“Zájem turistů o Podyjí vzrůstá, nejméně jich tam je ve středu”. Tak zněl titulek článku, který se před týdnem objevil na webu Novinky.cz. Dočetla jsem se v něm, že současná návštěvnost národního parku je na hranici únosnosti. A já jsem přitom do letošního jara neměla o existenci téhle krajiny ani potuchy. Sama nevím, jak je to možné, a zároveň doufám, že není pozdě. Podyjí mi přišlo podmanivě krásné. Dvakrát dva dny, které jsme tu strávili, mi přišly zoufale málo. Říkala jsem si, že si musím najít čas a brzy se sem vrátit. Teď navíc vím, že nejlépe ve středu :-)
65. a 66. den naší cesty každopádně vyšly na sobotu a neděli. Výprava byla tentokrát podmíněna počasím (šli jsme pěšky a se psem) a možností ubytování (v národním parku si stan nepostavíte). To druhé nám vyšlo: po několika měsících se znovu otevřely hotely a penziony a podařilo se mi domluvit ubytování v Lukově. Počasí jsme tak nějak riskli.
Začali jsme ve Znojmě a vyrazili směrem na jih. Rychlá a asi i pohodlná cesta k hranicím vede po červené značce přes Konice a Popice. My jsme se ale rozhodli jít po žluté, která vede těsně podél řeky Dyje a na mapě nám připadala romantičtější. Prvních 5 kilometrů jsem téhle volby litovala: stezka vede nad znojemskou přehradní nádrží, vine se srázem, chůze po jí není jednoduchá (občas je potřeba zapojit všechny čtyři končetiny) a neskýtá žádné rozhledy. Na všechen diskomfort jsem ale zapomněla ve chvíli, kdy jsme dorazili na vyhlídku u Sealsfieldova kamene. Tohle je místo, které člověku vezme dech. A taky pocit, že je pánem tvorstva. Tady si uvědomíte, že nejste nic.
Když jsme se dost vynadívali a bylo třeba udělat místo dalším turistům, vydali jsme se po žluté značce dál. Pohodlnou cestou jsme sestoupali k řece a pokračovali podél ní směrem k Šobeské lávce. Cesta podél Dyje je v tomhle úseku nádherná: okolní les se stovkami odstínů zelené, řeka plynoucí proti směru chůze, odrazy slunce, rytmus kroků, řev ptáků… prožívala jsem tu čirou radost z existence v krajině. Jirka i Bondy vypadali zrovna tak šťastní.
Po hodině chůze jsme došli k bývalému mlýnu Papírna. Torzo mlýna, zrenovovaný náhon a okolní krajina působily malebně; byl tu klid a seděl tu jen jeden muž, který v zamyšlení hleděl do krajiny. Chtěli jsme si tu taky odpočinout. Pak ale dorazila parta kamarádů; nejprve se nahlas radovali, že sem došli, a pak se rozhodli, že to zapijí. Zamyšlený muž se zvedl k odchodu a my jsme se rovněž rozhodli, že si odpočineme jinde.
U Judexova mlýna se žlutá značka připojila k červené a výrazně tu přibylo lidí i kol. U Šobeské lávky o kousek dál už vůbec nebylo k hnutí. Naštěstí pro nás téměř všichni pokračovali dál po červené. My jsme šli po modré. Dovedla nás k Lipinské lávce, kde nikdo nebyl a my jsme si mohli visutou lávku projít a prohlédnout. Lipinskou cestou jsme pak přes rozcestí U Milíře došli až k Nivkám. Šli jsme rychle, protože se blížil déšť, a já si z tohohle úseku téměř nic nepamatuji. Poslední 4 km po červené do Lukova si pamatuji moc hezké rozhledy do krajiny, a taky fakt, že mě zmáhala únava a cesty jsem měla pro ten den dost.
