Cesta podél hranic – den 27. a 28.: Ze Žacléře přes Petříkovice do Horního Adršpachu (7. – 8. dubna 2018)

            Podle čínské tradice je rok 2018 rokem psa - a jak se zdá, pes (alespoň ten náš) bude určujícím faktorem i pro naši letošní cestu. Těžko říct, zda je jeho vztah k Jirkovi ještě psí věrnost, anebo už závislost. Každopádně kam jde pán, tam jde i pes. Včetně cesty podél hranic. Je tedy potřeba s ním počítat, a zároveň na něj brát ohled. Skončíte-li tedy na podzim cestu uprostřed Krkonoš, znamená to počkat do jara, až roztaje sníh (pes je těsně nad zemí a do hlubšího sněhu zapadá až po uši). A tak ač bychom se byli rádi vydali na hranice už v březnu, nešlo to, protože tou dobou ještě mrzlo. Termínově nám to vyšlo až po Velikonocích, tou dobou to ale na hřebenech Krkonoš sníh ještě zdaleka nevzdával. A tak jsme rozhodli ten zasněžený úsek prozatím vynechat a začít cestu v Žacléři na rozhraní Krkonoš a Orlických hor. 

            Chtěli jsme v pátek navečer dojet do Žacléře, přespat tu, v sobotu ráno se na hranicích připojit na polskou zelenou značku a ujít po ní během dvou dnů 55 km až do Meziměstí s tím, že přespíme někde napůl cesty. Nakonec se mi ale nepovedlo najít na té půlce cesty ubytování. Naopak dohoda s penzionem Žacléřský Medvěd byla vlídná a vstřícná, a tak jsme se rozhodli zůstat tu hned dvě noci. Plán cesty jsme podle toho upravili: Auto necháme v pátek v Trutnově, do Žacléře dojedeme k Medvědovi autobusem, v sobotu dojdeme pěšky 25 km do Petříkovic, vrátíme se odtud vlakem do Trutnova, tady najdeme auto a hurá do Žacléře k Medvědovi. Zvládnout ale další den přesun Žacléř – Meziměstí (autem) – Petříkovice (vlakem), následně ujít 30 km a pak se v rozumném čase vrátit autem z Meziměstí do Prahy, to se zdálo být na dva lidi a psa poněkud příliš, a tak jsme si zvolili o dost skromnější cíl: Horní Adršpach. 

             V sobotu nás provázelo nádherné počasí. Zelenou, která je součástí polských značených cest, jsme potkali na hraničním přechodu kousek nad žacléřskou osadou zvanou Bobr. Cesta vedla podél hranice lesa a zdálo se, že to bude pohoda: travnatá louka, pohodlná chůze, rozhled po krajině. Dobrodružství začalo ve chvíli, kdy jsme se vnořili do lesa. Vypadalo to, jako by po téhle cestě celé roky nikdo nešel. Zatímco pes se většinu cesty nesl v náručí, my jsme si klestili cestu močály, náletovými keři a popadanými stromy. 

            Když jsme se tím úsekem propracovali, objevily se hory - a zelená tu vedla opravdu hodně do kopce. Jsem zvyklá, že Jirka s Bondym bývají kus cesty přede mnou, vidět je ale kus cesty téměř kolmo nade mnou znamenalo sáhnout do motivačních rezerv. A tak zatímco jsem lezla vzhůru, představovala jsem si, jak se mi rozpouštějí faldíky na břiše a zpevňují svaly na zadku. Příležitostí k vyrýsování svalů bylo dost: postupně se k drsným úsekům přidal i sníh a mokřady. Na odměnu v podobě výhledu do krajiny je ale tahle hřebenovka skoupá; dočkali jsme se až téměř v závěru cesty na Jánském vrchu (zdejší Krausova vyhlídka je ovšem moc hezká).  

            Kolem studánky pod Jánským vrchem jsme pak sešli dolů do Petříkovic, odkud krátce předtím odjel vlak do Trutnova. Další jel za dvě hodiny. Nepodařilo se nám najít místo, kde bychom ten čas přečkali (hospoda by byla super), a tak jsme se vydali k vlakové zastávce. To je pro někoho, kdo to v Petříkovicích nezná, docela výzva. Zastávka je vidět ve stráni notný kus vysoko nad vesnicí, nevede k ní ale žádná cesta. Jirka z mapy zjistil, že cesta vede přes les kousek za Petříkovicemi, já jsem ale neměla trpělivost ji hledat a vzala jsem to podél lesa strání přímo nahoru. Nejspíš protože mě nechtěl nechat bez dohledu, vydrápal se Jirka se psem v náručí strání za mnou. Zplavení potem a ošlehaní maliním jsme překročili koleje, objevila se komfortní cesta k vlakové zastávce a následoval komentář, který jsem si rozhodně zasloužila. Na zastávce jsme si sedli na zem kousek od kolejí a měli jsme toho pro ten den tak akorát. Čas do příjezdu vlaku jsem strávila hleděním do prázdna a uplynulo to jako voda…

            Druhý den jsme se rozloučili s přátelským zázemím penzionu Medvěd, sedli do auta a přejeli do Horního Adršpachu. Odtud jsme se vlakem vrátili do Petříkovic a vydali se (tentokrát po cestě), nahoru ke kostelu Św. Michała, který je téměř přímo na hranicích na cestě k Okrzeszynu. A jako by nám chtěla vynahradit včerejší strastiplné úseky, byla tentokrát cesta po zelené opravdu krásná: prostorné louky, trasa po hřebeni hor s dalekým rozhledem, “meditativní” cesta smrkovým lesem. I tak nás ale neminulo pár složitějších úseků, ať už šlo o široký potok, kde chyběla lávka, anebo o skalní útvary, kde bylo kromě nohou potřeba zapojit i ruce.  

