za Dolním Cazovem u říčky Řásnice - vykoupaní, odpočatí a spokojení. Jirka mi cestou pověděl o kavárně ve Strážném, kde mají nejrůznější druhy zmrzliny, abych se mohla začít těšit. Ještě předtím jsme ale na začátku Strážného potkali rybárnu s restaurací, kde jsme si sedli k obědu; jídlo z místních ryb bylo výborné. V Koloniálu u Žáka, což je ona kavárna se zmrzlinou, jsme pak 77. den naší cesty příjemně završili.

A maringotka... byla dokonalá. Dva dny idylického odpočinku s výhledem na louku, procházkami po okolí, vedrem, bouřkou, a dokonce i duhou! Možná ten kočovný život opravdu stojí za úvahu 😊

Cesta podél hranic – den 74 a 75: na kole z Vyšebrodského průsmyku přes Studánky, Hvězdnou, Kapličky a Pasečnou do Kyselova, a pak do Zadní Zvonkové (8. – 9. května 2021)

Voilà, máme tu další rok našeho putování podél hranic. A možná bude i poslední😊 Byť mě covid časy naučily zbytečně se netěšit a neplánovat moc dopředu. I tak je ale fajn mít záměr. Vloni to taky moc nevypadalo, a nakonec to vyšlo. Když jsme se tenkrát vrátili domů, spočítala jsem si, že nám do Aše (z níž jsme v září roku 2016 vycházeli) zbývá 405 km. To mi přišlo smělé, ale ne šílené. Začátkem roku jsem se tedy v rámci záměru zmínila, že by bylo hezké tu cestu podél hranic letos dojít. Ale že uvidíme, jak se bude situace vyvíjet. Rozhodně to nebudeme hrotit.

Jirka, který si to přeložil jako „jestli letos nedojdeme do Aše, nebude klid“, vyhlížel příhodné cestovní dny už od března. Povedlo se to začátkem května. Z mapy jsme zjistili, že je před námi 50 km cyklostezek a prakticky nulová možnost využít vlak či autobus. Rozhodli jsme se tedy pro kola a pro variantu „pojedeme si naproti“. V sobotu ráno jsme naložili kola, stan a košík na psa i se psem a vyrazili jsme autem do Vyšebrodského průsmyku.

Na hraničním přechodu bylo pusto stejně jako vloni. Vyfotila jsem si pomník hraničářům, sedla na kolo a vydala se po státovce 161 zpět do Studánek, a odtud po cyklostezce 1205 přes Mnichovice a Hvězdnou do Kapliček. Jirka s Bondym pokračovali autem do Kyselova; ten je posledním místem na jižní straně lipenské vodní nádrže, kam lze z Vyšebrodského průsmyku autem dojet (chcete-li zajet dál, musíte celou nádrž objet po její severní straně). Z Kyselova mi pak vyrazili na kole naproti. Dělilo nás 40 km a potkali jsme se téměř přesně v půlce.

Během první třetiny cesty mě čekalo 500 metrů stoupání, a za odměnu pak výškově stejné, ale pozvolnější a zvlněnější klesání. Silnice byly prázdné, asfalt hladký, počasí krásné a počáteční stoupání jen mírné. U Mnichovic za Bombardištěm cyklostezka odbočuje na lesní cestu zvanou „Divoká cesta“ a začíná stoupat k vrcholu Hvězda. U rozcestníku na místě bývalé obce Frantoly jsem se rozhodla dopřát si od té „divokosti“ oddech. Kolo jsem odložila u cesty, shodila batoh, vytáhla mobil, přihodila k batohu bundu, vyfotila si rozcestník, odložila mobil na hromádku věcí vedle kola, snědla jablko, naházela zbytné oblečení do batohu a pokračovala do kopce směr Hvězda. To, co zůstalo ležet u cesty, byl můj „nepracovní“ mobil. Krom něj mám ještě jeden, pracovní. Ten je novější, má větší displej a baterii s delší výdrží, a tak je první na řadě, když se potřebuji během cesty mrknout do mapy. Můj „nepracovní“ mobil je starý a unavený, jenže moc hezky fotí. Fotka frantolského rozcestníku byla nicméně tím posledním, co vyfotil, než jsem ho u cesty zapomněla.

