Před časem jsem se rozhodla obejít Českou
republiku podél hranic; nikoli najednou, ale postupně během
dvou až třídenního putování s frekvencí jednoho putování měsíčně. Na cestě mě
kromě mého muže Jirky doprovází i náš pes. Jdeme po značených cestách, asfaltkách
nebo cyklostezkách, které jdou přímo hranicích nebo jsou hranicím co možná
nejblíže. Začali jsme letos v srpnu v Aši a došli odtud po “signálce” přes Hranici
a Krásňany k přehradě Bílý Halštrov (více v článku Cesta podél hranic 1). Před
pár dny jsme prošli dalším, asi 50 km dlouhým úsekem mezi ašskou Doubravou a
Lubenským sedlem.
I napodruhé se naší základnou stala Aš, odkud nás v pátek dopoledne zavezl autobus do Doubravy. Doubrava leží
u hraničního přechodu do lázeňského města Bad Elster a mají tu stejně kvalitní
léčebné prameny, jako u našich německých sousedů. Před pár lety se mluvilo i o
výstavbě místních lázní, pokud se najde investor. Zatím se tu ale nestaví a
Doubrava má i nadále charakter téměř zaniklé obce, tak jako mnohé další vesnice v
jejím okolí (příběhů s nedobrým koncem o zaniklých obcích, mlýnech,
zemědělských usedlostech či výletních restauracích najdete na naučných stezkách v tomhle kraji spousty). Po cyklostezke č. 2062 se odtud vydáváme k prameni Bílého Halštrova. Rovinatá asfaltka vede povětšinou lesem a po dvou hodinách chůze nás dovede k prameníku. Říčka, která tu pramení a které v Německu
říkají Weisse Elster, stráví na našem území pouhých 11 km. Za hranicemi ale
nabyde na síle a stává se z ní nejvýznamější řeka protékající Lipskem. Pro Němce má proto
její pramen obdobně symbolický význam, jako pro nás pramen Vltavy. Prameník je malým
architektonickým dílem a místo je citlivě krajinářsky upravené. Je tu i pamětní
kniha plná zápisků nejen českých a německých návštěvníků; před pár dny tu své nadšení z krásného okolí vyjádřila i parta lidí z australského Melbourne.
Od pramene se vydáváme po zelené značce lesem
k Hazlovu. Před osadou Výhledy vyjdeme do krajiny, projdeme osadou, a náhle se
napravo před námi objeví až pohlednicově dokonalá krajina. Jak se k ní
blížíme, zjišťujeme, že je to golfové hřiště; zelená značka vede dobré dva
kilometry doslova skrze něj. Po pár hodinách strávených převážně v liduprázdném lese je procházka tímhle hřištěm
(prý jedním z nejkrásnějších v Česku) příjemným šokem. Slunce svítí, zářivá
zeleň lahodí očím, golfisté nás zdraví a všichni se na sebe usmíváme.
Kolem druhé hodiny dorazíme do Hazlova a odkud pak
pokračujeme 3 km po silnici do Vojtanova (je to zároveň i cyklostezka č. 23). Chůzi
po dopravní silnici zrovna nemilujeme, tahle je ale málo frekventovaná a má zbrusu
nový povrch, a tak cesta ubíhá v pohodě.
Vojtanov má dvě nádraží, která se od sebe
liší jako noc a den: zatímco ve vlakové stanici Vojtanov se nad spoustou kolejí
tyčí nádražní budova hodná krajského města, zastávka Vojtanov obec je kus
travnatého území se zpevněnou krajnicí u jedné koleje a s provizorním
přístřeškem proti dešti. O to víc překvapí, když sem přesně v 15:53 dorazí velký zářivě žlutý německý vlak. Zajímavé je i to, že vlak přijíždí
z Německa, má namířeno do Německa a přes naše území si tak nějak zkracuje
cestu. Z Německa přijíždějící strojvůdce a průvodčí se na hranicích vystřídají s
českou posádkou, po necelé hodince se opět vystřídají a německá posádka pak pokračuje
dále do Německa. Vlak je narvaný, v Aši se ale téměř vylidní. Zamíříme na
jídlo a v zahradní restauraci také rekapitulujeme dnešní den: ušli
jsme 22 km půvabnou zelenou krajinou, a i když to bylo z velké části po
asfaltu, značná část cesty vedla lesem a nepotkali jsme ani jediného turistu. Hodně zvláštním zážitkem pak byla cesta golfovým
hřištěm J
Druhý den vyjíždíme z Aše vlakem v 7:47 a
minutu po osmé vystupujeme ve Vojtanově obci, kde jsme včera nastupovali.
Vesnice i okolní krajina tonou v mlze, jíž prosvítá ostré ranní slunce. Silnice
je stejně pohodlná jako včera, aut jezdí jen málo a mlhavé ráno dodává krajině
snově přízračný nádech. Krátce před Skalnou cyklostezka odbočí ze silnice a polní cestou nás dovede k místnímu koupališti. Po modré značce se pak vydáváme podél potoka k lesu. Mlha se zvedá, slunce nabývá na síle, okolní
krajina je až euforicky krásná a já mám během
chvíle tendenci “ulítnout” hlavou až někam do oblak. Vzpomenu si na pondělní Meditace,
kde jsme krátce trénovali i meditaci v chůzi, a stahuji svoji pozornost a
soustředění zpátky na zem. Rázem jsem přítomná tady a teď. Svěžím lesem pak dojdeme
k odbočce a k pramenu Kyselky, který leží na německém území. V prostorném
altánu vytéká z trubky sice poněkud subtilní pramen, chutná ale jako poctivá
lázeňská “kyselka”. Vracíme se na modrou značku a zůstáváme jí věrní prakticky
po celý den. Část cesty probíhá přímo po hranici, na což upozorňují nejen
hraniční patníky, ale i několik varovných cedulí, a tak si tu pamětníci neprostupných
hranic a “železných opon” užijí i trochu dobrodružství. Cesta
se také potkává s kolejemi, přes které musíte přejít, chcete-li se dostat ke
zbytkům středověkého hradu Neuhaus; ten byl definitivně zničen právě při
stravbě železniční trati. Když k němu vystoupáme, zjistíme, že po něm zůstal jen
val s příkopem a pár terénních nerovností. Naše představa o zbytcích hradu byla
o dost romantičtější než realita; jinak je ale úsek cesty mezi Skalnou a
Plesnou opravdu překrásný.