            Sotva jsme sešli do Horního Adršpachu, začalo pršet. Jako by se tím potvrdilo, že tohle je ten správný cíl prvního úseku naší cesty Orlickýma horama. A dojít odtud příště do Meziměstí - to už vypadá jako reálný plán J

                                                                                                                                      Ingrid

Cesta podél hranic – den 26.: Z Harrachova přes Voseckou boudu a Sněžné jámy na Petrovku (14. října 2017)

           Když jsme v srpnu během pěti dnů prošli Jizerskými horami, stáli jsme na nádraží v Harrachově u mapy Krkonoš a já měla jasno: tyhle hory včetně monumentální Sněžky přejdeme za tři dny - a rok 2017 uzavřeme v Žacléři na rozhraní Orlických hor. Při pohledu na mapu jednoduchá záležitost; kdybych bývala mohla, šla bych hned pozítří. Jenže jsem nemohla. Čekaly nás rodinné oslavy, pracovní záležitosti, španělská cesta… 

            V půlce října nám konečně vyšel volný víkend a našli bychom k němu bývali i ten třetí den. Ukázalo se ale, že to nevychází “logisticky”: byť jsem v jízdních řádech dost dobrá, nepodařilo se mi najít způsob, jak se dostat v neděli odpoledne ze Žacléře zpět do Harrachova anebo do Prahy dopravou tak, aby to bylo únosné i pro našeho psa. Pro mě patová situace, Jirka je ale pragmatičtější: navrhl vydat se v sobotu ráno z Harrachova až tam, kam za jeden den dojdeme, a druhý den se vrátit zase zpátky do Harrachova. Uznala jsem, že je to lepší než nic, odměřila v mapě 25 km a zjistila dog friendly ubytovací možnosti. Vyšla mi z toho cesta podél hranic přes Voseckou boudu na Petrovku a odtud dolů na Medvědí boudu, kde budeme bydlet. 

              V sobotu ráno jsme tedy sedli do auta, dojeli do Harrachova a vydali se po červené k celnici a hraničnímu přechodu. Dál jsme šli po modré na Alfrédku a pak Janouškovou cestou na Voseckou boudu. Tady se do té doby osamělá cesta proměnila v hromadou záležitost: vzhůru ke Svinským kamenům a dál přes Sněžné jámy a Dívčí kameny až na Petrovku proudil v obou směrech souvislý proud českých, polských a německých turistů, jako by cesta česko-polského přátelství chtěla plně dostát svému jménu. U Svinských kamenů jsme se vnořili do mlhy, což byla docela výhoda, protože v ní alespoň částečně zmizely i proudy turistů. Zároveň nás ale mlha připravila o výhledy; a chvíle, kdy se na pár desítek vteřin zvedla, dávaly tušit, že o hodně přicházíme. Přesto byla vyhlídková místa co do množství turistů srovnatelná s vyhlídkou před prvním nádvořím Pražského hradu. 

             Když jsme dorazili na Petrovku, chvíli jsem bojovala s touhou dojít ještě na Špindlerovku, která je odtud na dohled. Blížil se ale soumrak, nohy byly z kamenité cesty unavené a pes už toho měl taky dost, a tak jsme sešli po žluté a pak po modré značce dolů na Medvědí boudu. Stihli jsme to těsně před západem slunce. 

            Večer jsme se shodli, že se na cestu česko-polského přátelství i přes averzi k davům v dohledné době vrátíme; když nebude mlha, vystojíme si fronty na vyhlídky a rozhlédneme se. Určitě to bude překrásné J 

             Když jsme se druhý den přes Martinovu boudu a Labskou boudu (s odbočkou k prameni Labe) vrátili po modré značce do Harrachova, vzala jsem hned v autě do ruky diář a začala plánovat, kdy ty Krkonoše “dorazíme”. Ze Špindlerovky přes Sněžku do Žacléře mi to vycházelo na den a půl cesty, přespat můžeme v Malé Úpě, a kdybychom nechali auto ve Vrchlabí a dojeli do Špindlerova mlýna a pak na Špindlerovku autobusem, dokázali bychom se v neděli ze Žacléře do Vrchlabí dostat dopravou celkem v pohodě. Byla jsem připravena vyrazit hned za týden. Plány mi překazil nejprve vytrvalý déšť, pak vichřice na Sněžce, pak přišly Dušičky, Brusel, rodinná oslava, Jirkův pracovní víkend, Advent a pečení vánočních perníčků… a pak napadl sníh a bylo jasné, že do konce roku 2017 se psem Krkonoše nepřejdeme. A že dokud sníh neroztaje, můžeme o Sněžce leda tak snít. A tak pro mě krkonošská část cesty podél hranic představuje plán, který mi nevyšel. Nevzdávala jsem se snadno, ale zjistila jsem, že se to dá přežít. Dokonce až do 5. května J

                                                                                                                                                       Ingrid

Vztah ženy a muže z pohledu medicine wheelu

Úvodní poznámka

Následující text je schematický a mluví v archetypální rovině. Neberte jej prosím jako přesný popis konkrétní životní situace. Jeho smyslem je maličko poodhalit závoj tajemství vztahu muže a ženy. Každý konkrétní vztah je specifický a jedinečný; nelze jej redukovat jen na níže popsanou archetypální úroveň. Popisuji zde situaci v naší bílé evropské (a asi americké) kultuře. V jiných kulturách to může vypadat velmi odlišně.