Že nemám mobil jsem zjistila poté, co jsem vystoupala na vrchol Hvězdné (kde nebylo nic k vidění), a pak sjela po Svahovce na rozcestí u bývalé obce Kapličky (kde jsem si to chtěla vyfotit). Následovalo volání na mobil s tím, že mi někde zazvoní (volané číslo nedostupné), rozborka a sborka batohu, prohledávání kapes a tak dále, až mi nezbývalo, než si přiznat, že nejspíš leží u cesty v signálem nedotčených Frantolech. Co teď? Vystoupat po Svahovce na Hvězdnou, sjet po Divoké cestě do Frantol, a pak to celé absolvovat zpátky do Kapliček? Do toho se mi nechtělo ani trochu. Pokračovat v cestě, potkat se s Jirkou, přeříkat mu varianty, co by se dalo udělat, a pak se nějak rozhodnout? To mi v danou chvíli přišlo lepší. Tak tedy vzhůru na cyklostezku 1033, ať se co nejdříve potkáme.

Jenže jsem se po té 1033 vydala na opačnou stranu. Frčela jsem z kopce vstříc setkání, užívala si hlaďoučký asfalt a přebírala si v hlavě ony různé varianty, když se objevila křižovatka, která mi přišla divná. Vytáhla jsem pracovní mobil s mapou, spolkla další prohru, otočila se o 180° a vystoupala ty 3 km zpět ke Kapličkám. Tady se nabízela druhá šance vydat se do Frantol, ale nechtělo se mi ani tentokrát. Sjela jsem z Kapliček, minula rozcestí u Spáleniště a pokračovala odtud po cyklostezce 1033 dál.

Jirku s Bondym jsem potkala kousek před Pasečnou. Podělila jsem se o příběh o ztraceném mobilu a nastínila varianty. Bylo půl třetí a návrat do Frantol mi nyní po dalších sedmi kilometrech klesání přišel jako utrpení. Jirkovi se do toho nechtělo zrovna tak. Varianta, že bychom po dojezdu do Kyselova sedli do auta, zajeli do Mnichovic a došli odtud pěšky po žluté do Frantol, ztroskotala na tom, že jedna cesta autem trvá 40 min a všechno dohromady by nám to tudíž zabralo téměř 3 hodiny, přičemž výsledek je nejistý. Mobil je vložený v pouzdře, pouzdro má všitou kapsičku, a v té je schovaná moje vizitka s telefonním číslem na pracovní mobil. Kdyby tedy mobil někdo našel, najde i vizitku a snad mi zavolá. Pak by byla cesta k frantolskému rozcestníku zbytečná... Nakonec bude tedy nejlepší odložit pátrací akci na druhý den, kdy pojedeme autem zpět, a odbočka do Mnichovic bude tím pádem při cestě.

Rozhodnutí bylo učiněno a mně se navrátila radost z cesty a schopnost všímat si míst, kterými projíždíme: na loukách u Pasečné se jako z povinnosti pasou krávy, cyklostezka 1019 skýtá překrásné výhledy, podél cesty kvetou blatouchy, stromy jsou v květu a jaro je ve své nejjarnější podobě. 

Místem, kde chvíli pobydeme, je bývalá vesnice Rychnůvek. Stranou od silnice leží malé návrší a na něm zbytky hřbitova a kříž s kamenným oltářem; je to připomínka kostela, který byl v roce 1959 odstřelen a srovnán se zemí (stejně jako celý Rychnůvek). Visí tu i lapač snů. 

U Korandy potkáváme další dílo, které stojí za pozornost: Schwarzenbergský plavební kanál. Kanál je 44 km dlouhý a sloužil (mezi roky 1793 a 1962) k plavení dříví. Poskytoval práci stovkám lidí a podnítil zakládání osad a vesnic podél jeho břehů. Kanál vypadá impozantně i dnes (v současnosti se dokončuje jeho rekonstrukce). Vede podél něho cyklostezka, míří ale za hranice do Rakouska. Tak někdy příště…

"Hraniční cestou“ po chvíli dojedeme až k Lipenské vodní nádrži. Na mostě v Rakouské zátoce odložím kolo a fascinovaně zírám na spoustu vody zalitou odpoledním sluncem. Mohla bych tu zírat klidně hodinu. Jirka mě ale ujistí, že v Kyselově si vodní nádrž taky užiju, a tak odtrhnu zrak, sednu na kolo a zdolám závěrečné dva kilometry. 

