Vydali jsme 2. vydání Cesta (ne)obyčejného člověka

 Na podzim roku 2025 přišel po dlouhé době impuls vrátit se k naší první knize. Jak jde čas, tak některé informace, hlavně ty o správě svých finančních prostředků, již přestaly platit. Také se ztratily některé odkazy na internetu. Napřed jsme udělali jen tyto drobné úpravy, ale jak jsme knihu znovu četli, tak jsme si uvědomili, že zásah by měl být větší. Změnili jsme pořadí kapitol, aby na sebe lépe navazovaly. Dost výrazně jsme zasáhli i do textů o energii a vztazích. Doufáme, že tato podoba bude čtivější a přehlednější.

Přejeme, ať vám i toto druhé, upravené vydání přinese radost a užitek.

Knihu si můžete stáhnout v sekci Ke stažení. 

 

Cesta podél hranic – den 84., 85. a 86.: na kole a pěšky z Rozvadova přes Havran, Hraničnou, Mohelenské pláně, Střed Evropy, Pomezí nad Ohří a Kančí údolí do Aše (25. – 27. září 2021)

Jak většina z vás ví, před pěti lety (konkrétně v pátek 26. 8. 2016) jsme se ve třech (Jirka, náš pes Bondy a já) vydali na cestu podél hranic. Začali jsme v Aši u Infocentra, vydali se odtud podél hranic na sever, prošli Krušné hory, Lužické hory, Jizerské hory, Krkonoše, Orlické hory, Rychlebské hory, Jeseníky, Beskydy a Bílé Karpaty, a pak jsme se po jižní hranici vraceli zase zpět. Letos se nám podařilo dorazit od nejjižnějšího bodu ČR přes Šumavu a Český les zpátky do Aše. V průběhu pěti let jsme byli na cestě celkem 86 dní (z toho 20 dní jsme jeli na kole a zbytek jsme šli pěšky), a nyní o té cestě čtete poslední (v pořadí 37.) blogerský článek 😊

Stejně jako v několika předchozích úsecích, řešili jsme i v úvodu posledních cca 100 km naší cesty otázku, jak se dostat do výchozího bodu a jak případně vyřešit návrat pro auto. Když jsme minule končili v Rozvadově, myslela jsem si, že dostat se k tak známému hraničnímu přechodu bude jednoduché. Ukázalo se, že je to jednoduché jen jedním způsobem – autem. Dojet sem z Prahy veřejnou dopravou je záležitost na mnoho hodin a se psem je to ještě složitější. Když sem ale dojedete autem a vydáte se odtud pěšky podél hranic, čeká vás cca 80 km, během kterých nepotkáte civilizaci. Nejbližší šance využít veřejnou dopravu je v Chebu, odkud je ale cesta do Rozvadova ještě krkolomnější než z Prahy. Ze všech variant, jak těch 80 km zdolat, mi vyšlo jako nejlepší řešení kolo. Jirka by šel raději pěšky (a já vlastně taky), podél hranic z Rozvadova do Chebu vedou ale téměř výhradně asfaltové signálky nalajnované jako podle pravítka, a tak mi kolo přišlo lepší. Sice jsme měli fungl novou kombinaci batohu a tašky na kolečkách, v níž jsme mohli dle potřeby nosit a vozit našeho psího seniora, ale vézt ho na kole v košíku bude jednodušší. A navíc to na kole bude přinejmenším o polovinu rychlejší. Bylo září, konec roku na dohled, budoucnost nejistá - a já, jak víte, jsem tu cestu chtěla letos dotáhnout do konce.

Když se ukázalo, že poslední zářijový víkend bude slunečný a teplý, rozhodla jsem se vzít si v pondělí dovolenou a prodloužit plánovaný úsek o posledních cca 20 km, které zbývaly z Chebu do Aše. Tenhle závěrečný úsek, říkala jsem si, bychom mohli jít pěšky. S tím bude spokojený i Jirka 😊 Nakonec jsem mu přednesla následující plán: V sobotu ráno mě hodí do Rozvadova a já odkud vyrazím na kole. Jirka dojede autem do Tachova (kam jezdí z Chebu vlak), auto nechá u nádraží, sedne na kolo, vezme Bondyho do košíku a vydají západním směrem k rozhledně Havran. Tam se potkáme. Během dvou dnů pak dojedeme podél hranic do Pomezí nad Ohří a do Chebu s tím, že první večer přespíme někde venku ve stanu. V Chebu jsem domluvila ubytování v penzionu kousek od nádraží, takže dojet pro auto nebude problém. A pak z Chebu, resp. z Pomezí je to do Aše podél hranic oněch zmíněných 20 km pěšky - a z Aše do Chebu jezdí vlak každé dvě hodiny, takže se v pohodě zvládneme vrátit do téhož penzionu. Nemusíme si brát „plnou polní“, a tak uneseme i naši tašku-batoh na psa. 100 km úsek, třídenní horizont, auto, pes, stan, kolo, penzion, vlak a pěší chůze – všechno do sebe zapadalo jako „puclíky“ do skládanky. Mohli jsme se tedy sbalit a jet.

V sobotu dopoledne jsme dorazili do Rozvadova k bývalé celnici. Já tu podle plánu sedla na kolo se záměrem vyrazit po Příhraniční naučné stezce podél hranic, zatímco Jirka s Bondym pokračovali dál do Tachova s tím, že se sejdeme o pár hodin později u rozhledny na vrchu Havran. Počasí nádherné, podzim v nejlepší kondici a před námi celý den.