Již delší dobu, když během doprovázených poutí naslouchám různým lidským příběhům, vnímám fenomén slabých otců a silných matek. Ukazuje se mi to jako základní problém rozpadajících se vztahů a rodin, ale i maskulinizace sportu, byznysu a politiky. Asi před rokem se ke mně prostřednictvím mého kamaráda Ivo Musila dostalo učení o takzvaném "medicine wheel" v tradici Twisted hears. Toto učení je obsáhlé a pracuje s mnoha různými aspekty kruhu a světových stran. Ve snaze porozumět vztahu muže a ženy mne velmi zaujalo učení o archetypech Muž otec, Žena matka, Žena divoška a Muž realizující svoji vizi. Z vyslechnutých příběhů jsem nahlédl archetypální vzorec, který ale v původním učení takto explicitně určen není.

Život člověka si můžeme promítnout na směrovou kružnici tímto způsobem:

Kruh je rozdělen na 4 světové strany, které reprezentují hlavní přechody mezi jednotlivými obdobími života: narození na východě, puberta na jihu, vstup do dospělosti na západě, vstup do stáří na severu a smrt opět na východě, kde se kruh uzavírá.

"Medicine wheel" (medicínský kruh, kruh života) pracuje s kruhem jiným způsobem. Přiřazuje jednotlivým světovým stranám různé kvality života a různé archetypy. Pro vztah muže a ženy považuji za důležité tyto archetypy:

·      Muž otec – strana východní. Otec je zaměřen na péči o rodinu. Svoji péči projevuje tím, že z vnějšího světa přináší domů obživu a teplo („loví mamuty a nosí dřevo“), v menší míře pečuje o ženu a o děti, případně o další členy domácnosti (např. prarodiče). Chrání rodinu před vnějším nebezpečím.

·       Žena matka – strana západní. Matka je zaměřena na péči o rodinu. Svoji péči projevuje tím, že rodí děti, pečuje o ně a vychovává je. Pečuje i o svého muže a další příslušníky rodiny. Dále pečuje tím, že zpracovává to, co přinesl muž zvenku, vaří, pere, uklízí. Stará se „o teplo domova“. Alegoricky „zatopí dřevem a uvaří mamuta".

·      Žena divoška – strana jižní. Divoška je cyklická žena, která vášnivě miluje, léčí, tančí, projevuje silné emoce, má přehled o detailech všeho a všech ve své blízkosti, je zaměřená na současný okamžik. Současně je schopna bořit, pálit, ničit, a pak zase oživovat (viz indická bohyně Kálí). Je divoká a nezkrotná. Skrze své tělo je schopna komunikovat s Matkou Zemí. V indiánských kulturách přijímá skrze svoji dělohu pravidelnou měsíční vizi pro kmen. Jako mladá se projevuje jako nymfa, milenka, amazonka, ve stáří pak jako čarodějka, Baba Jaga, La qe sabé (viz Ženy, které běhaly s vlky), kořenářka, Žítkovská Bohyně apod. Vztahuje se k sobě a k Matce Zemi.

·     Muž realizující svoji vizi – strana severní. Tento muž je plně oddán svému vyššímu poslání, naplňování a realizování své vize. Tuto vizi a poslání naplňuje svojí prací a tvorbou. Zaměřuje se na budoucnost a daleké horizonty. Má plán, jak se k budoucnosti dostat. Při naplňování spolupracuje, bojuje anebo soupeří s druhými lidmi i jinými bytostmi. Mužova vize se v průběhu života proměňuje a prohlubuje. V mládí se archetyp projevuje jako bojovník, milenec, sportovec. V dospělosti jako manažer, obchodník, kněz, sociální pracovník, učitel apod. Ve stáří pak jako Mudrc, šašek, poutník … Skrze svůj rozum, vhled či meditaci je napojen na Božství (Boha Otce, Absolutno, Slunce, Vesmír, Tao apod.), přináší nauky, poznání a vědu. Vztahuje se k Bohu a ke skupině lidí silně přesahující rodinu.  

Každý člověk (muž i žena) má v sobě v nějaké míře rozvinuty všechny čtyři archetypy. U mužů z mého pozorování obvykle dominují mužské archetypy a u žen ženské, nicméně všichni jsou schopni v sobě plně rozvinout kterýkoli z nich. To, které archetypy se rozvinou více nebo méně, je dáno i životními okolnostmi: například ovdovělý otec malých dětí je schopen v sobě silně rozvinout archetyp Ženy matky a výborně se postarat o své děti. Žena samoživitelka je schopna v sobě silně rozvinout archetypy Muže otce i Muže realizujícího svoji vizi a přinést domů dostatek peněz pro život rodiny. Mladá vědkyně v sobě rozvíjí Muže realizujícího svoji vizi.

Rovině mezi Mužem otcem a Ženou matkou se říká "horizontální rovina" nebo "materiální stezka" od otce k matce. Rovině mezi Ženou divoškou a Mužem realizujícím svoji vizi se říká "rovina vertikální" nebo "spirituální stezka" od divošky k vizionáři.

