Šumavskou hřebenovku vedoucí přes nejvyšší vrchol Plechý a česko-rakousko-německé Trojmezí budeme mít nejspíš navždy v paměti jako „cestu s vozíkem“. A poslouží i jako příklad toho, že když se člověk do nečeho pustí s dobrým úmyslem, neznamená to, že to dobře dopadne.
Když jsem vozík poprvé uviděla, užasla jsem. Uprostřed našeho obýváku trůnila lehká, vzdušná, prostorná „kára“ se dvěma nablýskanými koly. Když jsme do ní Bondyho na zkoušku usadili, překvapilo mě, jak je drobný. Vozík byl ale i přes svoji velikost snadno ovladatelný, dal se řídit doslova jedním prstem a pohyboval se téměř neslyšně. Přišlo mi to skvělé! Konečně „plán B“ pro ony delší úseky, které nás v šumavském pohraničí čekají. Když bude pes unavený, sedne si na vozík a poveze se.
Cestu jsme si tentokrát naplánovali tak, aby korespondovala
s termínem víkendového pobytu v šumavské maringotce. Tenhle pobyt
jsme dostali od našich dcer jako dárek k Vánocům, a nebyla to náhoda. Jirka
už nějaký čas přemítá, jaké by to bylo na stará kolena takovou maringotku mít,
cestovat s ní po Čechách a občas s ní někde pobýt. Dcerky nám tedy
domluvily v maringotce „tři dny a dvě noci jakožto přípravu na
budoucí kočovný život“. Šlo o maringotku zaparkovanou asi 30 km od hranic,
podél kterých zrovna procházíme, a tak bylo nasnadě spojit obojí dohromady. Pěší
cestu jsme si tedy naplánovali na všední dny předcházející víkendovému pobytu.
Trasa, kterou jsme měli před sebou, měří asi 40 km a prochází 1. zónou Národního parku Šumava. Znamenalo to vzít v úvahu několik věcí: 1) složitější dopravní dostupnost a parkování pouze na vyhrazených parkovištích, 2) poměrně striktní pravidla platná pro pohyb a nocování - putovat můžete jen po vyznačených trasách a spát jen na vyhrazených nouzových nocovištích (penziony jsou tu velmi vzácné), 3) tokání a hnízdění tetřívků, kteří jsou citliví na vyrušování, kvůli čemuž jsou některé cesty od března do července uzavřeny (z mapy jsem zjistila, že mezi uzávěry patří i úsek mezi Smrčinou a Rakouskou cestou, který ležel na naší trase). Po zvážení všech možností jsme se rozhodli dojet do Nové Pece, nechat tu auto (pro které pak bude možné dojet vlakem), dojít odtud k nocovišti pod Plešným jezerem, kde můžeme přespat, a pak pokračovat podél hranic o kousek dál, než kudy vede pohraniční červená značka, abychom nerušili tetřívka.
Do Nové Pece jsme dorazili po sedmé hodině večerní. Auto jsme nechali na parkovišti kousek od nádraží a vyrazili jsme k nocovišti pod Plešným jezerem. Po žluté značce (Klápa), po modré (podél Schwarzenbergského kanálu), a pak po cyklostezce 1028 je to kolem deseti kilometrů. Bylo po dešti, cesta příjemně ubíhala a s vozíkem se po širokých cestách a silničkách jelo jedna radost. Bondy se vozíku prozatím vyhýbal a bylo zřejmé, že ho pěší cesta vyloženě baví. Nevadí, říkali jsme si, všechno má svůj čas.
Kolem deváté večerní jsme dorazili k nocovišti. Byla to moje první zkušenost s tímhle typem ubytování a byla jsem zvědavá, jak nouzové nocoviště vypadá. Je to ohrazený a vyčištěný prostor, je tu k dispozici dřevěný stůl a lavice a můžete si tu postavit stan. Opodál stojí dvě TOI TOI kabiny, takže to v okolí nevypadá jako na toaletě. Byl všední den a spolu s námi tu nocoval jen jeden cyklista. Pršet tu noc nemělo a k přespáním nám tím pádem postačil jednoduchý přístřešek.
Druhý den jsme se vydali po zelené značce přes Kamenné moře k Plešnému jezeru, a odtud pak tzv. „Zážitkovou cestou“ kolem pomníku Adalberta Stiftera a Kučerovy vyhlídky k nejvyššímu šumavskému vrcholu. Z mapy bylo jasné, že „zážitková“ se tahle cesta nejmenuje náhodou. Projevila jsem obavu, že s vozíkem ten zážitek nemusí být úplně pozitivní. Jirka ale říkal, že je to jen pár kilometrů, a ty vyhlídky na trase že určitě budou stát za to. Stály, ale stálo nás to dost sil.