Na cestu jsem se vydala s odhodláním neztratit se a nebloudit. V mapě to vypadalo jednoduše, v reálu jsem ale hned po pár desítkách metrů na příhraniční červené značce narazila na komplikaci. Leželo tu jezero, táhlo se, kam až oko dohlédlo, a nic nenasvědčovalo tomu, že by tudy vedl brod.  Sesedla jsem tedy z kola a vydala se cestičkou vyšlapanou vlevo ve vysoké trávě. Zdála se být náhradní trasou, ale nebyla: dovedla mě k rozdováděnému potoku, za nímž už cesta nepokračovala. Protáhla jsem se tedy s kolem cestičkou zpátky k jezeru, otevřela mapu v mobilu, a sláva, o kousek blíž k Rozvadovu ležela signálka, po které se dalo na červenou značku připojit asi o kilometr dále. Od té chvíle už šlo všechno hladce.

Příhraniční cestou a pak po signálce 2238 jsem projela několika zaniklými obcemi. Hraničky, Jedlina, Záhájí, Stoupa - opuštěná území, pomníky, kříže, zbytky hřbitovů a stopy lidského působení v krajině jako připomínky toho, že tu ani ne před sto lety ležely celé vesnice. Každá z nich měla svou historii a o řadě z nich se píše na informačních panelech, které se nacházejí poblíž rozcestníků.

K vrchu Havran jsem dorazila kolem druhé odpolední. Chvíli poté sem dorazili i Jirka s Bondym a pes se upřímně radoval, že je jeho parta opět kompletní. Na vrcholu Havrana stojí 24 metrů vysoká rozhledna. Je to bývalá vojenská věž, která byla vybudovaná v 80. letech 20. století za účelem radiového odposlechu. Už jen samotný výstup na rozhlednu je malé dobrodružství; z vrcholu je pak nádherný výhled. Znalci říkají, že při dobré viditelnosti dohlédnete až do Alp...

Na další cestě po cyklostezce 2170 jsme se odbočili ke Křížovému kameni, který leží přímo na hranici, a pak jsme se zastavili na rozcestí Němeček, kde se Jirka logicky musel vyfotit u cedule s místním názvem 😊 Přes bývalou Pavlovu Huť, Pavlův Studenec a Hraničnou jsme dojeli k rozcestí Pod Kočičím vrchem, odkud jsme pak pokračovali lesem po červené značce, až jsme dojeli k říčce Mži, která tu protéká údolím vlnící se signálky. Tady jsme se pro dnešek rozhodli přespat.

Říčka byla v podvečerním podzimním světle magicky krásná a v zátočině tu bylo i ohniště a špalky k sezení; jinak to ale bylo pusté a trochu temné místo. Našeho psa to tu poněkud zneklidňovalo a mě rovněž na chvíli přepadla tíseň, pak jsem ale o kousek dál mezi mladými smrčky objevila mýtinku, která nebyla ze signálky vidět a kde se mi zdálo pravděpodobné, že náš stan téměř dokonale splyne s krajinou. To mě uklidnilo. Postavili jsme stan, udělali jsme si večeři, umyli jsme se v říčce, prošli se se psem po signálce, a pak jsme šli spát. Noc dala psovi za pravdu. Ač jsme možná dokonale splývali s krajinou, ti, kdo tu byli doma, si nás přišli prohlédnout. Měli jsme velmi živé a fyzicky i emočně náročné sny.

Druhý den ráno jsme sbalili stan a zahladili stopy, a pak jsme pokračovali lesem nejprve po červené značce a pak neznačnou signálkou na sever podél hranic. Projeli jsme přes Černavu a přírodní rezervaci Tišina a zdolali dva vrcholy se stejným názvem - Hraniční vrch, až jsme dojeli na Mohelenské pláně. Signálka je tu většinou rovná jako podle pravítka, vlní se nahoru a dolů a byť není na pohled nijak zvlášť zajímavá, má v sobě cosi meditativního. Dala jsem Jirkovi za pravdu, že by bylo fajn projít si tohle odlehlé území pěšky.

K signálce se později připojuje červená značka, která vede až k bodu označovanému jako „Střed Evropy“. Ukázalo se, že je to dost frekventované místo, kam se kolo nehodí. Cesta tu vede po lesních pěšinách, a i když jsme kola důsledně vedli, stejně jsme s nimi trochu překáželi. Střed Evropy určitě stojí za to navštívit: od roku 1865 tu stojí žulový kámen s nápisem „Mittelpunkt Europas“, je tu kamenný stůl s mapou evropského kontinentu a bylo tu i půvabné razítko, jehož otisk mi pak pár dnů zdobil předloktí. 

Kousek dál po červené značce je Granátová studánka, od které vede odbočka na vrchol Dyleň. My jsme ale pokračovali rovně podél hranic až k bývalé Chatě Na Dyleni, a pak po cyklostezce E6 přes Oldřichov, Kyselecký Hamr a Mýtinu až k Hrozňatovu.

Hrozňatov bych si byla moc ráda prohlédla, Jirka mi ale připomněl, že se připozdívá, před námi je ještě dobrých 20 km a jeho navíc čeká cesta z Chebu do Tachova pro auto. Vzdala jsem se tedy Hrozňatova a pokračovali jsme dál. Přes bývalou Krásnou Lípu a Památník obětem železné opony poblíž Svatého Kříže a pak po neznačené signálce jsme dojeli do Pomezí nad Ohří. Tady jsme hranice opustili a vydali se po státovce 606 (což je zároveň Valštejnova cyklostezka) do Chebu.

Na cestě od Středu Evropy jsme vůbec neodpočívali, a tak jsme do penzionu Atika dorazili zpocení, unavení a hladoví. Paní majitelka nás přivítala a ubytovala nás. Taky nás ale upozornila, že restaurace je dnes zavřená a že se na nás bude těšit zítra na snídani. Nezbylo nám tedy než se vypravit za jídlem a pitím do okolí. Naštěstí jsme hned pár bloků od penzionu potkali vietnamskou restauraci. Než nám přinesli jídlo, Jirka na IDOSu ověřil možnosti, jak dojet do Tachova, a rozhodl se, že pro auto pojede až druhý den ráno. Znamenalo to sice vstát na vlak v 6:34, bylo to ale schůdnější, než jít na vlak ještě ten večer a dojet autem do Chebu někdy kolem 23. hodiny. Navíc si mohl hned tady a teď dát pivo 😊 Cestou z restaurace jsem se stavila v blízkém supermarketu a kromě svačiny na zítřejší cestu jsem koupila i malé růžové šampaňské. Až dorazíme do Aše, bude se hodit.  