Když se člověk narodí jako malé dítě, ocitne se na východní straně kola. Postupně stárne, prochází dětstvím a kolem puberty se začne profilovat jako žena či muž. Začíná primárně tíhnout ke svému vertikálnímu archetypu – Ženě divošce (tíhnou sem i někteří muži) nebo Muži realizujícímu svoji vizi (tíhnou sem i některé ženy).

Během dospívání se člověk plně zabydlí v tomto svém archetypu. Velmi ho začnou zajímat bytosti na druhé straně – muž dostane svoji „vizi“ ve spojení s divokou ženou a ona ho „ucítí“ na druhé straně proti sobě. Vznikne mezi nimi láska v podobě Eros – spojení muže a ženy.

Dominantní se stává složka milovníka a milenky. Vše je nádherné a plné energie. Společně se pozvedají k výšinám vztahu muže a ženy. Muž oceňuje divokost a svůdnost divošky. Žena obdivuje muže pro to, co všechno dokáže, a oceňuje jeho vítězství a výhry mezi ostatními muži.

V okamžiku, kdy z jejich lásky (láska typu Eros) vyroste plod v podobě narození jejich dítěte, dojde k dramatické proměně. Žena se obvykle velkou rychlostí přesune z jihu na západ – z divošky se stane Žena matka. Matka je neuvěřitelně silná bytost, možná nejsilnější bytost ve vesmíru. Kvality divošky v sobě na nějakou dobu skoro úplně ztratí.

Muž v sobě rozšíří svoji vizi a postupně v sobě probudí Muže otce. Pro mnohé muže je ale obtížné tyto dvě roviny v sobě rozlišit, neboť obojí se projevuje převážně prací. Rozdíl je v tom, že Muž otec se vztahuje k rodině (tj. k ženě a dětem) a pečuje o ni. Muž realizující svoji vizi se vztahuje ke své vizi a k vnějšímu světu. Velkou součástí pečování otce je jít „ven“ a „zvenku“ přinést „domů“ peníze vydělané prací, která v sobě zahrnuje realizaci vize. To samozřejmě není celé, součástí péče otce je i přímá pomoc matce se starostí o děti a chod domácnosti, péče „o dům a vozidla“.

Matka je od přírody naprogramována tak, že její pozornost je primárně určena dítěti. Dívá se na druhou stranu kola, a tam je narozené malé dítě, které má její plnou pozornost. Je tam také otec, ten má ale pozornosti jen málo anebo žádnou. Navíc po většinu dne otec na východní straně není, protože je „na severu“ v práci, aby vydělal peníze a mohl je přes východ přinést domů. Matka postupně získává pocit, že její muž (manžel = Muž otec) je slabý nebo chybějící, protože ve chvílích, kdy jej na východě nejvíce potřebuje, neumí ho tam najít. A když už tam muž je, chová se k němu často jako k malému dítěti prostřednictvím strohých příkazů a kritiky jakékoliv chyby (podvědomá záměna za malé dítě).

Pro muže je pobyt na východě v archetypu Muže otce velmi náročný, protože jen málokdy dostává adekvátní zpětnou vazbu a ocenění. Zato „na severu“ dosahuje během realizace vize v práci často úspěchů a ocenění.

Pro ženu je pobyt na západě také velmi náročný. Nejenže nedostává zpětnou vazbu od muže na východě, navíc je po dobu několika let obvykle i nevyspalá a velmi osamocená. Jejím jediným společníkem je po většinu času jen její dítě (případně děti).

Postupně dochází k tomu, že žena se v letech po narození dětí převážně vyskytuje na západě. Je Ženou matkou a od svého partnera očekává, že bude hlavně citlivým, vnímavým, pečujícím otcem a manželem. Takového muže ale proti sobě na východě většinou nenachází. Muž je většinu času fyzicky i mentálně „na severu“ v práci. Vzhlíží ke své „divošce“ a očekává od ní ocenění za dosažené úspěchy.

Tak se stane, že ač žijí vedle sebe, navzájem se při tom nevnímají, protože jsou oba na jiné rovině bytí. Situace se ještě více zkomplikuje, kdy žena po mateřské dovolené začne chodit do práce a je mnoho času také na severu. V tuto chvíli se již muž se ženou skoro nepotkávají a nevnímají.

Vyvstává otázka: Co je možné s touto situací dělat? Slovní odpovědi jsou jasné a jednoduché, ale v praxi je to složitější. Archetypální síly působí na podvědomé úrovni, a tak je velmi obtížné ovlivňovat je na vědomé úrovni.

První odpověď na položenou otázku říká: Situaci prospěje, když oba, muž i žena, budou usilovat o setkání někde poblíž roviny propojující jihozápad se severovýchodem. Žena bude vědomě rozvíjet svoji Ženu divošku a bude vědomě vnímat a oceňovat svého muže nejen jako otce jejich dítěte, ale také jako svého milence a muže, který velmi pracuje. Muž bude vědomě rozvíjet svého Muže otce a bude u své ženy vědomě vnímat a oceňovat kvality matky.

Druhá, komplexnější odpověď říká, že je důležité, aby v sobě každý rozvíjel všechny čtyři archetypy, a současně léčil zranění svých traumat, která mu neumožňují  v sobě některé kvality plně rozvinout.

Jiný pohled na vztah muže a ženy je popsán v tomto Příběhu muže a ženy očima muže. 