V závěru dvoukilometrového stoupání, do něhož Jirka vynesl vozík
a který Bondy absolvoval s lehkostí kamzíka (zatímco já jsem k cestě
vzhůru občas potřebovala i ruce), jsme stanuli na nejvyšším šumavském vrcholu Plechý. A
hle, ukázalo se, že zážitkové cestě není konec: „kamenné moře“ se
táhlo k obzoru, kam až oko dohlédlo... Jirka se nejprve rozhodl smýkat vozík po
kamenech, vozíku ale opakovaně odpadávalo jedno kolo. Brzy odpadla i stříška,
která měla chránit psa před prudkým sluncem. Jirka tedy jízdu vzdal a rozhodl se vozík opět nést. Můj opatrný návrh, že bychom mohli vozík rozmontovat, a já
bych pak mohla nést kola a Jirka třeba korbu, Jirka zamítnul. Kdyby mohl,
tak tím vozíkem praští o zem a nechá ho tam, v 1. zóně
národního parku ale člověk nemůže nechat ani žvýkačku, natož rozměrný
desetikilový vozík. A tak ho Jirka vláčel po šumavské hřebenovce dalších 10 kilometrů.
Trojmezí, kde se potkávají státní hranice Česka, Německa a Rakouska, vrcholy Trojmezná,
Vysoký Hřeben a Třístoličník – tahle místa jsme si zkrátka neužili. Jirku poháněl
vztek, a tak šel rychle i s vozíkem. Já se snažila držet tempo,
nezvrtnout si kotník, nezhebnout vedrem a moc nezdržovat focením. Pes kráčel mezi námi a jako jediný vypadal, že si cestu užívá.
Na vrcholu Třístoličníku (toho dne v obležení turistů a motorkářů), stojí horská chata s hospodou a z německé strany sem vede příjezdová silnice. Přišlo mi to tudíž jako vhodné místo, kde vozík zanechat. Ale Jirka že ne. Když už vozík dovlekl až sem, dorve ho i ty zbývající kilometry dolů do údolí, kde snad (konečně) narazíme na normální cestu... Sestup byl obdobně prudký, jako „zážitková“ cesta nahoru, a Trojmezná cesta byla tím pádem něco jako vysvobození z útrap. Jirka tu konečně postavil vozík na cestu a usadil na něj Bondyho. Pes pochopil vážnost situace a nechal se vézt. Turistům, které jsme potkávali v protisměru, z toho jihl zrak.
Do Nového Údolí jsme dorazili servaní, zpocení a od pohledu vyřízení. Na zahrádce restaurace hotelu Nové Údolí jsme se proto posadili co nejdál od ostatních hostů. Slečna servírka byla moc milá a doporučila nám místní pivo „Březí koza". Když začalo pršet, usadila nás uvnitř a přinesla nám výborné jídlo. Po dalším pivu jsme se už byli docela zotavení. "Březí koza" má vážně něco do sebe.
Krátce před šestou hodinou jsme vyrazili k místnímu nouzovému nocovišti. Pravidla říkají, že nocoviště se otevírá v 18 hod, a kdo dřív přijde, ten má větší šanci přespat. Mezi 18:00 a 18:10 nakráčeli do vyhrazeného prostoru nocoviště prakticky všichni, kdo tu dneska nocovali, a v dalších 20 minutách tu po dešti namísto hub vyrostly stany. Pár set metrů odtud teče říčka Světlá, a tak jsem ten večer uléhala do spacáku umytá. Nocoviště bylo plné, po setmění šli ale všichni spát a zavládlo tu ticho a klid.
Druhý den jsem vyrazila z Nového Údolí po červené značce do Strážného. Jirka s Bondym se vydali vlakem zpět do Nové Pece pro auto s tím, že pak dojednou do Strážného a půjdou mi odtud naproti. Nebudou to ale nijak „hrnout“, protože mají po včerejšku nárok na odpočinkový den.
Červená značka, která vede podél hranic tzv. Krásnohorskou cestou, byla po předchozím dni opravdu za odměnu. I když je to zároveň cyklostezka, myslím si, že je lepší jít tudy pěšky. Asi 15 km dlouhý úsek vede územím zaniklých obcí Krásná Hora, Mlaka a Dolní Cazov, krajina je mírná a malebná, cesta rychle ubíhá a provazejí ji moc hezké výhledy přes hranice do Německa. Radost jít 😊
Jirka s Bondym na mě čekali kousek za Dolním Cazovem u říčky Řásnice - vykoupaní, odpočatí a spokojení. Jirka mi cestou pověděl o kavárně ve Strážném, kde mají nejrůznější druhy zmrzliny, abych se mohla začít těšit. Ještě předtím jsme ale na začátku Strážného potkali rybárnu s restaurací, kde jsme si sedli k obědu; jídlo z místních ryb bylo výborné. V Koloniálu u Žáka, což je ona kavárna se zmrzlinou, jsme pak 77. den naší cesty příjemně završili.A maringotka... byla dokonalá. Dva dny idylického odpočinku s výhledem na louku, procházkami po okolí, vedrem, bouřkou, a dokonce i duhou! Možná ten kočovný život opravdu stojí za úvahu 😊
Žádné komentáře:
Okomentovat