Ranní vstávání bylo právě tak drsné, jak se dalo čekat. Bondy znervózněl, jakmile mu Jirka zmizel z dohledu, a na venčicí procházku jsme se vydali už v půl sedmé. Kolem půl deváté se naštěstí psovi parta opět zcelila: Jirka dorazil i s autem a mohli jsme se jít nasnídat. Bohatou snídani na pěkném porcelánu připravila paní majitelka osobně a k Bondyho radosti měla něco dobrého i pro něho. Než jsme odešli, doptali jsme se, zda tentokrát můžeme přijít na večeři, a paní nás ujistila, že restaurace bude otevřená.

Čekal nás poslední úsek cesty, tentokrát pěšky. Šli jsme nalehko jen s příručním batohem a batohem-taškou pro Bondyho. Začali jsme v Pomezí nad Ohří, kam jsme dojeli z Chebu dopoledním vlakem. Na chebském nádraží jsem si do vlaku koupila kafe, nestihla jsem si ho ale užít; kafe bylo horké a cesta trvala jen 9 minut. 

V Pomezí jsme se znovu potkali s Valštejnovou cyklostezkou, tentokrát jsme se po ní ale vydali opačným směrem. Pak jsme se drželi signálky, která nás dovedla k přírodní rezervaci Rathsam. Pokračovali jsme podél Ohře cyklostezkou 2286 a pak 2062 a po žluté značce. U bývalé Dubiny jsme se napojili na cyklostezku 2063 a té jsme se pak drželi téměř až do Aše. Bondy chvílemi šlapal a chvílemi pobýval v tašce; asfalt na signálkách byl natolik zachovaný, že jsme mohli využít kolečka a tašku i se psem téměř celou dobu vézt.

Cesta rychle ubíhala; možná to bylo tím, že jsme si tentokrát povídali, což se nám do té doby na cestě nestalo😉 Krátce před půl třetí jsme došli k odbočce k Hraničním mezníkům a vydali se odtud k půvabným hraničním kamenům. Na jejich české straně je vyobrazen bílo-červeno-černý erb Zedtwitzů z Aše, na bavorské straně jsou tři zlaté hvězdy v černém pruhu jakožto znak panského roku Lindenfelsů z Erkersreuthu. V 18. století označovaly tyto mezníky tehdejší hranice honitby a těžby dřeva. V dnešních dnech září barvami a jsou velmi fotogenické.

Po návratu na signálku jsme po pár kilometrech došli do Aše. Nejprve jsme minuli nádraží, a pak jsme prošli městem po Chebské a Hlavní ulici přes Masarykovo náměstí až k Infocentru, u něhož jsme před pěti lety naši cestu podél hranic začínali. Žádná euforie se ale nedostavila; bylo vedro, město kolem hlučelo a za necelou půlhodinku nám jel vlak do Chebu. Moc jsme se tu tedy nedojímali a vydali se k nádraží Aš Město s tím, že celou záležitost oslavíme až tam. Vlak už tu čekal, i tak jsme se ale stihli vyfotit „v cíli“, bouchnout růžové „šampaňské“ a připít si na zdárný závěr pětiletého projektu.

I když té růžové „Bohemky“ byla jen třetinka a byli jsme na ni dva, odpolední vedro, únava a hladový žaludek udělaly své, a tak si zpáteční cestu do Chebu moc nepamatuji. Cestou z nádraží mě ale společenská únava přešla a závěr cesty jsme tak mohli oslavit parádní večeří. U večeře se o nás starala opět paní majitelka, která k mému úžasu zastávala i roli kuchaře. Jak jsem se později dověděla, o penzion, který má 4 pokoje, se stará sama se vším všudy, od ubytovávání přes úklid až po snídaně a večeře. A stará se o to opravdu dobře. K večeři jsme měli lososa v opečenými brambory; jídlo vypadalo to slavnostně a chutnalo přímo skvěle.

Další den bylo úterý, byl státní svátek a čekala nás cesta domů. Po snídani jsme se pobalili, naložili jsme kola do auta a šli jsme se projít do historického centra Chebu. Bylo zataženo, poprchávalo a všude bylo zavřeno. Nevadilo nám to; byli jsme najedení a kafe si koupíme cestou do Prahy. V Infocentru bylo otevřeno, tak jsem se šla zeptat, zda má otevřeno i poutní areál Maria Loreto v Hrozňatově. Neměl. Tak mi alespoň zbude něco na příště.

Od chvíle, kdy jsme cestu podél hranic dokončili, se mně kamarádi a známí ptají, kam vyrazíme dál. Těžko říct, plánů mám tak na pět životů… Území podél hranic je ale každopádně fascinující, a jak už někde napsal Jirka, každý z těch dnů byl krásný, unikátní a nezapomenutelný. Vůbec nejtěžší pro mě bylo o téhle cestě psát. Nemám to štěstí, že by mi psaní šlo lehce a přirozeně, a než něco napíšu tak, abych s tím byla spokojená, hrozně dlouho to trvá (jak doma vědí, celý víkend pak zírám do počítače, nevařím, nestarám se a není se mnou řeč). Děkuji vám, že jste moje články četli a reagovali na ně, a díky za to, že jste nám na cestě fandili a podporovali jste nás. Na řadu míst, kterými jsme procházeli, se chci v brzké době vrátit a znovu si je projít. Když se mnou bude chtít jít i Jirka s Bondym, bude to krása. A když budete chtít jít i vy, dejte vědět, a podnikneme cestu společně 😊