Doplnění o vhled v lednu 2019.
Z rozhovorů na poutích a seminářích cítím, že ženy a částečně i muži vnímají, že ženy jsou v probíhající transformaci vepředu a ušly větší kus cesty. Já si myslím, že to tak úplně není. Moderní uvědomělé ženy naplňují velmi dobře oba ženské archetypy - ženu matku i ženu divošku. Od muže očekávají, že bude také naplňovat velmi dobře oba mužské archetypy - muže otce a muže realizujícího svoji vizi. Potíž je ale v tom, že žena může poměrně dobře naplňovat oba archetypy na jednom fyzickém místě - doma. U muže je to obvykle složitější, neboť ve většině případů svoji vizi může realizovat na jiném fyzickém místě než doma. Z toho ale vyplývá, že nemůže naplňovat oba archetypy najednou v jednom fyzickém a časovém okamžiku. Ženě stačí se přepnout ve svém vědomí, muž se musí fyzicky a časově přemístit. (Samozřejmě mluvím o archetypálních rovinách. Ne o konkrétní situaci.)

Doplnění o vhled z jara 2019
Z dalších příběhů klientů jsem pochopil, že to co nám vlastně chybí, je komunita. Kdyby muž a žena žili v dobré komunitě, ať již jde o vícegenerační bydlení nebo spolubydlení lidí se stejným pohledem na svět, tak by žena v okamžiku aktuální potřeby pomoci nemusela spoléhat na svého muže (který právě loví mamuty), ale tuto potřebu by pokryl někdo z komunity (například babička). Tím, že jsme atomizovali rodiny, jsme mladé ženy na mateřské dovolené odsoudili na "samotku", což je jak známo nejhorší druh žaláře. Není divu, že si matka vybuduje extrémně silnou vazbu na jediného přítomného člověka komunity - na své dítě (a ono na ni). Slyším z příběhů, jak je složité vícegenerační soužití, ale možná svá zranění k předchozí generaci máme právě díky atomizaci rodiny.

Cesta podél hranic – den 21. až 25.: Jizerskými horami z Václavic až do Harrachova (7. - 11. srpna 2017)

Je tomu právě rok od chvíle, kdy jsme se z Aše vydali na cestu podél hranic. Naším záměrem bylo věnovat téhle cestě jeden víkend v měsíci. Některý měsíc bylo těch dnů více, jiný měsíc to zase nevyšlo vůbec (ať už kvůli počasí, nebo z jiných důvodů), v horizontu roku nám to ale nakonec vyšlo téměř přesně: máme za sebou 25 dní, během nichž jsme došli přes Krušné, Lužické a Jizerské hory  ke Krkonoším. A postupně si na tom putování vytváříme závislost.

Srpnový úsek naší cesty jsme absolvovali během pěti dnů dovolené. V pondělí ráno jsme dojeli do Liberce, nechali tu auto a pokračovali autobusem přes Chrastavu do Václavic. Minule jsme sem došli po Pašerácké stezce (což je zároveň i cyklostezka 3039) a šlo se po ní jedna radost. I tentokrát začínala dobře: provedla nás územím zvaným Výhledy a až k rozcestí Pod Vysokým z ní byl moc hezký výhled do kraje. Z Vysokého jsme po modré značce sešli do Heřmanic a odtud došli po málo frekventované silnici do Kunratic. Z Kunratic ale pokračuje Pašerácká stezka po běžné dopravní silnici, drží se jí pak předlouhých 14 kilometrů a pro nás tenhle úsek nebyl nic příjemného. Mimo vesnice nebyla jiná možnost, než jít po kraji silnice, kde se nám téměř neustále vyhýbala auta, vesnicemi nás vzhledem k Bondyho přítomnosti provázel bouřlivý štěkot místních psů, k tomu srpnové slunce v plné síle… A tak když jsme pak po 7 kilometrech v Minkovicích potkali vlak, využili jsme možnost si tu dnešní cestu alespoň částečně usnadnit. Jirka s Bondym nasedli do vlaku a vydali se s ním do Černous, kde jsme měli domluvené ubytování, zatímco já jsem odšlapala dalších 5 kilometrů do Filipovky. Odtud jsem se vydala se po žluté značce lesní silničkou ke vsi zvané Saň. V protikladu k názvu obce byla Saň poklidným a mírumilovným místem; nalezla jsem tu rybník, přímo na rybníce posezení a u něho možnost občerstvení. Uklidněna zíráním na vodní hladinu a posílena malým pivem jsem se pak vydala dál po žluté značce do blízké Andělky. Líbilo se mi, jak tu Saň a Andělka leží vedle sebe, a zaujalo mě také, že saňské děti chodily v minulosti do Andělky do školy a že Saň příslušela k Andělce i z hlediska farnosti. Zdá se, že Sani šla ta léta andělské péče a dohledu k duhu J 

Z Andělky mě čekalo závěrečných 10 km po silnici žlutou značkou přes Ves do Černous. Ani trochu se mi do toho nechtělo. Abych se nějak vzchopila a motivovala, přezula jsem se z pevných bot do trekových sandálek; byly zbrusu nové, černo-růžové, a už jen pohled na ně mě vzpružil. Taky jsem vytáhla sluchátka a pustila si na ty asfaltové kilometry muziku. Díky ní jsem tenhle úsek zvládla za dvě hodiny (nejen Redbull dává křídla J). Za odměnu na mě v Černousích čekal moc hezký penzion Zámecký dvůr, a v něm veškeré pohodlí, vlídný personál, Jirka s Bondym a výborná narozeninová večeře. Dolce vita J

