Je tomu právě rok od chvíle, kdy jsme se z Aše vydali na cestu podél
hranic. Naším záměrem bylo věnovat téhle cestě jeden víkend v měsíci. Některý
měsíc bylo těch dnů více, jiný měsíc to zase nevyšlo vůbec (ať už kvůli počasí,
nebo z jiných důvodů), v horizontu roku nám to ale nakonec vyšlo téměř přesně:
máme za sebou 25 dní, během nichž jsme došli přes Krušné, Lužické a Jizerské
hory ke Krkonoším. A postupně si na tom putování vytváříme závislost.
Srpnový úsek naší cesty jsme absolvovali během pěti dnů dovolené. V
pondělí ráno jsme dojeli do Liberce, nechali tu auto a pokračovali autobusem
přes Chrastavu do Václavic. Minule jsme sem došli po Pašerácké stezce (což je zároveň
i cyklostezka 3039) a šlo se po ní jedna radost. I tentokrát začínala dobře: provedla
nás územím zvaným Výhledy a až k rozcestí Pod Vysokým z ní byl moc hezký výhled
do kraje. Z Vysokého jsme po modré značce sešli do Heřmanic a odtud došli po
málo frekventované silnici do Kunratic. Z Kunratic ale pokračuje Pašerácká
stezka po běžné dopravní silnici, drží se jí pak předlouhých 14 kilometrů a pro
nás tenhle úsek nebyl nic příjemného. Mimo vesnice nebyla jiná možnost, než jít po
kraji silnice, kde se nám téměř neustále vyhýbala auta, vesnicemi nás vzhledem
k Bondyho přítomnosti provázel bouřlivý štěkot místních psů, k tomu srpnové
slunce v plné síle… A tak když jsme pak po 7 kilometrech v Minkovicích potkali vlak, využili
jsme možnost si tu dnešní cestu alespoň částečně usnadnit. Jirka s Bondym nasedli
do vlaku a vydali se s ním do Černous, kde jsme měli domluvené ubytování,
zatímco já jsem odšlapala dalších 5 kilometrů do Filipovky. Odtud jsem se
vydala se po žluté značce lesní silničkou ke vsi zvané Saň. V protikladu
k názvu obce byla Saň poklidným a mírumilovným místem; nalezla jsem tu rybník,
přímo na rybníce posezení a u něho možnost občerstvení. Uklidněna zíráním na
vodní hladinu a posílena malým pivem jsem se pak vydala dál po žluté značce do
blízké Andělky. Líbilo se mi, jak tu Saň a Andělka leží vedle sebe, a zaujalo
mě také, že saňské děti chodily v minulosti do Andělky do školy a že Saň
příslušela k Andělce i z hlediska farnosti. Zdá se, že Sani šla ta léta andělské
péče a dohledu k duhu J
Z Andělky mě čekalo závěrečných 10 km po silnici žlutou značkou přes
Ves do Černous. Ani trochu se mi do toho nechtělo. Abych se nějak vzchopila a
motivovala, přezula jsem se z pevných bot do trekových sandálek; byly zbrusu nové,
černo-růžové, a už jen pohled na ně mě vzpružil. Taky jsem vytáhla sluchátka a
pustila si na ty asfaltové kilometry muziku. Díky ní jsem tenhle úsek zvládla za
dvě hodiny (nejen Redbull dává křídla J). Za odměnu
na mě v Černousích čekal moc hezký penzion
Zámecký dvůr, a v něm veškeré pohodlí, vlídný personál, Jirka s Bondym a
výborná narozeninová večeře. Dolce vita J
V úterý ráno jsme se vydali z Černous přes Habartice a Háj do
Frýdlantského výběžku. Šli jsme po cyklostezce 3006, žádného cyklistu jsme ale
nepotkali a stezka byla v jednom úseku tak zarostlá, že jsme se tu prodírali vegetací
vzrostlou do výše pasu a psa jsme přenášeli v náručí. Za Pernolticemi jsme
nahlédli do arboreta, které založili manželé, jimž se nechtělo v důchodovém
věku jen tak sedět doma. Koupili tu usedlost, vybudovali růžovou zahradu,
zasázeli úctyhodné množství stromů a odvedli tu obrovský kus práce, z jejíchž
výsledků se nyní těší všichni, kteří tohle místo navštíví. Na rozcestí nad Bulovkou se naše cesty nakrátko rozešly: Jirka s
Bondym pokračovali po zelené značce vedoucí lesem, zatímco já jsem se držela cyklostezky
3006, došla po silnici do výběžku ke vsi zvané Dolní Oldříš a prohlédla si
místní hřbitov s půvabným kostelem. Cyklostezka mě pak dovedla k rozcestí U
Spálenky, kde jsme se s Jirkou i se psem zase setkali. Pokračovali jsme pak dál
po zelené značce přes Horní Řasnici do Jindřichovic pod Smrkem.