Cesta podél hranic – den 82. a 83.: na kole z Černé Řeky na Čerchov, a pak po cyklostezce 36 přes Lučinu, Rybník, Pleš, Železnou a Dianu do Rozvadova (11. – 12. září 2021)

Jak jsem zmínila minule, logistika je v některých úsecích cesty podél hranic dost složitá. Proto jsme (jak už víte) rádi využili nabídku kamaráda Foma, že vás odveze, přiveze nebo popoveze, jak budeme potřebovat. Fom bydlí u hranic v Českém lese, kam se člověk jen tak nedostane, a tak jsme jeho pomoc využili hned dvakrát. Teď napodruhé jsme domluvili, že dojedeme k němu do Černé Řeky, kde necháme auto a přesedneme na kola, a Fom pro nás pak druhý den přijede autem do Rozvadova. Z Černé Řeky je to jen kousek na cyklostezku 36, která kopíruje hranice a vede až do Rozvadova (a potom dále do Chebu). Fom mi říkal, že je takhle cyklostezka moc pěkná, akorát holt ty kopce… Fom je iron man, a tak jsem tuhle zmínku nebrala na lehkou váhu; co je pro něj kopec, bude pro mě velehora.  Koukla jsem do mapy, zobrazila si výškový profil (uf...) a rozhodla se, že si podruhé v životě půjčím elektrokolo. Rozhodnutí napomohlo i to, že zhruba v půlce cesty leží obec Rybník, kde bylo možné se ubytovat. Pojedeme nalehko (žádný stan, spacák atd), a tak si můžu dovolit těžké kolo, a nebude problém ani s bezpečným uložením kola na noc a dobitím baterie.

Do Černé Řeky jsme dorazili v sobotu dopoledne. Bylo po dešti, z lesů stoupala pára a vrcholky kopců tonuly v mlze. Na úvod nás čekal cca 8 km dlouhý úsek směrem nazpět k bodu Na Zlomu, kde jsme minule skončili. Zaparkovali jsme auto, prohlédli jsme si Fomovo hospodářství, naložili psa do košíku, sedli na kola a vydali se na křižovatku se stezkou 36, a po ní pak k rozcestí na Zlomu. V mlze jsme ale ztratili směr, a namísto ke Zlomu jsme dojeli k „Dlouhému ramenu“ a pak k rozcestí Pod Čerchovem. Na vrchol to bylo 1,5 km s převýšením 210 m. Čerchov sice nebyl v plánu, ale já byla náhle odhodlaná si na něj vystoupat (elektrokolo mi evidentně stouplo do hlavy). Jirka moje odhodlání nesdílel, a já se mu zpětně nedivím: vyjet nahoru byla dřina i na elektrokole, a navíc to ten den ani nestálo za to. Na vrcholu byla mlha, foukalo tam a byla tam hromada lidí. Sotva jsem se trochu rozkoukala a objevila v mlze rozhlednu a Kurzovu věž, přijel autobus (!) a vyložil další várku zájemců o obě tyto pozoruhodnosti i o nabídku místního občerstvení. Kvapem jsem tedy sedla na kolo vydala se nazpátek z kopce dolů. Jirka si vrcholovku rovnou odpustil a čekal na mě u odbočky na signálku zvanou Malinovka; po ní jsme pak prchali daleko od hlučícího davu.  

Malinovka nás dovedla na cyklostezku 36 a té jsme se pak drželi po zbytek dne. Stezka vede nejprve lesem, a pak otevřenou krajinou od hraničního přechodu v Lískové přes Nemanice a Novosedly až k zaniklým osadám Pila a Úpor. Z Úporu se vyplatí odbočit k bývalé Lučině (německý Grafenried), kde leží nejprve německý hřbitov, a o kousek dál pak pozůstatky bývalého kostela Sv. Jiří, který tu stával od roku 1775. Kolem roku 1970 byl zbořen, před deseti lety byly ale jeho základy znovu odhaleny a upraveny a je tu umístěna i kopie obrazu Grafenriedské madony (originál se podařilo zachránit a nachází se v německém Řezně).

Za bývalým Úporem se cyklostezka opět noří do lesů a vede přes bývalou Dolní Huť a Švarcavu až do obce Rybník. Fom mi říkal, že si sem občas zajede na kole na pivo, a pak jede zpátky do Černé Řeky. Já byla upřímně ráda, že zpátky už nemusím, ale na pivo jsem se hodně těšila. Ubytovali jsme se ve zdejším „Rekreačním středisku Rybník“, kde jsme měli předem dohodnutou i večeři. Byla čtvrtá odpolední a restaurace otevírala až v 18 hod, naději ale skýtala cedule s nápisem „Občerstvení 250 m“ a šipkou. Vydali se tedy po silnici naznačeným směrem a po úseku, který nám připadal jako 250 metrů, jsme došli k hospodě plné lidí. Propracovali jsme se davem na zahrádku před hospodou, usedli ke stolu, psa zaparkovali pod stůl a rozhlíželi se po obsluhujícím personálu. Po chvíli jsem se chlapíka, který stál poblíž, zeptala, jestli se pro pivo chodí dovnitř, anebo zda přijde někdo, u koho se dá objednat. Chlapík chvíli nechápal, já nechápala, co nechápe (pivo měli kolem nás skoro všichni) – a pak jsme si to vyjasnili. Byli jsme na soukromé párty. Chlápek ale říkal, že jestli chceme jen dvě piva, tak ať počkáme a on nám pro ně dojde. Než jsem stihla zdvořile protestovat, zmizel uvnitř hospody, a za chvíli se vrátil se dvěma půllitry. Nad penězi, které jsem mu podávala, mávl rukou s tím, že se mu žení brácha a ať nám pivo chutná. Vyšli jsme před hospodu, přešli silnici a došli k opuštěnému ohništi, u něhož bylo pár lavic na sezení. Byl tu krásný rozhled do kraje, slunce se klonilo k západu a my tu strávili s půllitrem v ruce půl hodinku v téměř zenovém rozpoložení. Dodnes na toho chlapíka myslím s povděkem.