V úterý ráno jsme se vydali z Černous přes Habartice a Háj do Frýdlantského výběžku. Šli jsme po cyklostezce 3006, žádného cyklistu jsme ale nepotkali a stezka byla v jednom úseku tak zarostlá, že jsme se tu prodírali vegetací vzrostlou do výše pasu a psa jsme přenášeli v náručí. Za Pernolticemi jsme nahlédli do arboreta, které založili manželé, jimž se nechtělo v důchodovém věku jen tak sedět doma. Koupili tu usedlost, vybudovali růžovou zahradu, zasázeli úctyhodné množství stromů a odvedli tu obrovský kus práce, z jejíchž výsledků se nyní těší všichni, kteří tohle místo navštíví. Na rozcestí nad Bulovkou se naše cesty nakrátko rozešly: Jirka s Bondym pokračovali po zelené značce vedoucí lesem, zatímco já jsem se držela cyklostezky 3006, došla po silnici do výběžku ke vsi zvané Dolní Oldříš a prohlédla si místní hřbitov s půvabným kostelem. Cyklostezka mě pak dovedla k rozcestí U Spálenky, kde jsme se s Jirkou i se psem zase setkali. Pokračovali jsme pak dál po zelené značce přes Horní Řasnici do Jindřichovic pod Smrkem.

Pro dnešek jsme měli putování tak akorát, odšlapaným kilometrům ale, jak se později ukázalo, nebyl konec. Do Frýdlantu nás sice dovezl autobus, penzion Albrechtova vyhlídka, kde jsme měli domluvené ubytování, se ale nacházel na opačném konci Frýdlantu, a navíc na kopci (mohlo mi dojít, že vyhlídka asi nebude v údolí). Vedla k těmu ulice s příznačným názvem Strmá a zdála se i nekonečná; když jsme ale k penzionu konečně došli, nelitovali jsme. Budova bývalé školy vypadala zvenku trochu ošuntěle, uvnitř nás ale čekal jedinečný prostor. Je místo s atmosférou, pohodlným ubytováním, komfortně vybavenou kuchyní, jídelnou, tělocvičnou, saunou a překrásným rozhledem do kraje, a přijde mi ideální i na týdenní či víkendové akce spojené s jógou, meditací, péčí o tělo a o duši. My jsme byli rádi, že tu bydlíme alespoň dvě noci J 

Po dvou dnech putování od rána do večera jsme se rozhodli pojmout středu jako odpočinkový den. Ráno jsme z Frýdlantu přejeli vlakem zpět do Jindřichovic a prohlédli si zdejší nádraží. Monumentální nádražní budova, masivní kolejiště i texty na místních informačních panelech svědčí o tom, že Jindřichovice bývaly v minulosti mnohem významějším nádražím, než je tomu dnes. Po jedné ze zaniklých kolejí dnes vede naučná stezka k torzu Kostela svatého Jakuba, který tu stával do poloviny 15. století. Dnes je to romantické místo, pod nímž je prý ukrytý poklad a kde se v noci občas zjevuje duch zabitého poustevníka. 

Z Jinřichovic jsme se vydali do Nového Města pod Smrkem. Je to jen 5 kilometrů, takže to nebyl žádný velký výkon, i tak jsme si ale za odměnu zašli do cukrárny na náměstí; mají tady výborné, originální a cenově přátelské dorty. Z Nového Města jsme se pak vrátili vlakem do Frýdlantu, vystoupali Strmou ulicí a užili si ještě jeden večer v bývalé škole.

V noci přišla bouřka v takové síle, jakou dlouho nepamatuji, čtvrteční ráno bylo ale svěží, bez deště, na cestu ideální. Čekání na vlak se sice o hodinu protáhlo kvůli komplikacím na trati, nakonec jsme nicméně zdárně dorazili do Nového Města, zopakovali si návštěvu cukrárny a vydali se přes Smrk na Jizerku. Na rozcestí U Spálené hospody jsme se rozhodli pro zelenou značku s tím, že bude sice delší, ale bude na ní nejspíš méně turistů. 5 kilometrů stoupání do kopce se nekonečně táhlo, turistu jsme však zahlédli jen jednoho (možná i díky mlze, skrze níž bylo vidět jen na pár metrů). Od Streitova obrázku jsme pokračovali po modré značce, lidí postupně přibývalo, a když jsme došli na Smrk k místní rozhledně, pro turisty a cyklisty si téměř nebylo kde sednout. Mohutná kovová rozhledna se skvěla v záři poledního slunce - a poskytla nám výhled na krajinu zalitou mlhou.

Z vrcholu Smrku jsme se vydali dolů po Nebeském žebříku až k červené značce, která nás pak přes Předěl, Černá jezírka a Pytlácké kameny dovedla na Jizerku. V malebné osadě Jizerka sídlili nejprve hledači drahých kamenů, později dřevaři a skláři, a dnes je to především rekreační oblast, přírodní rezervace a křižovatka turistických cest. V zimním období je to i místo s extrémně nízkými teplotami (za jasných nocí tu bývá i -30°C). My jsme sem dorazili za vlídnějších klimatických podmínek a zdejší chata Jizerka nám navíc poskytla příjemný azyl. Náš pes se tu setkal s fenkou, do níž se rázem zamiloval, a dlouho pak nemohl usnout, byť toho dne ušel dobrých 30 kilometrů. Nakonec jsme se ale dobře vyspali všichni tři, a ráno pak vyrazili po červené značce dále do Harrachova.