Zato Plesná se vám bude líbít snad jedině v případě, že máte
slabost pro staré opuštěné továrny. Takových je tu hodně. Jedna z nich vévodí i
místnímu náměstí, což je vlastně taková prostornější křižovatka s turistickým
rozcestníkem uprostřed. Po modré značce procházíme Plesnou dobrou půlhodinu;
na jejím konci se opět noříme do krajiny, která je naopak moc hezká. Polní
cesta nás zavede k vlhkému zádumčivému lesu a pak k mokřadům u Pstruhového potoka.
Trochu to tu připomíná krajinu z Pána Prstenů. Za lesem vystoupáme do kopce a
pokračujeme pohodlnou cestou mezi loukami a lesem, až dojdeme do místa, kde nám
náhle a nečekaně vyvstane pod nohama stará známá asfaltka. Už trochu unaveným nohám
se tenhle povrch nelíbí, nepomáhá ani meditace v chůzi, a tak si zpívám. Asi po
hodině chůze (během níž si přezpívám snad všechny tklivé lidovky o lásce, co
znám) dojdeme do Lubenského sedla. Je to nejen cíl naší dnešní cesty, ale také
vcelku frekventovaný hraniční přechod. Nalevo Německo, napravo Česko. Dáme se
vpravo a čeká nás sestup po silnici do Lubů. Odpolední slunce je oslňující,
silnice se táhne a tyhle závěrečné 4 km nás opravdu nebaví.
Nakonec zdárně dorazíme k nádraží, kde
končí železniční trať a odkud za nějakých 40 minut odjíždí vlak do Chebu. Na
poněkud pustém nádraží chybí kromě jiných známek života i jakákoli lavička; vydáme
se tedy do okolí ve snaze najít nějakou restauraci či hospodu, kde bychom si na
chvíli sedli a dali si něco k pití. Žádný takový podnik ale nenajdeme. Na to,
abychom šli dále do města, nemáme čas, a tak si sedneme před kolejemi na trávu
a vyhlížíme vlak. Přesně v 15:16 dorazí mohutný RegioShark a vypadá tak trochu jako návštěva z budoucnosti. Zaveze nás na nádraží do Chebu,
kde se paralelně s normálním provozem koná i “Národní den železnice”; na kolejích se hrdě předvádějí nablýskané parní lokomotivy s historickými
vagony, peróny jsou plné návštěvníků z Čech i z Německa a všichni si tu parádu vehementně
fotí a filmují. Jirka si čistě z profesního zájmu rovněž vyblejskne pár
exemplářů, jinak ale tenhle blázinec nesvědčí ani nám, ani psovi. Vlak do Aše jede
až za hodinu a půl, a tak se vydáme do
nedalekého centra města. Cheb je stejně krásná jako minule a je tu i spousta
restaurací, kde se můžeme najíst (což je příjemná změna). Vlak do Aše je
nacpaný k prasknutí, půl hodinky to ale umíme vydržet a kolem trati postávající
lovci snímků si nás fotí se stejným zápalem, jako kdybychom byli vzácná parní
lokomotiva.
Když pak krátce po šesté podvečerní
vystupujeme v Aši, máme toho pro dnešek opravdu dost. Cesta z Vojtanova do
Lubenského sedla měřila i se dvěma odbočkami 25 km, k tomu 4 km sestup ze sedla
do Lubů a nějaký ten kilometr v Chebu; pro dva dospělé a jednoho psa je toho tak
akorát. Další díl cesty podél hranic si tím pádem necháváme na říjen.
V neděli ráno se autem vypravíme k nedaleké
sopce. Jmenuje se Komorní Hůrka, leží v sousedství Františkových Lázní a Jirka
tu byl před mnoha lety s rodiči. Tehdy byl malý kluk, ale dodnes si pamatuje to
zklamání, když k sopce dorazili, a ona byla docela jiná, než jak si ji
představoval. Soptila totiž naposledy před miliony let a známá je především
tím, že je zevrubně probádaná. Když ale člověk předem nic neočekává, je to
hezké místo, a ve slunečném ránu napůl ponořené do mlžného oparu působí i
trochu magicky. V jámovém lomu před sopkou, který je dnes zarostlý travou,
připadá mým nohám v trekových sandálech země citelně teplejší. Na naučném
panelu kousek dál si pak přečtu, že tomu tak opravdu je J
Ašsko opouštím nerada. Doufám, že se sem
příští léto vypravíme alespoň na týden a projdeme i ty stezky a cesty, které
neleží v těsném sousedství hranic. Koncem října nás každopádně čeká počátek
Krušnohoří.
Ingrid Němečková
Žádné komentáře:
Okomentovat