V Lukově jsme měli domluvené ubytování v penzionu Sarton. Byl úplně plný: dospělí, děti, kola, psi, vaření, grilování… Po pár měsících samoty to byla radikální změna :-) Schovali jsme se do pokoje, vzpamatovali se z nejhoršího, počkali, až se přežene désť, a vydali se do místní restaurace “U Čabalů” na jídlo a na pivo. Zrovna se tu ale konala svatba. Vydali jsme se tedy do druhého podniku “U Všetečků” - a tady opět svatba. Personál byl ale laskavý, natočil nám pivo do kelímku a nechal nás sednout si venku před restaurací. Bylo jasné, že hostina dneska nebude. Během vysedávání nad pivem mě ale napadlo, že vínko by možná být mohlo. Šla jsem se tedy “K Všetečkům” zeptat. Paní za barem projevila ochotu se dohodnout a zeptala se mě, jaké víno bych si představovala. Začaly jsme barvou (bílé) a skončily v impozantním restauračním sklípku, kde jsem se na základě fundovaného výkladu, diskuse o osobních preferencích, emočního rozpoložení a lunární fáze rozhodla pro vlašský ryzlink. Víno s příběhem pak zásadně přispělo ke kráse lukovského večera.
Druhý den nás čekala Pašerácká stezka s exponovaným místem, u něhož mapa varovala, že je “jen pro zdatné turisty bez strachu z výšek”. Aladin věštil po deváté hodině déšť, a tak jsme se vydali na cestu nejčasněji, jak jsem dokázala. Nejsem ranní typ, takže to bylo v 7:20. Když jsme míjeli penzion “U Všetečků”, z auta, které tu právě zaparkovalo, vystoupila žena, se kterou jsem včera v podvečer vybírala víno. Byla to milá příležitost vzájemně se ujistit, že ryzlink byla dobrá volba. Jak mi pak setkání dobíhalo v hlavě, došlo mi, jak náročné asi bylo vstávání pro ni...
Ráno bylo chladné a déšť visel ve vzduchu. Šli jsme svižně a k adrenalinovému místu se nám tak povedlo dorazit za sucha. Varování nebylo nijak přehnané: po krátkém, ale kamzíkovsky prudkém výstupu se stezka vine podél skály nad prudkým srázem a člověka tu skutečně jímá závrať. Možná je tohle místo proslulé překrásným rozhledem, já se ale neodvážila odtrhnout zrak od zatraceně úzké půdy pod nohama a soustředila se na každý jednotlivý krok. Jirka tenhle úsek absolvoval se psem v náručí. Nechápu, jak to dokázal.
Jen co jsme sešli dolů k Ledovým slujím, začalo pršet. Navlíkli jsme si pláštěnky a pokračovali deštěm, vděční, že už máme všechny drsňárny pro dnešek za sebou. Tím víc nás překvapilo, když jsme kousek za Vranovskou bránou narazili na úsek s poměrně prudkým srázem a popadanými stromy. Na dvou místech byla cesta zcela neprůchodná a nezbylo než jít po vyšlapaných pěšinkách okolním lesem. Že jdeme omylem zkratkou nám došlo ve chvíli, když jsme dorazili na její opačný konec. Byl zahrazený velkými kameny; to aby bylo jasné, že tudy se nechodí. Podél kamenů procházela červená značka, ze které jsme omylem sešli. Rádi jsme se na ni vrátili. Krátce nato jsme došli k Dyji, potkali jsme tu třetí z visutých lávek – Hamerskou, a přešli po ní na zelenou značku, která nás po necelé půlhodině chůze dovedla až do Vranova nad Dyjí.
Na náměstí jsme dorazili krátce po půl jedenácté. Autobus do Znojma (kde jsme den předtím nechali auto) jel téměř za dvě hodiny. Všechny místní podniky byly ještě zavřené. Našli jsme si úkryt před deštěm v průchodu před Infocentrem a vyčkali tu do jedenácti, kdy otevřela restaurace Formosa. Byli jsme toho dne první hosté, mokří, promrzlí a se psem. Přijali nás ale vlídně, donesli nám čaj, zapálili oheň v kamnech a připravili nám oběd. U okolních stolů zatím přibývaly další party zmoklých lidí a psů. Všichni vypadali, že jakkoli jsou procházky v přírodě fajn, dneska jsou za tenhle otevřený a přátelský podnik stejně rádi, jako my.
Věřím, že až přijedeme do Vranova příště, užijeme si ho bez deště. Podél hranic odtud vedou jen cyklostezky, a tak budeme pokračovat na kole.
(Ingrid)
Žádné komentáře:
Okomentovat