Hned nad Jizerkou začalo pršet, až na počáteční terénnější úsek vedla ale cesta lesem, po asfaltce a po vrstevnici kousek nad řekou Nisou, a tak rychle ubíhala. Kousek před nádražím v Harrachově nás dostihla bouřka, stačili jsme ale doběhnout k nádražní budově bez velkého promoknutí. Nebyla jsem tu nějakých 15 let; tehdy tu končila zubačka, nádražní budova chátrala a okolí bylo spíše nehostinné. Dnes jsou tu dvě nablýskané koleje (vlaky odtud pokračují do Polska do Szklarske Poreby), nádraží i okolí vypadají o mnoho lépe a přibyl tu i bufet “U mašinky". Čekání na vlak do Liberce nám tu docela příjemně uběhlo, a u místní velkoformátové mapy jsme i předběžně naplánovali naši příští cestu podél hranic, tentokrát napříč Krkonošemi.

                                                                                                                 Ingrid Němečková

Cesta podél hranic – den 19. a 20.: Lužickými horami z Dolní Světlé přes Krkavčí kameny, Hvozd, Lückendorf a Loupežnický vrch do Hrádku nad Nisou, na česko-německo-polské Trojzemí a přes Oldřichov do Václavic (22. a 23. 7. 2017)

S červencovou cestou na hranice jsme do poslední chvíle váhali: bylo vedro, Jirkovi nebylo dobře, pes taky nebyl zrovna akční a předpověď počasí hlásila na víkendy bouřky a přívalové deště. Nakonec jsme se pro cestu do Lužických hor rozhodli v sobotu ráno s tím, že já půjdu po hranicích, jak to počasí dovolí, a Jirka se psem si najdou nějakou odpočinkovou variantu. Dojeli jsme do Dolní Světlé (která je na dohled od chaty Luž, kde jsme minule skončili), společně jsme došli ke Krkavčím kamenům, a já jsem odtud pokračovala dál podél hranic. 

Vybrala jsem si červeně značenou cestu na německé straně, která vede přes Jonsdorfské skalní město do Heinu. Počáteční cesta skalním městem byla moc hezká a přišla mi ideální pro rodinu s dětmi. Každou chvíli je na ní totiž něco k vidění: skalní útvary (např. varhany), krásné vyhlídky, skalní soutěska, bývalé lomy. Lázně Jonsdorf pak značka míjí jen okrajově a pokračuje loukami a lesem do Hainu. Z Hainu jsem pak vystoupala po modré značce dva kilometry asfaltovou silnicí na Hvozd (jezdí tu také elektrovláček, toho dne hojně využívaný německými seniory). Cestou nahoru jsem se těšila na odpočinek a vyhlídku do kraje, spousta lidí a polední vedro mě ale přiměly vrchol Hvozdu co nejrychleji opustit a vydat se dolů po červené a modré značce k místu zvanému Kammloch (Hraniční uzávěra). Na rozdíl od pohodlného výstupu po asfaltce z německé strany je tahle cesta z Hvozdu dolů strmá a náročná. Turistické značky jsem potkávala jen sporadicky, GPS mi německé území nezobrazovala, a pro orientaci v německém značení turistických cest, jak se ukázalo, nemám talent. K Lückendorfu jsem s pomocí papírové mapy dorazila v pohodě, nevelkým městečkem jsem ale téměř hodinu bloudila, aniž se mi podařilo najít zelenou značku, která by mě dovedla na Loupežnický vrch. Nakonec jsem našla aspoň hraniční přechod do Petrovic, a kousek za ním (hurá!) rozcestník s českými značkami; po těch už to na Loupežnický vrch šlo jako po másle. Jirka s Bondym mě tady čekali už drahnou dobu, vypadala jsem ale zřejmě natolik schváceně, že se můj pozdní příchod (navíc z jiného směru) obešel bez komentářů. 

Chvíli jsem vydechla, a pak jsme vyrazili zelenou značkou přímo po hranicích k Hrádku nad Nisou. Cesta lesem je tu moc hezká a prochází krásným a tajemným skalním útvarem zvaným Česká brána, a také údolím Bílého potoka, v jehož dolní části je vybudován žitavský vodovod s 16 studněmi a kamennou vodárnou. Blížící se déšť nás ale v místě zvaném Cikánský kout přiměl přejít na paralelně vedoucí modrou značku, po které jsme pak v závěru téměř doběhli na kraj Hrádku do půvabné restaurace Nostalgie, umístěné v budově bývalé cihlové továrny. Tady jsme si užili dobré jídlo, výborné pivo, borůvkový pohár (s hromadou opravdických borůvek), milou obsluhu a příjemné zázemí, zatímco venku lilo jako z konve. 

