Tuhle cestu si budu pamatovat z několika důvodů. Tím prvním je fakt, že jsem s ní vůbec nepočítala. Uprostřed léta jsem sice pevně věřila, že se letos na hranice ještě několikrát vydáme, pak ale vyběhla covidová čísla opět vzhůru, a já se den za dnem smiřovala s tím, že si krásu podzimní přírody pro letošek užiju jen v okolních parcích. A tak když mi Jirka koncem října v pátek večer řekl: “Hele, pojeďme na hranice! O víkendu má být krásně a já bych rád šel kus pěšky.” - chvíli jsem na něj zírala jako na Marťana. Vzápětí jsem vybalila pár svých “Ale…”, zatímco se mi to přeskládávalo v hlavě, pak jsme si otevřeli mapu a vymysleli plán, pak jsem si šla sbalit batoh, a v deset večer jsem se začala těšit 😊
Et voilà, v sobotu 24. října jsme opět v Dobré Vodě u Nových Hradů. Já začínám svoji další podélhraniční cestu právě tady, zatímco Jirka s Bondym přejedou autem do Pohoří, odkud mi půjdou naproti. Ještě než se rozloučíme, Jirka se ujišťuje, že vím, kudy půjdu a kde se potkáme. Jeho nervozitu chápu: když se za chůze trochu zasním, umím zabloudit i cestou na nákup. Stejně tak beru vážně jeho větu “Když potkáš nápisy v němčině, tak je to problém.” S ohledem na uzavřené hranice jsem ale zvolila trasu, na které snad ani zabloudit nejde, a jsem rozhodnutá snít tentokrát jen minimálně. Ještě předtím se ale na pár chvil zasním v dobrovodském Kostele Panny Marie Těšitelky; tohle místo mám nesmírně ráda a jsem vděčná za možnost tu chvíli být. Pak vyrazím na cestu, nejprve po silnici přes Hojnou Vodu do Černého Údolí, a pak po zelené značce přes Žofín k Huťskému rybníku.
Hojnou Vodou jen proběhnu; od zdejšího Zvonu setkávání je krásný rozhled do kraje, dnes je tu ale hodně lidí. I další cca 6 km dlouhý úsek po silnici do Černého Údolí projdu co nejrychleji (je to povětšinou z kopce, takže to jde samo). V Černém Údolí opouštím standardní civilizaci a odbočuji po zelené značce na území zaniklých vsí, vojenských signálek a zakázaných cest. Počasí je příjemné, cesta pohodlná, nikde nikdo, jen já a podzim v plné kráse.
Cestou přes Žofín k Huťskému rybníku se počasí promění a u rybníka prší natolik, že musím vytáhnout pláštěnku. Rybník tone v zádumčivé atmosféře. Pokračuji dál po cyklostezce 1193. Déšť postupně ustává, brzy potkám Jirku s Bondym a zbývajících 9 km dojdeme společně. Krajina, kterou procházíme, je místy tak odlehlá, až si kladu otázku, zda tu nerušíme... V místech zaniklých osad a sklářských hutí je ale zřejmé, že tu žili lidé. Po cestě leží bývalá Terčí Huť, Stříbrné Hutě, Janovy Hutě – sklárny, které kdysi vyráběly nejlepší křišťál v Čechách a jejichž rubínové, broušené či malované sklo nacházelo odbyt ve Vídni, v Terstu, ve Francii a řadě dalších zemí. Do dnešních dnů z nich nezbylo nic, přítomnost lidí je ale v krajině dosud patrná. Stejně jako schopnost přírody vzít si nazpět to, co jsme si na ní před pár desítkami let vydobyli.
Cesta rychle ubíhá a my ještě před setměním dorazíme k Pohoří, kde se nám spolu se západem slunce poštěstí uvidět i duhu. To je další z důvodů, proč si tuhle cestu budu pamatovat.
Ráno je mrazivé, slunce ale rychle nabírá na síle a jinovatka roztaje dřív, než si ji stihnu vyfotit. Pohoří je v ranním slunci a podzimních barvách velmi fotogenické a já doufám, že jeho krása bude na rozdíl od jinovatky trvalá. Místo, které téměř zaniklo a postupně zase vzniká, se neodvážím popisovat, abych to nepokazila. V tichosti jím projdeme, chvíli se zdržíme v prostoru kostela Panny Marie Dobré rady, a pak zamíříme po zelené značce na 3 km vzdálený Kamenec - nejvyšší vrchol české části Novohradských hor, který leží kousek od česko-rakouské hranice.
Cesta vede malebnými Pohořskými slatěmi, které jsou prameništěm Pohořského potoka, vrchol Kamence je ale ukryt v lesích. Tvoří jej několik impozantních skalních útvarů, mezi nimiž objevíme i sošku strážce zdejšího místa (alespoň si to myslíme). Z vrcholu kopce se vrátíme kousek zpět a po neznačených cestách dojdeme na Třítankovou cestu. Já tu navážu na svou starou známou cyklostezku 1193, zatímco Jirka se s Bondym vrátí do Pohoří k autu, aby pak přejeli do Dolního Přibrání, odkud mi půjdou naproti.
Cca 9 km dlouhý úsek, kterým procházím, vede tzv. Spodním zakázaným prostorem; z levé strany jej lemuje Hranický potok a později řeka Malše, po pravici se občas objeví skalní útvar, jinak je ale cesta poměrně monotónní. Na kole by to bylo rychlejší, takhle mám ale šanci tohle území opravdu vidět. Podzim je pro mě nejkrásnějším ročním obdobím a toho, co na něm miluji, je tady na rozdávání: záplava barev, podzimní slunce, vlhkost ve vzduchu, spadané listí pod nohama, hořká vůně tlení... Ale nezasním se přespříliš, nezabloudím a po hodině a půl potkám Jirku s Bondym. Společně dojdeme lesem a loukami do Dolního Přibrání, odkud pojedeme domů.
V Dolním Přibrání koukám na rozcestník a tyjo, Vyšší Brod je odsud pouhých 42 km... Vzpomenu si na své plány na začátku roku, kdy jsem si říkala, že letos by bylo fajn dojít na nejjižnější bod České republiky. A ten leží na hranicích právě pod Vyšším Brodem. Byť jsem to v průběhu roku (s ohledem na covid situaci) vyhodnotila jako nereálné, u rozcestníku v Dolním Přibrání to vypadá jako dobrý plán. Tím pádem to nejspíš brzy budu já, kdo přijde s větou: "Hele, pojeďme na hranice!" 😊
(Ingrid)
Žádné komentáře:
Okomentovat