Cestou zpět jsme ze zvědavosti zašli k malé vodní nádrži, kterou jsem objevila v mapě. Nádrž leží stranou od vesnice poblíž lesa, nikdo tu nebyl, a tak si Jirka před večeří ještě zaplaval (Bondy si namočil bříško a já nohy).

Do rekreačního střediska jsme se vrátili tak akorát na večeři. Překvapilo nás, že restaurace je úplně plná a většina lidí se navzájem evidentně zná. K večeři byla polévka a dvě jídla, která byla k dispozici v samoobslužných várnicích, a k tomu zmrzlina jako dezert.  Během jídla nám došlo, že to, co probíhá u stolů kolem nás, je nejspíš abiturientský sraz. Podruhé toho dne jsme se tedy ocitli na cizí párty (ale tentokrát jsme měli účast předplacenou 😊).

Slunečné ráno příštího dne zažehlo v Jirkovi touhu ještě jednou si zaplavat v ledové vodní nádrži. Zastavili jsme se tam tedy ještě předtím, než jsme se silnicí vedoucí přes celou obec vydali dál směrem k Rozvadovu. Když jsme míjeli hospodu, kde se den předtím konala svatba, všimli jsme si, že se to občerstvení, k němuž jsme původně mířili, nachází v boční ulici kousek za hospodou. Napodruhé tedy budeme vědět 😉 

Na cyklostezce 36 (která je až do Železné totožná s tzv. Baarovou cestou) jsme kousek za Rybníkem odbočili do lesa, minuli jsme bývalý Mostek a vystoupali do kopce k bývalé osadě Václav, další z řady vzpomínkových míst na zaniklé obce a osady. V malebné krajině tu stojí Kříž smíření i pomník připomínající osady Václav a Rappauf (neboli Rabov).

O kousek dál v bývalé osadě Pleš (Ploss) jsme se na zahrádce místní restaurace rádi posadili ke kávě a štrůdlu, a pak jsme pokračovali přes křižovatku zvanou „náměstí přírody“ k bývalému kostelu sv. Jana Křtitele. Pozůstatky kostela spolu s přilehlým hřbitovem byly zásluhou německých rodáků začátkem 90. let pietně upraveny. Obvodové zdi kostela byly obnoveny a dozděny až do výšky 1 metru, je tu i nový oltář a kostel byl v roce 1993 opětovně vysvěcen. Níže u Baarovy stezky stojí zrestaurovaná socha sv. Jana Nepomuckého, která byla před lety nalezena v troskách hřbitova. Pietní místo je povětšinou ponořené v lese; možná proto tu na mě i přes jeho krásu padal smutek.

Lesem jsme pokračovali přes bývalou Železnou Huť až k oboře Srdíčko, kde se nám otevřely výhledy do kraje i za plot obory na stádo daňků. Z obce Železná, jejíž území mi připadalo krajinářsky opravdu krásné, jsme pak pokračovali až na rozcestí K Luhu. Původně jsme chtěli jet dál po červené značce, která vede blíže k hranicím, při pohledu do mapy mě ale popadla zvědavost, jak asi vypadá zámeček Diana, který leží kousek odtud na cyklostezce 36. Vydali jsme se tedy k zámečku, a nelitovali jsme. Lovecký zámeček postavený podle Jana Blažeje Santiniho, který po zestátnění sloužil jako domov důchodců, je dnes opět v rukou Kolowratů, kteří zpustlou stavbu postupně rekonstruují. Park kolem zámku je hezky upravený a je odtud překrásná vyhlídka, která nese jméno Dominiky Kolowrat-Krakowské. Máte-li romantickou duši, doporučuji tohle místo navštívit.  

Od Diany jsme dojeli po Kolowratově naučné stezce nejprve lesem a pak nadjezdem nad dálnicí až k rozvadovské Staré celnici, a odtud po vcelku frekventované silnici do Rozvadova. S Fomem jsem byla domluvená, že se sejdeme u restaurace Myslivna. Znamenalo to projet po silnici prakticky celým Rozvadovem, v Myslivně měli ale moc dobré jídlo a bylo tu natolik příjemné posezení, že jsme tu poté, kdy náš „travel angel“ dorazil i s autem, poseděli ještě chvíli společně.

Elektrokolo jsem po návratu do Prahy vracela s povděkem, ale bez lítosti. Bez něj bych se s tímhle úsekem cesty výrazně víc nadřela a stoupání na Čerchov bych se s největší pravděpodobností vyhnula. Uvědomila jsem si ale, že s elektrokolem mám tendenci propadat euforii a přeceňovat síly. Navíc se upřímně stydím, když v kopcích předjíždím lidi na klasických kolech, zatímco oni s námahou šlapou do pedálů a leje z nich pot. V posledním úseku, který nás na cestě čeká, se tedy nejspíš vrátím ke svému standardu a do kopců kolo povedu 😊  

Cesta podél hranic – den 80. a 81.: pěšky a na kole z Železné Rudy přes Čertovo a Černé jezero, Všeruby, Folmavu, bývalou Bystřici a Tři znaky k rozcestí Na Zlomu u Černé Řeky (21. – 22. srpna 2021)

