Když dávám na facebook fotky z jednotlivých dnů cesty, myslím na to, aby tam byl k vidění i Bondy; náš pes putující podél hranic má totiž víc fanoušků než my dva s Jirkou dohromady. A tak si možná pamatujete, že s námi úsek Broumovskem neabsolvoval; měl trable s páteří a špatně se mu chodilo. Dneska je to jinak: Bondy byl u psí fyzioterapeutky a viditelně mu to prospělo. Chodí bez problémů, ocásek zase nosí nahoru, vrátila se mu hravost a občas se dokonce i kousek proběhne. Na delší trasy pěšky to zatím není, ale na kole opět jezdí s radostí. S Jirkou takhle jezdívají do práce už roky; Jirka šlape a Bondy v košíku na zadním nosiči sleduje trasu.
K rozhodnutí, že když pes nechodí, ale jezdí na kole, tak se pojede na kole, jsme dospěli celkem snadno. Situaci nahrávalo i to, že česko-polská hranice vede v Orlických horách od Šerlichu až do Českých Petrovic po dopravní silnici, která je zároveň i cyklostezkou. Jediné, co v tomhle plánu trochu drhlo, jsem byla já (ale počítalo se s tím, že "se to poddá"). S mým silničním kolem Favorit jsme kdysi byly jedno tělo a tři duše, posledních třicet let ale na kole téměř nejezdím; je to námaha, která mě nebaví a která mě bolí tam, kde nemá. Pohled do mapy mě nicméně přesvědčil, že tentokrát se kolo vyplatí; dcera mi půjčila svoje horské a já jsem souhlasila s tím, že po prvním dnu pěšky budu další dva dny šlapat do pedálů.
Pěší cestu jsem začala v České Čermné, která je téměř na hranicích a o níž jsem se tak nějak z hlavy domnívala, že leží kousek od Hronova (omyl v podobě dvanáctikilometrové mezery si odšlapu během dovolené na konci července). Jirka mě v Čermné vyložil z auta a odjel s Bondym na Šerlišský Mlýn, kde jsme měli domluvené ubytování (a odkud mi pak s Bondym vyrazili naproti na kole). Já jsem se vydala po cyklostezce 22 do Borové, a pak dál po modré značce a po červené “Jiráskově cestě” do Olešnice. Na 16 km dlouhém úseku, který vede po celou dobu po silnici, mě kromě předjíždějících aut provázel i déšť. Kéž bych si byla vzala kolo! Když pak u Zelinkova Mlýna doprava zhoustla, impulzivně jsem si stopla auto a požádala o svezení do Olešnice. Řidič se mi vzápětí svěřil, že se vrací z lesa, kde ho před chvílí popíchalo pět sršňů. Uf. Řešili jsme to celou tříkilometrovou cestu a myslela jsem na něho pak ještě mnohem déle. Doufám, že všechno dobře dopadlo.
Nad Olešnicí konečně asfalt končí a Jiráskova cesta tu stoupá stráněmi a lesem na Ostružník a pak na Vrchmezí. Tady jsme se potkali s Jirkou a s Bondym, snědli si oběd a šli pak kus cesty společně. Od Polomského sedla se cyklo-dvojka vydala na kole dolů a já jsem pokračovala po Jiráskově cestě půvabnou rezervací Bukačka přes Šerlich na Masarykovu chatu. Odtud jsem pak sešla po modré dolů k hotelu Šerlišský Mlýn. Tenhle hotel je tak trochu socialistické retro (i když je to stavba o dost starší); ubytování je tu ale komfortní (včetně masážní sprchy, máte-li pokoj s příslušenstvím), výborně tu vaří, pečou tu proslulé borůvkové koláče a rádi tu vidí nejen hosty, ale i jejich psy J Večer jsme se tu potkali s kamarády, co bydlí nedaleko v Deštném, a na vlastní oči viděli překvapení, které se narodí už za pár týdnů J Dostalo se nám taky vřelého doporučení navštívit kavárnu v Neratově, kam zítra dojedeme. Kavárna prý bývá otevřená jen málokdy a my máme to štěstí, že zrovna zítra otevřená bude.
