Cestu mezi Strážným a Železnou Rudou tvoří až na pár kratších úseků cyklostezky. Mají romantické názvy, z mapy ale bylo patrné, že realita bude spíš drsnější. Nevadilo nám to; po nedávné anabázi s vozíkem nám možnost naložit Bondyho do košíku a projet tenhle úsek na kole připadala přímo skvělá. A protože se nám minule líbila nouzová nocoviště, rozhodli jsme se napůl cesty v Modravě přespat na dalším z nich.
Krátce před desátou jsme vyrazili nejprve po Světlohorské cestě,
a poté Jelení stezkou, která nás přivedla k zaniklé obci Knížecí Pláně.
Dnes tu stojí jen penzion „Hájenka“, který poskytuje ubytování, provozuje
restauraci a přes léto skýtá i možnost venkovního občerstvení. Spolu
s námi se tu občerstvovala dobrá stovka lidí, ale vešli jsme se sem i
s koly a několika psy. O kousek dál na cyklostezce 1023 jsme zaparkovali
kola a vydali se pěšky po červené k bývalému kostelu, z něhož zbyly jen
schody. Přes rašeliniště, kde hnízdí vzácní tetřívci, jsme došli k hraničním
kamenům na Červeném potoce – a pak se vrátili stejnou cestou zpět.
Jirka dorazil i s autem v 17:40. O průtrži mračen neměl tušení, protože předtím stihnul přejet kopec, a za kopcem se žádné drama nekonalo. I tak toho měl ale pro dnešek plné zuby a ubytování v penzionu přivítal s povděkem. Pokoj byl prostorný, postel pohodlná, sprcha horká a večeře přímo královská.
Druhý den jsme se vydali na cestu každý zvlášť. Jirka sedl do auta a odjel do Železné Rudy, odkud mi později vyrazí naproti. Já sedla na kolo a vydala se po červené značce & cyklostezce 2113. Prvních 6 km v malebném údolí podél Roklanského potoka to byla nádhera. V bývalé obci Javoří Pila to začala být dřina. Cyklostezka tu opouští údolí a táhle stoupá k rozcestí s Bavorskou cestou, a dále až k rozcestí Předěl. Já jsem z Předělu vystoupala ještě kousek k Poledníku, okoukla jsem si to tu ale jen ze země, protože rozhledna je v rekonstrukci, a vydala se pak Liščí dírou dolů. Zdejší sjezd je kamenitý a místy je to takový drškopád, že jsem dvakrát kolo vedla, resp. sesouvala po svahu dolů.
Od odbočky k Prášilskému jezeru jsem si slibovala chvilku spočinutí a zklidnění nervů; u jezera byla ale hromada lidí a málo místa. Bez odpočinku jsem se tedy vrátila na cyklostezku 2113 a pokračovala v drncavém sjezdu až do Prášil. Tady jsem si vyměnila zprávy s Jirkou, který mezitím vystoupal od Železné Rudy poměrně strmou Polomskou cestou k jezeru Laka. Sdělil mi, že se mu dál stoupat nechtělo a že na mě s Bondym u jezera čekají.
Z Prášil jsem pokračovala opět po cyklostezce 2113. V poledním žáru jsem vystoupala (resp. vyvlekla kolo) sedm kilometrů kolem Ždánidel, abych se následně sesouvala dalším drškopádem k jezeru Laka, kde se Jirka mezitím dvě hoďky nudil. Jen co jsem dorazila, začalo drobně pršet. Tak si holt dneska u jezera neodpočinu: Potěšila mě ale informace, že když teď pěšky povedeme kolo 1 km rovinkou po turistické červené značce, ušetříme si 3 km klesání a následného stoupání. To bylo super. Na kole pak zbývalo vystoupat po Polomské cestě poslední dva kilometry, a pak už to bylo 7 km jenom dolů.
Kolem půl čtvrté, kdy jsme dorazili do Železné Rudy, jsem byla servaná jak borůvčí. Jirka mě povzbuzoval, že parkujeme hned vedle Café Charlotte a že v Café se určitě najde nějaká kompenzace za všechno dnešní utrpení. A taky že jo. Kromě palačinek s tvarohem se tu na rampě pod stropem proháněl ETS vláček. Nejdřív jsme si toho nevšimli, ale když se dal vláček najednou do pohybu, koukali jsme na něj jako blázni. A Jirka pak říkal: „No jo, my děláme pro jednu vlakovou soupravu z Železné Rudy občas servis. Vždycky nám ten vláček přivezou do firmy, a pak si ho zase odvezou. Vůbec jsem netušil, že jezdí tady…“ A tak byl závěr téhle cesty v Café Charlotte nejen sladký, ale i designově dokonalý 😊
Žádné komentáře:
Okomentovat