Pěšky, nebo na kole? Tohle dilema jsme řešili pár dní předtím, než jsme se vydali na další úsek naší cesty podél hranic. Začínali jsme tentokrát v Železné Rudě, kde leží nejblíže hranicím červená značka. Ta vede k Černému jezeru, a poté k Čertovu jezeru a je pouze pro pěší. Zato od Čertova jezera dál pokračuje cyklostezka 2055, která je zároveň červenou turistickou značkou, a člověk má tím pádem na výběr, zda se do Českého lesa vydá pěšky, nebo na kole. Jirka byl pro cestu pěšky, já pro jízdu na kole, i když to bylo z mé strany čistě racionální rozhodnutí. Chtěla bych totiž naše putování kolem hranic dokončit ještě letos. Psovi je 15 roků, cestu od začátku absolvuje s námi, a i když už moc nevidí a téměř neslyší, jde s námi evidentně rád. Postupně mu ale ubývá sil a já chci udělat maximum pro to, abychom tu cestu ve vší důstojnosti zakončili společně. Ze Železné Rudy do Aše je před námi ještě dobrých 250 km; čeká nás cesta odlehlými oblastmi, kam není jednoduché se dostat a kde se dá ubytovat jen ve vlastním stanu. Za covidu navíc těžko předvídat, zda nás lockdown opět neuzavře doma. Pěšky by nám celý úsek trval nějakých 12 – 15 dnů a až na pár výjimek bychom šli po cyklostezkách, které kopírují bývalé signálky. Na kole se to dá zvládnout podstatně rychleji (i když z výškového profilu je jasné, že to nebude jen tak).

V Českém lese kousek od hranic leží Černá Řeka, odkud je můj kamarád s přezdívkou Fom (alias Friend of Mountains). Ten mi nabídl, až budeme někde poblíž, že nás odveze, přiveze nebo popoveze, kam budeme potřebovat. Ze Železné Rudy je to do Černé Řeky necelých 70 km, což se mi zdálo být „někde poblíž“. Cestu jsem tedy naplánovala tak, že v sobotu dopoledne dojedeme do Železné Rudy, první úsek cesty absolvujeme pěšky, pak budeme pokračovat na kole, přespíme někde u Všerub a v neděli kolem druhé odpolední dojedeme do Černé Řeky, odkud nás pak Fom odveze zpátky do Železné Rudy.

První den proběhlo všechno podle plánu: kolem desáté dopolední jsme dojeli do Železné Rudy – Alžbětína a já odtud vyrazila po červené značce k Čertovu jezeru. Jirka zaparkoval auto na Špičáku a dorazil k jezeru zkratkou po tzv. Jezerním okruhu. Společně jsme pokračovali po červené k Rozvodí, a pak sešli Rozvodskou cestou a modrou značkou dolů k parkovišti Špičák Skiareál 1, kde stálo naše auto. Vyložili jsme kola, převlékli se za cyklisty a vyrazili do kopce na Špičácké sedlo a pak po cyklostezce 2250 k Černému jezeru.

U Černého jezera byly davy lidí a spousta kol, psů a kočárků, a mezi tím vším se prodíral turistický vláček. Moc jsme se tu tedy nerozhlíželi a pokračovali dál k vodopádu Bílá strž; tady už bylo lidí o dost méně, a po pár dalších kilometrech jsme na červené značce téměř osaměli. Cesta vedla po rovině nebo z kopce, den byl jako malovaný, zkrátka radost jet. 

Z Chudenína u Svaté Kateřiny jsme pokračovali podél hranic po neznačené, ale dobře sjízdné signálce, která nás dovedla až k všerubskému hraničnímu přechodu. Krátce předtím jsme míjeli místo, kde dříve stávala obec Švarcava. Přišlo nám to jako dobré místo k přespání; nejprve jsme ale zajeli do Všerub a doufali, že tu nalezneme možnost dát pivo. Ve zdejším Penzionu Všeruby jsme kromě piva našli i posezení v zeleni kousek od rybníka, milou obsluhu a královskou večeři. Pak jsme se vrátili na území bývalé Švarcavy a stranou od cesty si tu postavili stan. Umyli jsme se v nedalekém potoce, potěšili se západem slunce a krátce po setmění jsme usnuli.

Nad ránem se přihnala bouřka a déšť a my vyčkávali ve stanu, až se to přežene. Do Černé Řeky to bylo nějakých 35 km nejprve trochu, a pak hodně do kopce. Hodlali jsme se držet příhraničních signálek s tím, že asi po 20 km na zelené značce, kde je úsek jen pro pěší, sesedneme z kol a dojdeme s nimi až k místu zvanému „Tři znaky“ (Drei Wappen). To leží přímo na hranicích a žádná cyklostezka k němu nevede. Od dob Marie Terezie jsou tu do kamene vytesány znaky tří historických území, které se zde stýkaly: Čechy, Bavorsko a Horní Falc. No a od Třech znaků se pak nějak dostaneme zpátky na cyklostezku a dojedeme po ní až do Černé Řeky. To byl náš plán. Radar sliboval, že do 14 hodin nebude pršet, a my doufali, že to celé stihneme dojet v suchu i přes opožděný ranní start; než ustaly deště a my sbalili stan a vydali se na cestu, bylo půl desáté.

Ze Všerub jsme jeli po silnici do Maxova, odtud po žluté signálce k rozcestí Pod Mlýnským vrchem, a pak dál podél hranic po neznačené signálce až do Folmavy. Když jsme ve Folmavě míjeli tamější Restauraci u Kostela, zatoužila jsem po kávě. Když jsme pak vešli dovnitř, rozhodla jsem se i pro hovězí vývar se zeleninou a nudlemi; byl (jak to má být) hodně horký, takže jsme se tu zdrželi o trochu déle. 

Z Folmavy jsme jeli po žluté značce na rozcestí Nad Folmavou, a pak po zelené přes bývalou Bystřici až k místu, kde zelená odbočuje ze signálky a stoupá lesní pěšinou do kopce. Počítali jsme s tím, že tenhle cca 1 km dlouhý úsek půjdeme pěšky a kolo tou cestou nějak vyvedeme. Na místě jsme ale zjistili, že nástup do kopce je mnohem prudší, než se podle mapy zdálo. Já jsem to s kolem nedokázala. Jirka tedy svoje kolo zanechal pod kopcem, chopil se toho mého a rval ho vzhůru, zatímco já se za ním hrabala spolu se psem (tomu to šlo o poznání lépe než mně). Když drškopád přešel do normálního kopce, složil Jirka moje kolo na zem a vrátil se pro to své. Bylo vedro, byla jsem schvácená a lil ze mě pot, ale zbytek úseku jsem zvládla dojít i s kolem (a Jirka taky, i když pro něj to bylo náročné dvojnásob). Vystoupali jsme na signálku „Ke třem znakům“, kousek po ní popojeli, a pak nás čekal závěrečný lesní úsek po zelené značce. Tentokrát jsme kola ponechali u stromu kousek nad signálkou a vydali se těch pár set metrů pěšky.