Druhý den došlo na kolo. Po krátké instruktáži, k čemu slouží dvě přehazovačky a jak s nimi spolupracovat (což se v mém případě ukázalo jako ztráta času), šlápl Jirka do pedálů a vyrazili s Bondym po modré do kopce k Masarykově chatě. Já jsem počkala, až zmizí v zatáčce, vyvedla kolo do toho krpálu pěšky, a abych si udržela tvář, na dohled od chaty jsem nasedla a přijela jako by nic (tohle předstírání mě později přešlo). Z Masarykovy chaty už cesta vedla asfaltu a 3,5 km do kopce na Velkou Deštnou jsem povětšinou vyšlapala. Kola jsme nechali u místního bufetu, koupili si kafe a vydali se půl kilometru pěšky k vrcholu Velké Deštné. Velká Deštná je ale, jak se ukázalo, malá Sněžka (bohužel bez rozhledu do okolí), a tak si tu v davu lidí nebylo kam sednout. Vypili jsme si tedy kafe ve stoje, u rozcestníku udělali fotku “Jiří se psem na Velké Deštné”, vrátili se zpět ke kolům a jeli pak po červené přes Homoli a Pěticestí dolů k Mezivrší. Jiráskova cesta tu vede průsekem lesa po asfaltce a cyklisté ji sdílejí s pěšími turisty. Jakkoli mnohem raději chodím než šlapu na kole, tady jsem byla za cyklistickou variantu vděčná. Cesta se táhne, je na ní hromada lidí, výhledy jsou sporadické, a když vyjde takové počasí, jaké se ten den povedlo nám, před sluncem se není kam schovat a od asfaltu stoupá výheň. A tak je těch 24 km z Masarykovy chaty k Mezivrší pro pěšího člověka nejspíš opravdu dlouhých. Na kole to ubíhá líp, a navíc je to povětšinou z kopce.
Na rozcestí u Mezivrší jsme z Jiráskovy cesty odbočili na žlutou a dojeli turistickou cestou (s poněkud terénnějším povrchem) do Neratova. V doporučené kavárně jsem se za výkon, který jsem měla za sebou i před sebou, odměnila hned dvěma dorty, a nějaký čas jsme pak strávili v místním překrásném a podivuhodném kostele. A pak nezbylo než se vydat na cestu zpět, tentokrát po dopravní silnici. Ta je zároveň cyklostezkou 22 a vede přes Novou Ves a Orlické Záhoří na Šerlich a pak dolů do Deštného. A bylo to po ní (jak se dalo po předchozích sjezdech čekat) převážně do kopce. Jirka navzdory desetikilové zátěži v podobě Bondyho do kopců plavně stoupal, zatímco já za nimi při kraji silnice vedla kolo. Na rovinkách jsem se pak dvojnásob snažila, aby na mě dlouho nečekali. V Záhoří se ukázalo, že bude potřeba odměnit mě ještě aspoň malým pivem, při výstupu k Šerlichu už jsem skuhrala docela nahlas, ale nakonec jsem těch 20 km urazila celkem se ctí. Nohy v pohodě, hlava čistá, záda stačilo trochu protáhnout, ale zadek? O-ou. Sednout si k večeři nebude žádná legrace.