Pro dnešek jsme měli putování tak akorát, odšlapaným kilometrům ale,
jak se později ukázalo, nebyl konec. Do Frýdlantu nás sice dovezl autobus, penzion
Albrechtova vyhlídka, kde jsme měli domluvené ubytování, se ale nacházel na
opačném konci Frýdlantu, a navíc na kopci (mohlo mi dojít, že vyhlídka asi
nebude v údolí). Vedla k těmu ulice s příznačným názvem Strmá a zdála se i
nekonečná; když jsme ale k penzionu konečně došli, nelitovali jsme. Budova
bývalé školy vypadala zvenku trochu ošuntěle, uvnitř nás ale čekal jedinečný
prostor. Je místo s atmosférou, pohodlným ubytováním, komfortně vybavenou kuchyní,
jídelnou, tělocvičnou, saunou a překrásným rozhledem do kraje, a přijde mi
ideální i na týdenní či víkendové akce spojené s jógou, meditací, péčí o tělo a
o duši. My jsme byli rádi, že tu bydlíme alespoň dvě noci J
Po dvou dnech putování od rána do večera jsme se rozhodli pojmout
středu jako odpočinkový den. Ráno jsme z Frýdlantu přejeli vlakem zpět do
Jindřichovic a prohlédli si zdejší nádraží. Monumentální nádražní budova, masivní
kolejiště i texty na místních informačních panelech svědčí o tom, že
Jindřichovice bývaly v minulosti mnohem významějším nádražím, než je tomu dnes.
Po jedné ze zaniklých kolejí dnes vede naučná stezka k torzu Kostela svatého
Jakuba, který tu stával do poloviny 15. století. Dnes je to romantické místo,
pod nímž je prý ukrytý poklad a kde se v noci občas zjevuje duch zabitého
poustevníka.
Z Jinřichovic jsme se vydali do Nového Města pod Smrkem. Je to jen 5
kilometrů, takže to nebyl žádný velký výkon, i tak jsme si ale za odměnu zašli
do cukrárny na náměstí; mají tady výborné, originální a cenově přátelské dorty.
Z Nového Města jsme se pak vrátili vlakem do Frýdlantu, vystoupali Strmou ulicí
a užili si ještě jeden večer v bývalé škole.
V noci přišla bouřka v takové síle, jakou dlouho nepamatuji, čtvrteční
ráno bylo ale svěží, bez deště, na cestu ideální. Čekání na vlak se sice o
hodinu protáhlo kvůli komplikacím na trati, nakonec jsme nicméně zdárně
dorazili do Nového Města, zopakovali si návštěvu cukrárny a vydali se přes Smrk
na Jizerku. Na rozcestí U Spálené hospody jsme se rozhodli pro zelenou značku s
tím, že bude sice delší, ale bude na ní nejspíš méně turistů. 5 kilometrů stoupání
do kopce se nekonečně táhlo, turistu jsme však zahlédli jen jednoho
(možná i díky mlze, skrze níž bylo vidět jen na pár metrů). Od Streitova
obrázku jsme pokračovali po modré značce, lidí postupně přibývalo, a když jsme
došli na Smrk k místní rozhledně, pro turisty a cyklisty si téměř nebylo kde
sednout. Mohutná kovová rozhledna se skvěla v záři poledního slunce - a poskytla
nám výhled na krajinu zalitou mlhou.
Z vrcholu Smrku jsme se vydali dolů po Nebeském žebříku až k červené
značce, která nás pak přes Předěl, Černá jezírka a Pytlácké kameny dovedla na
Jizerku. V malebné osadě Jizerka sídlili nejprve hledači drahých kamenů,
později dřevaři a skláři, a dnes je to především rekreační oblast, přírodní
rezervace a křižovatka turistických cest. V zimním období je to i místo s
extrémně nízkými teplotami (za jasných nocí tu bývá i -30°C). My jsme sem
dorazili za vlídnějších klimatických podmínek a zdejší chata Jizerka nám navíc poskytla
příjemný azyl. Náš pes se tu setkal s fenkou, do níž se rázem zamiloval, a dlouho
pak nemohl usnout, byť toho dne ušel dobrých 30 kilometrů. Nakonec jsme se ale
dobře vyspali všichni tři, a ráno pak vyrazili po červené značce dále do
Harrachova.
Hned nad Jizerkou začalo pršet, až na počáteční terénnější úsek
vedla ale cesta lesem, po asfaltce a po vrstevnici kousek nad řekou Nisou, a tak rychle ubíhala. Kousek před nádražím v Harrachově nás
dostihla bouřka, stačili jsme ale doběhnout k nádražní budově bez velkého
promoknutí. Nebyla jsem tu nějakých 15 let; tehdy tu končila zubačka, nádražní
budova chátrala a okolí bylo spíše nehostinné. Dnes jsou tu dvě nablýskané
koleje (vlaky odtud pokračují do Polska do Szklarske Poreby), nádraží i okolí
vypadají o mnoho lépe a přibyl tu i bufet “U mašinky". Čekání na vlak do
Liberce nám tu docela příjemně uběhlo, a u místní velkoformátové mapy jsme i
předběžně naplánovali naši příští cestu podél hranic, tentokrát napříč
Krkonošemi.
Ingrid Němečková
Žádné komentáře:
Okomentovat