Když už jsme měli tři znaky skoro na dohled, ozvalo se zahřmění, a vzápětí začalo pršet. Bylo krátce po druhé hodině a splnilo se to, co radar ráno věštil. K turistickému přístřešku kousek od třech znaků jsme doběhli jen tak tak. Provizorně jsme se tu zabydleli a já zatelefonovala Fomovi, že jsme u Drei Wappen, kolem je průtrž mračen a my čekáme, až se to přežene. Fom mi říkal, že podle radaru to bude tak za dvě až tři hodiny, a vyjádřil obavu, abychom za tu dobu neprochladli. V krátké debatě jsme se shodli, že po dnešním horkém dni teď prší teplá voda, a že bude lepší nečekat, až vychladne. Nejlepší tedy bude dojít zpátky ke kolům a dojet po zelené značce k rozcestí Na zlomu, kam pro nás Fom přijede autem. 

Vytáhli jsme tedy pláštěnky, zahalili se do nich i s batohy, já si vyfotila upršené tři znaky, pak jsme doběhli k našim kolům, nasedli na ně a vyrazili k bodu Na Zlomu. A ve mně se v tu chvíli vzedmula energie, kterou jsem po předchozím náročném úseku vůbec nečekala. Šlapala jsem do pedálů o sto šest a jela jak drak, rozrážela jsem kaluže, déšť všude v obličeji, nohy mokré, bláto až za ušima, a já při tom žasla, jak je moje tělo schopné. Nádhera.

K rozcestí Na Zlomu jsme dojeli krátce po půl čtvrté a Fom dorazil autem chvilku na to. Naložili jsme kola na vozík, který měl za autem, naskládali se do auta a vyrazili směr Železná Ruda. Pršelo celou cestu až na parkoviště pod Špičákem, kde čekalo naše auto. Přeložili jsme kola, rozloučili se s Fomem, ten odjel zpátky domů, my jsme se převlékli do suchého a vydali se taky domů. A už cestou do Prahy jsem přemýšlela nad tím, jak to udělat příště, když jsme nyní namísto v Černé Řece skončili Na Zlomu. Logistika je totiž v některých úsecích cesty podél hranic fakt výzva 😊

Cesta podél hranic – den 78 a 79: na kole ze Strážného přes Knížecí Pláně, Modravu, Poledník, Prášily a jezero Laka do Železné Rudy (26. – 27. června 2021)

Cestu mezi Strážným a Železnou Rudou tvoří až na pár kratších úseků cyklostezky. Mají romantické názvy, z mapy ale bylo patrné, že realita bude spíš drsnější. Nevadilo nám to; po nedávné anabázi s vozíkem nám možnost naložit Bondyho do košíku a projet tenhle úsek na kole připadala přímo skvělá. A protože se nám minule líbila nouzová nocoviště, rozhodli jsme se napůl cesty v Modravě přespat na dalším z nich.

První den nás čekalo pouhých 35 km, a tak jsem Jirkovi cestu naplánovala hned dvakrát: zaparkujeme auto ve Strážném, společně projedeme úsek podél hranic, já pak v Modravě počkám se psem - a Jirka, zdatný cyklista, se vrátí o poznání kratší cestou nazpět do Strážného pro auto. V mapě jsem si našla, že s výjimkou krátkého úvodního stoupání to bude mít pořád z kopce, takže tam bude vcukuletu. Do 18 hod, kdy se otevírá nouzové nocoviště, to v pohodě stihneme.

Do Strážného jsme dorazili v sobotu v 9:30 hod. Ještě předtím, než jsme se vydali na cestu, jsme se stavili v místní Gelaterii na zmrzlinu a na kávu. Na jejich webu se píše o zmrzlině připravované s láskou, o návratu k poctivé řemeslné výrobě a spojení tradice a inovace. Ve Strážném se pak můžete přesvědčit, že to nejsou jen řeči: zdejší zmrzlina je opravdu jedinečná a kávu jsme si šli oba ještě jednu přidat; čekalo nás 25 km stoupání a kofein se tím pádem užije 😊

Krátce před desátou jsme vyrazili nejprve po Světlohorské cestě, a poté Jelení stezkou, která nás přivedla k zaniklé obci Knížecí Pláně. Dnes tu stojí jen penzion „Hájenka“, který poskytuje ubytování, provozuje restauraci a přes léto skýtá i možnost venkovního občerstvení. Spolu s námi se tu občerstvovala dobrá stovka lidí, ale vešli jsme se sem i s koly a několika psy. O kousek dál na cyklostezce 1023 jsme zaparkovali kola a vydali se pěšky po červené k bývalému kostelu, z něhož zbyly jen schody. Přes rašeliniště, kde hnízdí vzácní tetřívci, jsme došli k hraničním kamenům na Červeném potoce – a pak se vrátili stejnou cestou zpět.