Další den bych si ráda dala vestoje i snídani a kolo bych nejraději ani neviděla, jenomže z Neratova dál vede podél hranice jen a jen silnice (opět je to zároveň i cyklostezka 22). A tak mě tu Jirka krátce poté, co jsme se rozloučili se Šerlišským Mlýnem, vyložil z auta i s kolem, ujistil se, že pojedu správným směrem, a popřál mi dobrou cestu, na níž se doufejme brzy potkáme. A tahle cesta byla překvapivě parádní. Za Neratovem mě čekal nějaký ten kilometr stoupání, pak to ale bylo podél Divoké Orlice až k Zemské bráně pořád z kopce. Když jsme se setkali, Jirka jen zíral, kolik jsem toho ujela, a kdybych z těch kopců tolik nebrzdila, potkal by mě ještě dřív J Za Zemskou bránou ale zábava skončila a přišly kopce, a já se začala rozhlížet po nějaké odměně. Našla jsem ji v Českých Petrovicích v restauraci Na Statku, kde měli výbornou kulajdu a stejně dobrou Plzeň (Jirka ocenil i krásnou servírku v půvabných kraťasech). Do stoupání k místu zvanému Adam jsem se pustila s vidinou toho, že nahoře u Kašparovy chaty už čeká naše auto (sbohem, kolo!) - a tehdy mi Jirka nastínil další plán: pod kopcem u hraničního přechodu Petrovičky / Kamyenczyk je rozcestník, a na něm polská zelená značka vedoucí přímo po hranicích. Jojo, přesně ta, se kterou máme ty neblahé zkušenosti z Broumovska. Kdybych jí ale dala ještě jednu šanci, můžu po ní za 6,5 km dojít až k hraničnímu přechodu Dolní Lipka / Boboszów. Ten je na dohled od Králíků a mohli bychom odtamtud příště vyrazit rovnou na Kralický Sněžník. Hmmm, to stálo za úvahu. Sjela jsem tedy na kole dolů k rozcestníku, prohlédla si komfortní cestu vedoucí loukou vzhůru do kopců, a řekla ano (nelitovala jsem toho pak ani na chvíli J).
Z cyklistických kalhot jsem se převlékla do civilních a vyrazila podél hraničních kamenů (zatímco Jirka naložil kola a přejel do Dolní Lipky, a odtud mi pak půjdou s Bondym naproti.) Polská zelená značka mě vedla po kraji louky vzhůru do kopce, nahoře jsem se vnořila do lesa a terén přešel do roviny. Po chvíli se k lesní cestě o pár metrů dál vpravo na české straně přidala i cesta podél luk a pastvin, ze které byl rozhled dodaleka až ke Králíkům a ke kostelu s klášterem v Hedeči. Vybrala jsem si tuhle cestu s výhledem a vzpomínala, jak s námi Jirkova mamka k tomu klášteru před pár lety ve svých bezmála osmdesáti letech statečně vystoupala.
Když se pak cesta opět vnořila do lesa, zahlédla jsem náhle vpravo něco jako obrubník a na něm zelenou značku. Když sem přišla blíž, objevily se kamenné schody dolů, pod schodama Jirka s Bondym a za nimi železniční koleje. Seběhla jsem dolů a chvíli překvapeně zírala na železniční koridor (Jirka naopak vyběhl nahoru podívat se, jak tu vypadá polská zelená), a pak jsme se vydali přes koleje a došli přes místní louky až k přechodu Dolní Lipka. Rozloučila jsem se tu s Orlickými horami, přešla silnici k rozcestníku na druhé straně, abych viděla, co nás čeká příště, nasedla jsem do auta s kolama na střeše a jeli jsme domů.
Věřím, že to, co nás čeká příště, bude Kralický Sněžník J
Ingrid
Třídenní cestu jsme si původně rozplánovali tak, aby se z místa, kam na kole na konci dne dojedeme, dalo vlakem vrátit pro auto. Pak se ale Jirka rozhodl pro variantu “pojedeme ti s Bondym naproti”, a já si tak kromě kola musela poradit s orientací v terénu. V Česku mi pomáhaly mapy.cz, v Polsku ale nezbývalo než spolehnout se na mapu papírovou a probudit v sobě pradávný cit pro to, kde je sever.