Když bylo po jídle a po dešti, vydali jsme se ještě podél Lužické Nisy k česko-německo-polskému Trojzemí. Tohle místo leží na soutoku Lužické Nisy a Oldřichovského potoka a zdobí je čtyři vlajky (kromě české, německé a polské vlajky i vlajka Evropské unie), dva kříže, jeden obelisk a jedna dřevěná zvonice. Je to moc hezké místo a nebýt zdejšího čilého turistického ruchu, bylo by to dobré místo i k meditaci J

Z Trojzemí jsme došli nazpět podél řeky do kempu Kristýna. Tady jsme si postavili stan a přenocovali tu. Nebyla jsem v kempu dobrých dvacet let, takže to pro mě znamenalo spoustu nových vjemů a zážitků. V blízkém areálu navíc probíhala akce Hrádecké rockové léto, takže jsem si užila i rock; koncert trval do půlnoci, ve stanu byla dobře slyšet nejen hudba, ale i texty písní, a tak můžu říct, že všechny kapely hrály opravdu dobře J

Ráno kolem půl osmé se kemp probouzel jen pozvolna. Překvapilo mě, s jakým množstvím a variabilitou sprostých slov většina lidí vstávala, a taky to, že i přes tu spoustu stanů a chatek všudem kolem spala řada lidí v autě. Než jsem si ale stačila kempový život pořádně užít, sbalili jsme stan a z kempu zmizeli.  

Než jsem vyrazila na nedělní část cesty, Jirka mě varoval, že se podle předpovědního radaru blíží přívalové deště. Domluvili jsme se, že dokud to počasí dovolí, půjdu přes Oldřichov směrem do Horního Vítkova, kde se v ideálním případě potkáme. Z Trojzemí jsem se vydala přes hranice do Polska, a pak odtud po cyklostezce podél hranic do Kopaczówa. Prošla jsem vsí plnou výstavných, ale poněkud zchátralých cihlových domů, pod kostelem jsem přešla lávku přes potok a octla se na české straně ve vsi zvané Oldřichov na Hranicích. Tady začíná NS Pašerácká stezka, a na jejích informačních panelech jsem si přečetla pohnutou historii celé téhle (dvoj)vesnice. Původně německý Ullersdorf rozděloval totiž místní potok po staletí na severní a jižní část. Už ve středověku se původně jednotná obec začala dělit mezi dvě panství, po třicetileté válce už se dělila mezi dvě země (Sasko a Čechy) a po regulaci státních hranic roku 1849 se pak odlišila i jmény: saská část se nazývala Ober Ullersdorf (Horní Oldřichov), česká část pak Böhmish Ullersdorf (Český Oldřichov). Cesta napříč vesnicí zůstala společná a říkalo se jí “neutrálka”; v obou Ullersdorfech koneckonců žili Němci (na jedné straně “neutrálky” saští Němci, na druhé straně pak čeští Němci). Po druhé světové válce došlo ale k odsunu německých obyvatel a byla tu vybudována opravdová hranice s ostnatými dráty a strážní věží. Severní část obce navíc připadla Polsku a byla přejmenována na Kopaczów. Ostnaté dráty jsou už díky Bohu pryč, potok i “neutrálka” ale dodnes rozdělují nejen dvě samostatné části původně jednotné vesnice, ale i dvě země. Domy po obou stranách silničky jsou od sebe vzdálené téměř na dosah, mají obdobnou architekturu i minulost, na jedné straně jsou to ale domy polské, a na druhé domy české. Je to zkrátka složité území, a i když jsem jím procházela po “neutrálce”, moje myšlenky a pocity neutrální nebyly.

Pašerácká stezka pokračuje za Oldřichovem pohodlnou polní cestou směrem k Uhelné. Cesta skýtá daleký rozhled do kraje, a tak jsem viděla, že v okolních horách už hustě prší. Šla jsem rychle a považovala si toho, že se mi déšť vyhýbá. Prošla jsem Uhelnou a mířila jsem k Václavicím, když mi Jirka poslal zprávu, že se blíží pořádná průtrž a ať sejdu do Václavic, že se tam potkáme. Když jsme se potkali, spadlo pár kapek, ale průtrž se nám nějak vyhnula. To mi ale nevadilo: nikdy jsem nebyla v Žitavě, která je odtud jen pár kilometrů, a předchozí den jsem také z několika vyhlídek obdivovala nedaleký německý Oybin, a tak mě teď napadlo, že bychom ta místa mohli v ušetřeném čase vidět. Jak se dalo čekat, Jirku představa návštěvy města a zřícenin kláštera v nadšení neuvedla; zároveň ale nijak výrazně neprotestoval, a tak jsme jeli. Zittaw jsme prošli během půl hodinky, takže to se psem oba zvládli se stoickým klidem, zato v Oybin vedla cesta ke klášteru hodně do kopce a tam i zpět navíc proudily davy turistů, takže to až tak v klidu nebylo. Když jsme tam ale vystoupali, Jirka uznal, že je to krásné místo, které stojí za to jednou za život navštívit. Gotický hrad a přilehlý klášter tady na vrcholu vytvořeném z pískovcových skal nechal postavit Karel IV. Nejspíš to byly mimořádné a působivé stavby, obě byly ale v 16. století zasaženy bleskem a následný požár je téměř do základů zničil. Do dnešních dnů se zachovaly jen impozantní a rovněž působivé ruiny a klášterní hřbitov. Platí se tu vstupné (6 eur), je tu ale hodně co k vidění a při troše štěstí i k slyšení: uprostřed bývalého klášterního kostela hráli dva mladí hudebníci na housle a na keyboard a byla to radost je poslouchat. Za návštěvu pak stojí i oybinský kostelík stojící pod hradem, který má překrásně zdobený dřevěný interiér.

V srpnu se chceme na Pašeráckou stezku vrátit a dojít po ní přes Frýdlantský výběžek až do místa zvaného Andělka, kde tahle stezka končí. Odtud pak půjdeme dál přes Jizerské hory ke Krkonoším.  

                                                                   

                                                                                                                     Ingrid Němečková