Z bývalé osady Kyselov nezbylo nic než její jméno. Končí tu silnice, a to přímo ve vodní nádrži. Z protější Přední Vltavice sem zajíždí přívoz, a podle všeho uveze i auto (v provozu bude až za týden, tak si nemůžeme ověřit). Kromě nás tu nikdo není. Na travnatém břehu u písečné plážičky stojí dřevěné plato, které si zvolíme jako ideální místo k odpočinku, odpolední kávě, zírání do kraje, povečeření a později i přespání. Večer si tu užiju západ slunce, a ráno v 5:30 zase jeho východ 😊

Druhý den zbývá dojet poslední úsek do Zadní Zvonkové, a pak se vrátit zpět k autu.  Cyklostezka 1033 nabízí dvě možnosti, kudy to vzít; můžeme to tedy pojmout jako okruh. Cestou tam jedeme po komfortnější cestě přes Přední Zvonkovou (ta je dnes znovu osídlená, ale žádný z domů není původní). V Zadní Zvonkové, kterou prochází Schwarzenbergský plavební kanál, stávalo kdysi na dvě stě domů včetně několika hostinců, kvetla tu řemesla, bývala tu škola, celní úřad, a dokonce i chudobinec. Po válce tu zůstal jen kostel, fara a škola, kam se nastěhovala pohraniční stráž. Kostel sloužil jako tělocvična a později jako sklad, jeho věž se používala ke strážení pohraničního prostoru, postupně chátral, až se nakonec téměř rozpadl. Za to, že byl krátce po sametové revoluci zrekonstruován a znovu vysvěcen, vděčí především původním německým obyvatelům. Obnoven byl i hřbitov kolem kostela a dnes je tu asi stovka původních náhrobků. Čas na věžních hodinách je trvale nastaven na „za pět minut dvanáct“ jako připomínka toho, že byl kostel zachráněn na poslední chvíli. 

Zpět do Kyselova se vracíme po cyklostezce 1033A. Stezka zpočátku lemuje Schwarzenbergský kanál, pak odbočí a protíná louky a lesy pod Zvonkovským a Pestřickým vrchem. Tuhle cestu by se mi líbilo jít pěšky: vede krásnou krajinou a prochází soustavou vlhkých luk a rašelinišť. Pro jízdu na kole se ale vzhledem k povrchu a jisté subtilnosti nehodí. O to víc si v závěrečných kilometrech vážím asfaltu.

V Kyselově si krátce odpočineme na „našem“ dřevěném platu u „pláže“, pak naložíme kola a psa a vydáme se na cestu domů. Podle plánu odbočíme krátce před Vyšším Brodem k osadě Mnichovice a dojdeme odtud pěšky po žluté k frantolskému rozcestníku. Šťastné shledání se ale nekoná: mobil tu na mě nečeká. Cestou zpět krotím emoce a přebírám si v hlavě scénáře, co se mohlo stát. Takže ho někdo našel. Proč mi teda nezavolal, když je v kapsičce pouzdra moje vizitka? Třeba ještě zavolá… Když dorazíme k autu, volám já. Mobil vyzvání, nikdo ho nebere. V následující hodině to zkouším ještě několikrát, ale bez výsledku. Po hodině zablokovávám SIM kartu. Pak mlčím a cítím se všelijak. Mrzí mě ztráta kontaktů a fotek. V duchu se loučím s přístrojem, který mi sloužil téměř do roztrhání „těla“ (na jednom konci slepený vteřinovým lepidlem, na druhém sepnutý svorkou). Připomínám si, že bych neměla lpět na věcech a měla bych je umět pouštět. Vyčítám si, že jsem se pro něj od Kapliček nevrátila … Hmmm. Když po cestě zastavíme a koupíme si kafe, rozhodnu se výčitky černou tekutinou spláchnout a dál se v tom nehrabat. V pondělí si vyzvednu novou SIMku, vložím si ji do duálního pracovního telefonu, a je to.

V úterý mi volá dcera, že jí přes messenger píše nějaká slečna a ptá se, zda někdo z rodiny neztratil mobil. Slečny matka totiž jeden našla. Brzy si telefonuji s paní, která si od soboty dělá starosti, jak se dopátrat majitele mobilu, který ve Frantálech našla. Projížděla tudy na cestě, která byla podobná té mojí, a na které se pak protijedoucích cyklistů ptala, zda neztratili mobil (kéž bych se byla vydala nazpět; mohly jsme se potkat!). V době, kdy jsem na mobil volala, byla paní buďto mimo signál, anebo jela na kole s mobilem v brašně (kde zvonil prakticky neslyšně). Vizitku v kapsičce pouzdra nenašla (žádná tam nebyla, jak jsem později zjistila), zato si všimla, že na displeji přistávají gratulace k svátku matek. Jedna z mých dcer má méně časté křestní jméno, a tak požádala svoji dceru, zda by zkusila dívku toho jména vypátrat. A tak má díky paní Aleně a její dceři a mojí dceři tenhle příběh happy end 😊