Cyklostezkou 1023 jsme stoupali dále k bývalé obci Bučina (jsou tu k vidění pozůstatky „železné opony“), a pak kolem vrcholu Stráž až k rozcestníku nad „pramenem Vltavy“, jenž se nachází půl kilometru pod rozcestníkem. Ve skutečnosti jde o uměle vytvořenou studánku (skutečný pramen Vltavy leží asi 200 m odtud ve svahu Černé hory), místo má ale i tak svůj půvab a nejspíš i magickou přitažlivost: v zástupu zájemců jsme si na něj museli vystát menší frontu 😊

Od pramene Vltavy jsme pak na cyklostezce 1023 absolvovali poslední stoupání, tentokrát kolem Černé hory, a pak konečně následoval cca 10 km dlouhý sjezd až do Modravy: Dojeli jsme sem kolem třetí odpolední - a Jirka se hned vydal se nazpátek do Strážného s tím, že do šesti se stihne s autem vrátit jen tak tak. Já se s Bondym usadila na terase kavárny „Na soutoku“, objednala si kafe a dortík - a zápolila s výčitkami, že tak, jak jsem to vymyslela, to tedy není dvakrát fér… 

A pak se (vážně z ničeho nic) spustila průtrž mračen a terasa i blízká silnice se během minuty ocitly pod vodou. Uháněli jsme s Bondym dovnitř, personál zachraňoval z terasy, co se dalo, do kavárny dobíhala spousta lidí jako do úkrytu a já se děsila představou, jak tenhle „plavák“ stíhá Jirku na cestě. Snad najde úkryt, kde se mu to podaří přečkat. I tak ale přijede úplně vyřízený. Bude potřebovat horkou sprchu, pořádnou večeři a postel. S tím nejde nouzové nocoviště sani trochu dohromady. A navíc tam bude hodně mokro…Neutuchající proudy vody za okny kavárny a narůstající stres (živený stále dramatičtějším scénářem v mé hlavě) mě přiměly k akci. V telefonu jsem si otevřela mapu, nazvětšovala si Modravu a pustila se do hledání ubytování, které by splňovalo naše „poutnická“ kritéria (cena do 500 korun za osobu a noc). Uspěla jsem na popáté, když jsem se dovolala do penzionu „Zlatá stezka“. Sympatický mužský hlas chvíli uvažoval nahlas, a pak mi řekl, že pokud nám postačí jednoduché ubytování se sprchou a toaletou přes chodbu, tak pro nás jeden pokoj narychlo připraví. Když mi pak na dotaz, že máme malého vychovaného psa a zda to není problém, odpověděl: „Ne, my tu máme jednoho velkýho nevychovanýho, ale my si ho zavřem“, bylo jasné, že je to Travel Angel. (P.S.: Naživo byl stejně fajn, jako po hlase.)

Jirka dorazil i s autem v 17:40. O průtrži mračen neměl tušení, protože předtím stihnul přejet kopec, a za kopcem se žádné drama nekonalo. I tak toho měl ale pro dnešek plné zuby a ubytování v penzionu přivítal s povděkem. Pokoj byl prostorný, postel pohodlná, sprcha horká a večeře přímo královská. 

Po večeři jsme se šli k nouzovému nocovišti ujistit, zda jsme přece jen o něco nepřišli. Nocoviště bylo v obležení hromady teenagerů a několika málo dospělých. Nejspíš šlo o nějakou putovní akci; stany byly nalepené jeden na druhém, mezi nimi se sušilo oblečení a všude halekající děcka. Zlatá „Zlatá stezka“.

Druhý den jsme se vydali na cestu každý zvlášť. Jirka sedl do auta a odjel do Železné Rudy, odkud mi později vyrazí naproti. Já sedla na kolo a vydala se po červené značce & cyklostezce 2113. Prvních 6 km v malebném údolí podél Roklanského potoka to byla nádhera. V bývalé obci Javoří Pila to začala být dřina. Cyklostezka tu opouští údolí a táhle stoupá k rozcestí s Bavorskou cestou, a dále až k rozcestí Předěl. Já jsem z Předělu vystoupala ještě kousek k Poledníku, okoukla jsem si to tu ale jen ze země, protože rozhledna je v rekonstrukci, a vydala se pak Liščí dírou dolů. Zdejší sjezd je kamenitý a místy je to takový drškopád, že jsem dvakrát kolo vedla, resp. sesouvala po svahu dolů.

Od odbočky k Prášilskému jezeru jsem si slibovala chvilku spočinutí a zklidnění nervů; u jezera byla ale hromada lidí a málo místa. Bez odpočinku jsem se tedy vrátila na cyklostezku 2113 a pokračovala v drncavém sjezdu až do Prášil. Tady jsem si vyměnila zprávy s Jirkou, který mezitím vystoupal od Železné Rudy poměrně strmou Polomskou cestou k jezeru Laka. Sdělil mi, že se mu dál stoupat nechtělo a že na mě s Bondym u jezera čekají.

Z Prášil jsem pokračovala opět po cyklostezce 2113. V poledním žáru jsem vystoupala (resp. vyvlekla kolo) sedm kilometrů kolem Ždánidel, abych se následně sesouvala dalším drškopádem k jezeru Laka, kde se Jirka mezitím dvě hoďky nudil. Jen co jsem dorazila, začalo drobně pršet. Tak si holt dneska u jezera neodpočinu: Potěšila mě ale informace, že když teď pěšky povedeme kolo 1 km rovinkou po turistické červené značce, ušetříme si 3 km klesání a následného stoupání. To bylo super. Na kole pak zbývalo vystoupat po Polomské cestě poslední dva kilometry, a pak už to bylo 7 km jenom dolů.

Kolem půl čtvrté, kdy jsme dorazili do Železné Rudy, jsem byla servaná jak borůvčí. Jirka mě povzbuzoval, že parkujeme hned vedle Café Charlotte a že v Café se určitě najde nějaká kompenzace za všechno dnešní utrpení. A taky že jo. Kromě palačinek s tvarohem se tu na rampě pod stropem proháněl ETS vláček. Nejdřív jsme si toho nevšimli, ale když se dal vláček najednou do pohybu, koukali jsme na něj jako blázni. A Jirka pak říkal: „No jo, my děláme pro jednu vlakovou soupravu z Železné Rudy občas servis. Vždycky nám ten vláček přivezou do firmy, a pak si ho zase odvezou. Vůbec jsem netušil, že jezdí tady…“ A tak byl závěr téhle cesty v Café Charlotte  nejen sladký, ale i designově dokonalý 😊